Na rozdíl od Polska a Maďarska byla hromadná privatizace v Československu od začátku centralizovaným procesem probíhajícím na základě privatizačních zákonů a pod vládní kontrolou. Její intenzívní příprava byla zahájena prakticky okamžitě po odstartování ekonomické reformy v roce 1991. Vláda si totiž uvědomovala, že po opuštění systému centrálního řízení není schopna státní podniky kontrolovat, a ty by byly buď "divoce" privatizovány jako v Polsku a Maďarsku, nebo by je jejich manažeři "tunelovali" do vlastních firem.

I když byla kupónová privatizace dominantním fenoménem a měla pro celkovou privatizaci velký význam, faktem je, že nebyla ani převládající privatizační metodou, ani samostatným procesem probíhajícím odděleně od jiných privatizačních metod. Byla organickou součástí celé privatizace, v níž se kombinovalo mnoho metod. Elementárním prvkem privatizace byly privatizační projekty, které předkládali manažeři podniků, ale i vnější zájemci o podnik. Ministerstvo privatizace pak konkurenční privatizační projekty posuzovalo a vybíralo z nich. Bylo obvyklé, že podnik byl zčásti privatizován "na kupóny" a zčásti nějakou standardní metodou (veřejnou soutěží nebo předem vybranému zájemci). Některé hospodářsky významné podniky (banky, energetika, telekomunikace) byly zčásti prodány kupónově a balík akcií si stát ponechal pro pozdější prodej strategickým investorům. V samotné kupónové privatizaci bylo prodáno jen 1800 podniků, zatímco standardními metodami bylo privatizováno kolem 14 000 podniků (nepočítaje malou privatizaci a restituce). Z celkového majetku v účetní hodnotě 780 mld. korun, který byl v ČR privatizován, bylo jen 333 miliard privatizováno kupónově. Význam kupónové privatizace byl však v něčem jiném - byla katalyzátorem celé privatizace a zásadně ji urychlila. Kupónová privatizace proběhla ve dvou vlnách (1992 a 1994), do kterých byla zařazena velká většina privatizovaných podniků, z nichž pouze některé byly privatizovány výhradně kupónovou metodou. Většina podniků zařazených do těchto vln byla privatizována smíšeným způsobem, tj. část akcií na kupóny a zbytek standardními metodami. Samo zařazení podniku do privatizační vlny ale stavělo účastníky privatizace pod časový tlak - zájemci museli včas podat privatizační projekty a státní úředníci o nich museli včas rozhodnout. Jakékoli zpoždění by znemožnilo účast podniku v privatizační vlně. Díky tomu byla privatizace velmi rychlá. Ačkoli ještě v roce 1990 neexistovalo v ČR žádné soukromé vlastnictví, v roce 1995 byl již u nás podíl soukromého vlastnictví podstatně vyšší než v jiných zemích.

V té době probíhala debata, zda mají být podniky nejprve státem restrukturalizovány a pak privatizovány nebo zda mají být rychle privatizovány a restrukturalizace ponechána na nových vlastnících. S odstupem času mně tento spor nepřipadá zdaleka tak významný. Privatizace totiž sama o sobě představovala významnou restrukturalizaci podniků. Právě v průběhu privatizace se podniky rozdělovaly na menší samostatné části a vše probíhalo v takovém rozsahu a rychlosti, jaké by státní orgány nikdy nebyly schopny.

Ještě v roce 1990 existovala v ČR necelá tisícovka podniků. V průběhu privatizace se jejich počet zvětšil na desetitisíce V roce 1990 říkali ekonomové, že jsou naše podniky podkapitalizované. Nebyla to pravda. Podniky pouze trpěly nedostatkem likvidního majetku. Jejich kapitál měl podobu výrobních hal a strojů, které podnik nebyl schopen v případě potřeby prodat. Teprve v průběhu hromadné privatizace začaly vznikat trhy pozemků, nemovitostí a kapitálových statků - začal vznikat opravdový trh kapitálu.

