Bitcoin i umělá inteligence setrvale vysávají planetu. Jak poznat, kde končí jejich práva

Ačkoliv bitcoin a umělá inteligence fungují na zcela jiném technologickém základě a ve zcela jiných oblastech života, minimálně jeden znak mají společný: oba jsou terčem kritiky za svou obrovskou energetickou náročnost. Podle dostupných odhadů celosvětově provoz kryptoměnového průmyslu spotřebovává tolik elektřiny jako celá jedna středně velká země vyspělého světa. U umělé inteligence (AI) v současnosti odhadovaná celosvětová energetická spotřeba dosahuje řádově podobného objemu.

Nářky, že uvedené dvě technologie drancují planetu, mají ale jednu základní slabinu: pomíjí, že určitou spotřebu energie najdeme u jakékoliv lidské činnosti. Nezanedbatelné množství spotřebované energie padne na každou chirurgickou operaci, na výrobu každé školní učebnice, na promítnutí každého filmu v kině.

Má každé odvětví ekonomiky „právo“ na jakýkoliv objem energie, na nějž si vydělá díky zájmu svých odběratelů? Nebo mají tato „energetická práva“ u jednotlivých lidských aktivit nějaké hranice? A z čeho takové hranice plynou?

Ekonomie blahobytu

Hned v úvodu dodejme, že nejde zdaleka jen o energie. Každý obor lidského podnikání tím, co nakupuje a prodává, ovlivňuje poptávku a nabídku na trzích různých dalších druhů zboží a služeb. To má dopady na ceny souvisejících aktiv, jako jsou akcie, dluhopisy a podobně, a v konečném důsledku i na čerpání různých hmotných a nehmotných zdrojů, které má celá světová ekonomika k dispozici. Zdroji se zde myslí cokoliv, bez čeho není produkce zboží a služeb možná. Na seznamu čerpaných zdrojů tedy najdeme lidi s příslušnými dovednostmi, energie, pozemky, materiály nutné pro stavbu potřebných budov a infrastruktury a pro konstrukci potřebných součástek a přístrojů a podobně.

Otázka, jak v této změti meziodvětvových vztahů ohraničit „práva“ na čerpání různých zdrojů, je samozřejmě nesmírně složitá. Aspoň částečná, principiální orientace pro hledání takových hranic nicméně možná je. Nabízí ji velmi specifická část ekonomie obvykle nazývaná ekonomie blahobytu.

Každá bublina nese neefektivitu

Ekonomie blahobytu zkoumá mimo jiné společensky optimální čerpání zdrojů pro produkci různých druhů zboží nebo služeb – to jest čerpání, které je jaksi „v pořádku“ neboli které už nelze nějakou vládní regulací dál zlepšit. Ukazuje se, že společenské optimum nastává jen v případě, že je splněna určitá sada podmínek.

V našem hledání nám pomůže konkrétně podmínka, že ceny všeho – od přírodních zdrojů přes všechno zboží a služby až po cenné papíry na burzách – musí být v souladu s takzvanými fundamenty: s tím, co a jak jsou a asi budou schopny firmy produkovat, a na druhé straně s tím, co chtějí a asi budou chtít lidé kupovat.

Co se stane při nesplnění této podmínky? Co když například cena chleba nebo cenných papírů pekárenských firem vzroste nad úroveň odpovídající fundamentům? Pak pekárenství začne zažívat nadoptimální příliv zisků a financování; to mu dá finanční sílu k nákupu nadoptimálního množství mouky, energií, lidské síly a podobně a k nadoptimálnímu objemu produkce chleba.

Takto „neférově“ zvýhodněné pekárenské odvětví proto zvýší (taktéž nad společenské optimum) poptávku po produkci svých dodavatelů od mlýnů přes výrobce obalů až po přepravní firmy, díky čemuž se dopady mohou přenášet do jisté míry i do cen produktů a cenných papírů dalších, navazujících odvětví.

Části ekonomiky, které do řetězce výroby chleba zapojeny nejsou nebo jsou v něm zapojeny příliš daleko od zdroje, zažívají naopak pokles své relativní finanční síly, a jejich aktivita a čerpání zdrojů se tudíž odchylují od optima směrem dolů.

Aby dnešní ekonomika mohla dosáhnout stavu, kdy produkovaný objem chleba i všech ostatních typů zboží a služeb je společensky optimální, v souladu s fundamenty musí být ceny všeho. Tedy mimo jiné třeba i cena bitcoinu a ceny akcií firem spjatých s AI. Pro zjištění, jestli tento požadavek platí, nám bude stačit se velmi krátce zastavit u toho, jak zkoumaná odvětví fungují. Začneme bitcoinem.

