Sázka na investice do solárů se už nemusí vyplatit. Evropa nyní potřebuje plyn, říká Martin Pacovský

Pocit vítězství, že se Evropa dokázala po ruské invazi na Ukrajinu odstřihnout od východního plynu, byl možná předčasný. Po vypuknutí konfliktu na Blízkém východě znovu lidé s napětím sledují, zda se před příští zimou podaří naplnit plynové zásobníky. Investiční ředitel skupiny Arete Martin Pacovský tvrdí, že bez plynu se evropská energetická síť neobejde ani v éře masivního rozvoje obnovitelných zdrojů.

„Bude stále hrát klíčovou roli. Otázka jen zní, odkud ho brát,“ říká. Jako bývalý manažer gigantu ČEZ a šéf Pražské plynárenské poznal energetiku z mnoha stran. V rozhovoru také vysvětluje, proč se v Česku stále nedaří stavět nové zdroje, proč solární panely už z investičního pohledu nemusí dávat smysl a proč se nyní nejzajímavější energetické investice přesouvají do Polska.

Po vypuknutí války na Ukrajině vsadila Evropa místo ruského plynu na zkapalněný zemní plyn – LNG, mimo jiné i z Kataru. Jenže teď se kvůli napětí na Blízkém východě objevují obavy, zda bude plynu dost. Nevyměnili jsme jednu rizikovou závislost za jinou?

Zemní plyn je strukturální součástí evropského energetického mixu a v dohledné době to nezměníme. Ani bychom neměli. Evropa potřebuje flexibilní zdroje pro stabilitu sítě a plyn právě tuto roli plní. Otázka tedy není, jak být na plynu závislý, ale odkud ho brát. Katarská krize je otřesem pro celý globální LNG trh, nikoli jen pro Evropu. Z tohoto pohledu se ukazuje, že diverzifikace dodávek směrem ke Spojeným státům byla správným krokem. Americký LNG obchází nyní kritický Hormuzský průliv a jeho podíl v evropských dodávkách roste. To není řešení závislosti, to je správná geopolitická diverzifikace.

Pokud by konflikt ještě eskaloval, hrozí nedostatek zemního plynu?

Íránské útoky na komplex Rás Laffán situaci změnily. Katar zajišťoval téměř pětinu globální produkce LNG a opravy poškozených kapacit si vyžádají roky. Evropské zásobníky jsou po chladné zimě na spodní hranici naplněnosti a plnění před příštím rokem proběhne za jiných podmínek, než jsme byli zvyklí. Je to globální problém. Dotkne se energetiky, průmyslu i domácností. Spojené státy a Norsko část výpadku pokryjí, ale globální trh se s takovým výpadkem kapacity vyrovnává pomalu.

Ceny plynu na konflikt zareagovaly výrazným růstem, který dále zesílil po zmíněných íránských útocích. Mohou jít ještě výš, až k úrovni z roku 2022, kdy začala válka na Ukrajině?

Předpovídat další vývoj je obtížné, ale trh reagoval okamžitě a prudce: po útocích na Rás Laffán vyskočil evropský cenový benchmark TTF o více než 16 procent a ropa Brent překonala 110 dolarů za barel. To jsou výkyvy, které se promítnou do účtů domácností i do nákladů průmyslu. Kam až se dostanou ceny plynu, závisí na délce konfliktu, na tom, jak rychle lze výpadek katarské produkce kompenzovat z jiných zdrojů, a na počasí příští zimy. Hormuzský průliv je nyní fakticky blokován, a dokud se situace nestabilizuje, ceny budou pod tlakem. Evropa soutěží o dodávky s Asií a tankery logicky míří tam, kde je vyšší cena. Vývoj závisí nejen na geopolitice, ale také na poptávce a celkové kondici ekonomik. 

Jakou roli tedy bude mít zemní plyn při tomto geopolitickém rozložení sil v budoucím energetickém mixu Evropy?

Zcela klíčovou. Evropa směřuje k masivní elektrifikaci, poptávku po elektřině zvyšují například umělá inteligence a elektromobilita, a tu nelze pokrýt jen obnovitelnými zdroji. Jsou závislé na počasí, takže je potřeba flexibilní doplněk. A tím je právě plyn. Alternativou je jádro, ale nové elektrárny v našem regionu pravděpodobně nevzniknou dříve než kolem roku 2040. Minimálně do té doby bude plyn nezbytný pro stabilitu dodávek.

Vrcholoví evropští politici se však k budoucímu využívání plynu stavějí zdrženlivě, vidí ho jen jako přechodové palivo po omezenou dobu.

