Snižování deficitu skončilo, vláda čeká zázraky a krade dětem budoucnost

Schodek rozpočtu bude příští rok významně pod 400 miliard korun, prohlásil předseda vlády s takovým uspokojením, že by se člověk nejraději zeptal parafrází klasika: „A není to málo, Andreji Babiši?“

Jen pro upřesnění, letos je schodek rozpočtu naplánovaný na 310 miliard korun a tak nějak se předpokládalo, že se bude postupně snižovat, a ne zvyšovat. Přesné číslo sice neznáme (a nezná ho ani ministryně financí Alena Schillerová, která podle vlastních slov čeká na srpnovou makroekonomickou prognózu), nicméně pokud je limit čtyři stovky, nelze předpokládat, že by schodek dosáhl třeba jen 305 miliard korun.

Jak se zdá z vyjádření ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka, nízkých schodků se Česko hned tak nedočká. Jediný způsob, kterým chce tato vláda snižovat rozdíl mezi příjmy a výdaji, je růst ekonomiky (a samozřejmě potírání šedé ekonomiky, což je politická marketingová trvalka, a ne zdroj nových sta miliard). A protože na ekonomiku padá každoročně nějaká krize, vysoké schodky zůstanou nejspíše setrvalým společníkem našich veřejných financí. Alespoň do té doby, dokud budou investoři věřit Česku, že dokáže půjčené peníze vrátit. (Respektive že bude schopné splácet úroky, které se už nyní pohybují ve výši přes sto miliard ročně.)

Debata o schodku se dostala do absurdní roviny. Všichni včetně vlády vědí a víceméně uznávají, že je potřeba konsolidovat veřejné finance a snižovat deficit. Ekonomové píší petice za záchranu rozpočtu. Prezident nesouhlasí s rozvolněním rozpočtových pravidel. I odborový předák Josef Středula, který trvá na zvýšení minimální mzdy, považuje deficit za naprosto neakceptovatelný. Výsledek tohoto chtění je ovšem nulový. Ti, kteří by mohli s rozpočtem reálně pohnout, nemají o jeho konsolidaci zájem. 

Návod na to, jak snížit deficit, není složitý. Buď je nutné snížit výdaje, které rostou a ještě prudce porostou, i kdyby se ve světě nic nedělo. Stačí se podívat na demografický vývoj a je jasné, že stárnoucí populace bude veřejné finance spíš zatěžovat než nějak výrazně posilovat. Nebo se musí zvýšit příjmy – ať už přes daně z příjmů (například návratem ke stavu před zrušením superhrubé mzdy) nebo přes daně z kapitálu, majetku či například zrušením daňových výjimek, o kterých tak ráda mluví šéfka finanční správy Simona Hornochová.

Jednoduché recepty to ale mají v politice extrémně složité. O zrušení výjimek se mluví přes dvacet let. Jeden z exministrů financí, který je už dávno v politickém zapomnění, si na tom dokonce vytvořil agendu a pravidelně výjimky přepočítával a chlubil se tím, kolik jich ubylo.

Exprezident Miloš Zeman v roce 2022 na sněmovním výboru při jednání o rozpočtu spočítal, že stát kvůli daňovým výjimkám přichází zhruba o 340 až 380 miliard korun ročně (teď by to bylo cca o 50 procent víc kvůli inflaci), a navrhoval jejich zrušení. Byl označen za asociála.

Alena Schillerová v době svého minulého působení ve funkci ministryně financí opakovaně mluvila o nutnosti omezit daňové výjimky. Není ani třeba dodávat, že k plošnému a zásadnímu zrušení velkého balíku výjimek za jejího ministrování nedošlo.

Její nástupce Zbyněk Stanjura prosadil zrušení a omezení zhruba dvacítky daňových výjimek v rámci konsolidačního balíku. Na velké úlevy firmám si ovšem sáhnout nedovolil, stejně jako na tiché víno. I z tohoto pidibalíčku ale nakonec mnoho nezbylo. Nová vláda z původně zrušených nebo omezených daňových úlev prosadila legislativní návrat pro školkovné, slevu na studenta a zaměstnanecké benefity.

Takže celkově vzato, výjimky nikdo rušit nechce.

V situaci, kdy výdaje porostou a do příjmů se nikdo moc pouštět nechce, protože to je politicky extrémně nepohodlné, nezbývá než se modlit a čekat na hospodářský zázrak. Tak jako to dělá tato vláda, která klidně může říci, že čeká na obchodníka s deštěm, pardon, s růstem HDP. Protože všechna ostatní opatření, která by skutečně zabrala na snížení deficitu a uvolnila ruce budoucnosti, odmítá.