Zaměstnanecké akcie

Je pro mne dodnes záhadou, proč se proti kupónové privatizaci stavěli levicoví politikové a proč ji museli obhajovat liberálové. Kupónová privatizace umožnila každému občanovi získat kousek státního majetku a naložit s ním podle vlastního uvážení. Ekonomové blízcí ČSSD prosazovali místo ní privatizaci formou zaměstnaneckých akcií, která by bývala zvýhodnila zaměstnance ziskových podniků, znevýhodnila zaměstnance ztrátových podniků a vůbec by neumožnila účast na privatizaci zaměstnancům veřejného sektoru. Kupónové privatizace se nakonec zúčastnilo zhruba šest miliónů občanů v každé vlně. Naproti tomu privatizace formou zaměstnaneckých akcií skončila fiaskem. V rámci privatizačních projektů vyčlenilo 490 podniků část akcií pro své zaměstnance, kteří je mohli získávat za výhodnou cenu. Zaměstnanci o ně projevili zájem jen u 188 podniků. Neprodané zaměstnanecké akcie se musely nakonec prodat na kapitálovém trhu.

Koncentrace vlastnictví

Nevyplnila se ani obava, že kupónová privatizace vytvoří příliš rozptýlené vlastnictví. Ihned po skončení privatizačních vln započal proces rychlé koncentrace vlastnictví. Většina občanů svěřila své kupóny investičním fondům a většina lidí, kteří investovali kupóny přímo do podniků, své akcie brzy prodala. Asi 50 % akcií z kupónové privatizace se dostalo do rukou deseti velkých investičních fondů, většinu z nich kontrolovaly čtyři naše velké banky a Česká pojišťovna. Novou vlnu koncentrace vlastnictví zahájila v roce 1996 finanční skupina Motoinvest, která začala skupovat akcie drobných kupónových akcionářů (třetí vlna). Lze říci, že naprostá většina kupónově privatizovaných podniků nalezla do roku 1997 své vlastníky.

Výhodná loterie

Dnes se často kritizuje morální rozměr kupónové privatizace - někteří lidé na ní vydělali na úkor drobných kupónových akcionářů. Je to populární mýtus. Kupónová privatizace byla loterií, ale velmi výhodnou. Lidé v ní neinvestovali životní úspory, ale za 1000 korun dostali kupón směnitelný za akcie podniků v průměrné účetní hodnotě 30 000 korun na kupón. Žádná loterie vám nikdy nenabídne takové podmínky. Ovšem nikdo nevěděl, jestli se vyplatí kupovat akcie severočeské šroubárny nebo svěřit kupón Harvardským fondům. Někteří vydělali, jiní prodělali. Stát nemohl nikoho zbavit rizika a zajistit mu pouze výnos. A každý účastník kupónové privatizace to dobře věděl.

Po ukončení privatizačních vln se s kupónovými akciemi začalo intenzívně obchodovat. Tehdy začali zahraniční experti kritizovat nedostatečnou regulaci a neprůhlednost kapitálového trhu. Radili nám, abychom jej podřídili přísné regulaci, jinak na něm nebude nikdo obchodovat. Udělali jsme to. Máme dnes regulovaný a transparentní trh - na kterém však skoro nikdo neobchoduje. Máme Komisi pro cenné papíry, která téměř nemá, koho by kontrolovala. Zapomněli jsme, že principem každého trhu je oceňování výnosů a rizik a že trh, který začne být (v zájmu odstranění rizik) regulován, přestává být trhem. Ačkoli regulace měla snížit rizika drobných akcionářů, stejně je nesnížila (Private Investors). Je přirozené, že kdo chce kombinovat vysoký výnos s vysokým rizikem, kupuje akcie, a kdo to chce opačně, dává raději úspory do spořitelny. Tento princip platil v případě kupónové privatizace a platí stále.

Robert Holman

Autor je profesorem Vysoké školy ekonomické a od roku 1991 ekonomickým poradcem Václava Klause.

Související

Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!

Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.

Odkaz pro sdílení:
https://ekonom.cz/c1-10301170-co-pro-cr-znamenala-kuponova-privatizace