Unie prochází určitým poučením z předchozích krizí. Z Bruselu i z Německa zaznělo, že bylo chybou zavírat jaderné elektrárny, které mohu být cestou k nízkoemisní energetice. Zemní plyn je sice z většiny surovina z dovozu, ale podobná závislost existuje i u jaderného paliva. Rozvoj obnovitelných zdrojů dává smysl, jenže jejich vysoký podíl zvyšuje nároky na stabilitu sítě. Riziko blackoutu si žádná politická reprezentace nevezme na sebe. Plynové, případně uhelné elektrárny jsou dnes jediné technologie, které jsou schopné nastartovat soustavu po rozsáhlém výpadku z nuly.

V Česku se o výstavbě nových plynových elektráren mluví roky, stále se však nestaví. Kde je hlavní problém?

Hlavní problém není technologie, ale ekonomika a regulace. Chybí jasný systém podpory, který by investorům dával jistotu návratnosti. Plynové elektrárny většinu času nevyrábějí. Zapínají se hlavně ve špičkách nebo při výpadcích obnovitelných zdrojů. Nevydělají tedy jen prodejem elektřiny. Proto v mnoha zemích, například v Polsku nebo Německu, fungují takzvané kapacitní platby: stát nebo provozovatel sítě platí elektrárnám za to, že jsou připravené kdykoli dodat elektřinu. Neplatí se tedy jen za vyrobenou energii, ale i za samotnou dostupnost výkonu. Jenže v Česku tento systém zavedený není, protože nebyla dokončena notifikace u Evropské unie. A to je hlavní důvod, proč se tu nové plynové zdroje nestaví.

Může tedy Česku chybět elektřina, pokud se tyto zdroje nepodaří postavit včas a zároveň se kvůli drahým povolenkám odstaví uhelné zdroje?

Je to reálné riziko. Energetická soustava musí fungovat i v krajních situacích, typicky v zimě při mrazech a takzvané „dunkelflaute“, kdy v Německu nefouká vítr a nesvítí slunce. V takových chvílích rozhoduje, zda je k dispozici dostatek rychle nasaditelného výkonu. Nejde o instalovanou kapacitu, ale o to, aby konkrétní zdroje byly připravené dodat elektřinu přesně ve chvíli potřeby. Pokud tato rezerva chybí, hrozí narušení stability soustavy. Plynové elektrárny se přitom měly začít stavět už dříve. Jejich výhodou je relativně rychlá výstavba, aktuálně ji ale brzdí dlouhé dodací lhůty technologií. Zejména plynových turbín, u nichž je kvůli vysoké poptávce ve světě omezená dostupnost.

Je tedy evropská energetika skutečně v bezpečnější pozici než při energetické krizi po ruském vpádu na Ukrajinu?

Systém je strukturálně odolnější než v roce 2022, ale dnešní krize je jiného charakteru. Tehdy šlo o výpadek jednoho dodavatele, který Evropa dokázala rychle nahradit: nové LNG terminály v Německu a Polsku, lepší spolupráce provozovatelů sítí, sdílení dat v reálném čase. To jsou reálné pokroky. Teď ale čelíme blokádě klíčové tranzitní trasy a výpadku výrobní kapacity. Nyní je to také globální problém, který se týká nejen zemního plynu, ale i ropy. To je jiná třída. Pořád chybí jedno velké rozhodnutí: co dál s jádrem. Bez nízkoemisní základny, která strukturálně méně závisí na dovozu fosilních paliv, bude Evropa v podobných situacích vždy zranitelná. Odpovědí je ideálně kombinace více technologií, jako je jádro, obnovitelné zdroje, ale i plynové elektrárny.

Jak nahlížíte na budoucí vývoj evropské regulace, zejména pokud jde o emisní povolenky? Je reálné, že se ho podaří podstatně změnit či úplně zrušit?

Současný systém ETS1 pro energetiku a velké průmyslové podniky je v Evropě pevně ukotven a na jeho základě už padla nezvratná investiční rozhodnutí. U zavádění ETS2 je ale situace jiná a já osobně doufám v jeho odklad. V aktuální ekonomické situaci, kdy Evropa bojuje o svou globální konkurenceschopnost, by zavedení povolenek pro domácnosti a firmy znamenalo další zátěž, která může zvýšit inflaci a zdražit vstupy o další procenta. Cíle uhlíkové neutrality k roku 2050 jsou sice politicky deklarovány, ale v realitě je nutné hledat cesty, které nezruinují životní standard obyvatel a nezničí průmysl. Kyvadlo se vychýlilo do extrému a nyní je čas na návrat k racionalitě. Navíc u ETS2 nikdo nedokáže spolehlivě namodelovat budoucí cenu. Proklamovaný strop 45 eur může snadno skončit na 200 eurech. To by znamenalo velkou nejistotu pro celý trh.

Loni v květnu jste v Arete založili fond, který se chce zaměřit na flexibilní zdroje. Co si pod tím přesně představit?