Stačí, když to podražuje

Poptávka po bitcoinu má několik zdrojů. Někteří z nás ho chtějí proto, že s ním hodlají skutečně platit. Jiní ho chtějí jako platidlo, se kterým sice neplánují v nejbližší době platit, nicméně které – na rozdíl od tradičních peněz – nebude ztrácet hodnotu v důsledku proinflačních politik centrálních bank a vlád.

Další kupují bitcoin jako ochranu před případným technickým kolapsem tradičního platebního systému a ještě jiní v zájmu co největší diverzifikace svých investic. Všichni tihle zájemci o bitcoin vycházejí ze svých představ a očekávání ohledně jeho vlastností a ohledně služeb, které jim poskytuje nebo může poskytnout při plnění nějakých jejich potřeb. Jde tedy o fundamentální faktory určující jeho cenu.

Existuje ale ještě jiná skupina zájemců o bitcoin, která nás bude zajímat zdaleka nejvíc. Jsou to ti, kteří si ho kupují nikoliv kvůli službám, které může dnes nebo v budoucnu poskytnout. Kupují si ho čistě jen proto, že vnímají dosavadní rychlý trend růstu jeho tržní ceny a chtějí vydělat na jejím očekávaném růstu v nejbližší budoucnosti.

Jak se rodí bublina

Máme zde tedy co do činění se specifickou poptávkou po určité věci vyvolanou čistě jen dosavadním růstem tržní ceny bez ohledu na vlastnosti věci samotné. Takovou poptávku (a z ní plynoucí tendenci k dalšímu růstu ceny) ekonomové označují slovem bublina.

Chtějí tím vyjádřit, že argument pro tuto poptávku je uvnitř prázdný a velmi křehký. Křehký v tom, že dříve či později se očekávání dalšího růstu ceny z nějakého důvodu vytratí, takže bublinová poptávka zmizí a začnou prodeje ve snaze zbavit se investice dřív, než její cena začne klesat. Výsledkem může být třeba i velmi dramatický pád ceny.

Bublinová poptávka po bitcoinu není dána tím, jak bitcoiny vznikají a (ne)budou vznikat, ani tím, kdo a jak je používá nebo bude používat. Jinak řečeno, tato poptávka není dána fundamenty. Někteří čtenáři se na tomto místě možná podiví: cožpak „potřeba zbohatnout“ na samotném růstu tržní ceny je oproti jiným výše zmíněným potřebám nějak méně fundamentální? Ano, je; je zcela nefundamentální. Z dočasné povahy bubliny totiž plyne, že zbohatnutí držitelů bitcoinu během bublinového růstu ceny bude později zcela vymazáno symetrickým zchudnutím držitelů bitcoinu po splasknutí bubliny.

Jestliže je tržní cena bitcoinu pod vlivem bubliny, pak je téměř jisté, že se tato cena odchyluje (a až do okamžiku splasknutí bubliny bude odchylovat) od ceny, která by byla v souladu s fundamenty. Tím pádem už je souvislost bitcoinové bubliny a společenského optima jasná: bublina tlačí trh s bitcoinem i celý zbytek ekonomiky mimo optimum, do nevábných vod neefektivnosti.

Kolik žere bitcoin

Je tedy v tomto kontextu bitcoinová spotřeba elektřiny skutečně přínosná? Pro ilustraci se zaměřme konkrétně na už zmíněnou kritiku dopadů bitcoinu v oblasti elektřiny (následující úvahy nicméně platí obdobně i pro kterýkoliv jiný bitcoinem čerpaný zdroj). Drtivá většina elektřiny spotřebované „bitcoinovým průmyslem“ padá na ověřování transakcí; tomu se věnují takzvaní těžaři.

Tato energeticky náročná služba není nijak fixně vázána na určité místo nebo čas. V pochopitelné snaze minimalizovat své náklady proto těžaři odebírají elektřinu pokud možno v místech a v časech, kde a kdy je o ni relativně menší zájem; v ideálním případě odebírají jinak nevyužívané přebytky elektřiny (například z vodních elektráren).

Mnoho fanoušků bitcoinu vyzdvihuje toto soustředění těžařů na místa a časy s nižší energetickou poptávkou jako chvályhodný přínos k vyšší ziskovosti obnovitelných zdrojů energie a ke stabilizaci toků elektřiny v síti. Pokud je ale část této na první pohled veskrze bohulibé bitcoinové poptávky po elektřině daná bublinou, je tato část pro ekonomiku jako celek nikoliv přínosná, nýbrž naopak škodlivá.

Na straně poptávky po elektřině je problém v tom, že bublinová část poptávky po bitcoinu – ačkoliv žádnou potřebu lidstva nenaplňuje – podráží nohy rozvoji jiných částí ekonomiky, které by (možná až po jisté době přemýšlení, výzkumu a vývoje) dokázaly elektřinu v dnes méně vytížených místech a časech využít a tím naplnit nějaké lidské potřeby.