Flexibilita je v moderní energetice schopnost dodat elektřinu do sítě v okamžiku, kdy je jí nedostatek, a naopak ji neprodukovat, když je trh přesycen. Běžný člověk si to může představit jako elektrárnu, kde stačí otočit knoflíkem a ona začne okamžitě dodávat energii bez ohledu na to, zda svítí slunce, fouká vítr nebo jaké je právě roční období. Tento model nám umožňuje zapnout zařízení v momentě vysokých cen a získat pro investory nejlepší nabídku, zatímco při nízkých nebo záporných cenách zařízení jednoduše vypínáme. V tom spočívá zásadní rozdíl oproti jaderným blokům nebo obnovitelným zdrojům, jejichž výkon se nedá takto pružně regulovat. Plynové elektrárny přebírají historickou roli uhlí, které sice bylo v regulaci vynikající, ale jeho éra definitivně končí.

Dlouho platilo, že sázka na solární panely je spojena s jistým výnosem. Vy ale tvrdíte, že doba velkých fotovoltaik na polích skončila. Proč?

Investice do samostatných obnovitelných zdrojů bez kombinace s úložištěm začínají být poměrně rizikové. Hlavním problémem jsou záporné ceny elektřiny v době vysoké produkce ze slunce či větru. V takových situacích nové aukční systémy v Evropě často přestávají vyplácet podporu, což drasticky komplikuje jakékoli modelování návratnosti. Například v Německu se výnosy u těchto projektů pohybují kolem čtyř procent, což je na úrovni realitního trhu, ale s mnohem vyšším technologickým rizikem.

Může to zpomalit další rozvoj obnovitelných zdrojů v Evropě?

Návratnost projektů se zhoršuje, což začíná brzdit nové investice. Je to vidět i na tom, že velké fondy zaměřené čistě na obnovitelné zdroje mají problém přitahovat další kapitál. Mimo jiné i proto, že se nedá dopředu odhadnout počet hodin se zápornými cenami. Pro investory je čím dál těžší odhadnout výnosy. Někomu, třeba velkým penzijním fondům, sice může zhodnocení mezi třemi a čtyřmi procenty stačit. Ale my, i mnoho dalších, se zaměřujeme na energetické investice, které vydělají našim investorům co nejvíc. A to jsou nyní právě plynové elektrárny spojené s dodávkou tepla.

Jak vypadá model výnosů v případě plynové elektrárny?

Náš byznysmodel stojí na čtyřech pilířích příjmů, což z kogenerační plynové teplárny dělá diverzifikované portfolio v rámci jednoho aktiva. Prvním a nejstabilnějším zdrojem jsou dodávky tepla za ceny regulované státem, které jsou velmi dobře predikovatelné. Regulační vzorce navíc propisují cenu plynu do ceny tepla, čímž nás chrání před růstem nákladů na palivo. Druhým pilířem je podpora za společnou výrobu elektřiny a tepla. Třetí složku tvoří tržby z prodeje silové elektřiny v době cenových špiček a čtvrtou jsou platby za služby výkonové rovnováhy, tedy za připravenost pomáhat stabilizovat síť. Tato kombinace nám umožňuje generovat zisky bez ohledu na to, kterým směrem se trh právě hýbe.

První akvizicí fondu byla loni v říjnu teplárna u města Świebodzice na jihozápadě Polska. Proč právě tam?

Polsko přesně ví, čeho chce v energetice dosáhnout, a vytváří pro to jasný legislativní rámec. Zhruba 60 procent výroby tam stále stojí na uhlí, takže tlak na přechod k plynu a kogeneraci je silný. Polsko zavedlo aukce, které těmto zdrojům garantují patnáctiletou podporu. Nechceme soupeřit s velkými koncerny. Zaměřujeme se na menší a střední města, kde je prostor pro modernizaci obrovský. Aktuálně analyzujeme další tři akvizice, chceme využít aktuální vlnu plynofikace k vybudování silného portfolia. První investory jsme přivítali loni v červenci, pak koupili zmiňovanou teplárnu. A už na konci října jsme připsali výnos 8,5 procenta. Celková čísla za rok 2025 vypadají ještě lépe a očekáváme dvouciferný výnos.

Plánujete i výstavbu nových zdrojů na zelené louce?

Spíše se chceme zaměřit na přestavbu stávajících uhelných tepláren na moderní plynovou kogeneraci. Jeden takový projekt už máme rozpracovaný. Cílem je provozovat skupinu deseti až dvanácti takových elektráren a tepláren jako ucelený systém, doplněný o vlastního obchodníka, který bude jejich provoz v reálném čase optimalizovat podle tržní situace. To je cesta, která nabízí nejlepší poměr mezi rizikem a výnosem v současné energetické transformaci.

Zmiňovali jsme flexibilitu, tu mohou zajišťovat i bateriová úložiště. Jakou roli hrají?

Ještě nedávno měli investoři pocit, že bez baterie v portfoliu to nejde. Ale modelovat výnosnost na tři nebo pět let dopředu je u samostatně stojících bateriových úložišť extrémně obtížné. Takže bublina, kdy byla vykoupena veškerá kapacita připojení, už splaskla. Budoucnost může být v kombinovaných investicích. Například v propojení fotovoltaiky s baterií pro vnitrodenní obchodování a vykrývání špiček nebo uvnitř firemních areálů, včetně třeba i plynových elektráren.

Co evropské nebo české energetice ještě chybí?

Může to být větší podpora využívání biometanu. Podle propočtů by dokázal nahradit až 10 procent tuzemské spotřeby zemního plynu. Výroba biometanu z biomasy nebo z odpadních surovin může běžet nepřetržitě, navíc umožňuje redukovat uhlíkovou stopu. Je to cesta k ozeleňování plynových elektráren a výroby tepla. Druhou věcí, která by evropským sítím pomohla, je ještě lepší řízení spotřeby. Tedy stav, kdy zařízení a sítě komunikují natolik efektivně, že se spotřeba domácností i firem přirozeně posouvá do hodin s vysokou výrobou z obnovitelných zdrojů.

Energetická transformace Evropy bude stát biliony eur. Jsou takové náklady reálné?

Je to drahá věc, o tom není pochyb. Ale energetická transformace je v podstatě nová průmyslová revoluce. Změní se celé fungování společnosti. Přechod na bezemisní energetiku je správný směr a benefity v dlouhodobém horizontu náklady převáží. Problémem je jen rychlost a způsob, jakým k tomu různé části světa přistoupily. Cíl je ale všude stejný: technologie musí propojit obnovitelné zdroje s každodenním fungováním průmyslu a lidí tak, aby to bylo ekonomicky únosné.

Před Arete jste prošel vedením společnosti ČEZ a šéfoval jste Pražské plynárenské. V čem se to liší?

Teď cítím největší svobodu. Je to zásadní rozdíl oproti jakékoliv jiné korporaci. Odpadl korporátní i politický balast. V Pražské plynárenské bylo řízení firmy neustále kombinováno s městskou politikou. To je disciplína, do které se rozhodně nechci vracet. ČEZ mi dal neocenitelné zkušenosti v zahraničí, od Rumunska po Turecko, které teď úročíme při budování naší investiční platformy. Tady jsme zaměřeni čistě na výsledek, na zhodnocování peněz investorů a na budování příběhu fondu bez nekonečných schůzí a politikaření.

Čím se nyní liší přístup k investicím v energetice od dřívějška?

Doby, kdy stačilo postavit solární elektrárnu a patnáct let inkasovat garantovaný tarif, jsou pryč. Máme v týmu nejen finančníky, ale i energetiky. Díky tomu se můžeme dívat hlouběji do struktury a i případných rizik. Musíte rozumět nejen tradingu, financování, modelování, ale hlavně tomu, jak funguje soustava. Stačí, aby provozovatelé sítí změnili způsob provozování některých elektráren, a byznys plán pro baterii se může zhroutit.

Vaše ambice se nyní rozšiřují za hranice střední Evropy. Co za tím je?

Tohle je především zásluha zakladatelů Arete, Roberta Idese a Lubora Svobody, kteří tuto vizi postavili od začátku na mezinárodních ambicích. Společně vytváříme z Arete globální investiční platformu — vedle Prahy a Varšavy otevíráme kanceláře v Londýně a Singapuru. Strategie se mění z evropské na celosvětovou a to nám umožňuje přitahovat špičkové talenty. Nedávno jsme vypsali jednu pozici pro stážistu a přišlo nám 45 přihlášek z Oxfordu. Vybrali jsme kandidáta, který vyhrával mezinárodní olympiády. To, že dokážeme natáhnout takové premianty, mě obrovsky motivuje.

Dlouhá léta jste byl spojen také s pivovarnictvím, investoval jste i do Jarošovského pivovaru. Jak se na tento obor nyní díváte?

Tuto kapitolu postupně uzavírám. Do pivovarů jsem vstupoval před více než deseti lety, abych si vyzkoušel něco jiného než energetiku. Naučilo mě to pokoře k malému a střednímu podnikání, ale momentálně jsem ve fázi postupného exitu. Chci si zjednodušovat život a plně se věnovat jen strategickým projektům v energetice v rámci fondu. Má exekutivní role v pivovarnictví končí, zůstávám spíše v pozici pasivního akcionáře. Hlavní náplní je teď energetika v Arete.