V tržní soutěži s bitcoinem o elektřinu ale mají tito potenciální odběratelé tu smůlu, že jim do finančních plachet žádná umělá, bublinová poptávka nefouká.

Speciálním druhem takových odběratelů jsou domácnosti. V rámci boje s globálním oteplováním se dlouho mluví o potřebě postupně dotlačit sektor domácností k tomu, aby aspoň část své spotřeby elektřiny přesunul ze špiček do zbylých časů.

Ovšem čím je v časech nízké poptávky ze strany domácností větší poptávka ze strany bublinou motivovaných bitcoinových těžařů, tím nákladnější, a tudíž méně lákavý, pro domácnosti onen přesun bude. Bublinou hnaná část těžby bitcoinu tak zdražuje proces dekarbonizace, aniž by za to nabízela jakoukoliv užitečnou protihodnotu.

Na bublině postavená část poptávky bitcoinových těžařů ovšem vysílá do trhu s elektřinou nežádoucí cenové signály i na straně nabídky. Po dobu trvání bubliny bitcoinová těžba uměle zvyšuje rentabilitu investic do výroby elektřiny, a tudíž vede k existenci neefektivně vysokého množství kapacit v tomto odvětví.

Bitcoinová bublina tak dává výrobcům elektřiny finanční sílu k nákupu a využívání zdrojů, které by mohly být efektivněji využity jinde a jinak. Na tom, která technologie výroby elektřiny je takto podpořena, přitom nezáleží: i kdyby šlo výhradně jen o obnovitelné zdroje energie (kterými se bitcoinoví nadšenci často ohánějí), bublinou vytvořený impulz pro jejich výstavbu a provoz bude znamenat využívání zdrojů bez užitečné protihodnoty.

Nenasytná AI

Jak už bylo řečeno, k těmto neefektivnostem vede každá bublina. Tedy nikoliv jen ta na ceně bitcoinu, ale i případná bublina na kterémkoliv jiném aktivu – třeba na akciích firem v oboru AI.

Žijeme v době, která se vznáší na vlně nadšení z AI. Firmy z tohoto oboru jsou hvězdami akciových burz, kde jejich akcie prudce podražují. Jeden příklad za všechny: akcie firmy Nvidia, vyrábějící čipy, bez kterých se AI neobejde, podražily za poslední tři roky zhruba čtyřikrát rychleji než průměr všech akcií na technologické burze Nasdaq.

Nebylo by proto překvapením, pokud by se bublina vytvořila i na těchto akciích. Jejich cena by byla hnána nad úroveň odpovídající fundamentům, a tím by AI firmám dávala nadoptimální finanční křídla. Výsledkem by pak byly jejich nadoptimální investice do hardwaru a softwaru a nadoptimální dostupnost služeb pro klienty.

Naopak ve světě bez AI bubliny by tyto firmy nastavily jinak parametry služeb, které jejich modely poskytují (například u chatbotů by zavedly cenu za zadání každého dotazu, omezily by rychlost odpovědi a podobně): zpřísnily by tyto parametry tak, že by klienti využívali služby AI méně.

Menší by tudíž byl mimo jiné i objem elektřiny potřebné k uspokojení klientské poptávky. Zdroje by byly čerpány méně ze strany AI a více na jiné účely, kde by více plnily lidské potřeby, takže celosvětová ekonomika by byla optimu blíž.

Měření bubliny je těžké

Pomyslné „právo“ bitcoinu, AI nebo kteréhokoliv jiného odvětví ekonomiky na čerpání elektřiny a dalších zdrojů tedy svoji hranici má. Ekonomie blahobytu nám naznačuje, že optimální je čerpání založené na fundamentální poptávce. Jakékoliv dodatečné čerpání vyvolané bublinou už je pro ekonomiku zlem.

Samotnou existenci bubliny odhalíme vcelku snadno, a to hned ve chvíli, kdy tato bublina vzniká: stačí v rozhovorech investorů, na sociálních sítích nebo v médiích zachytit zmínky o tom, že na dané investici se nedá prodělat, protože „podívejte se, jak její cena v poslední době zřetelně rostla“. Kvalitativně se tedy dá bublina detekovat snadno. Naproti tomu kvantifikace její síly a dopadů je velmi těžká.

Kdybychom měli v ruce odhad, že – čistě hypoteticky – třeba dvě třetiny poptávky po bitcoinu nebo po AI jsou dány bublinou, znamenalo by to, že zhruba dvě třetiny poptávky daného odvětví po elektřině jsou z pohledu globálního ekonomického optima „neoprávněné“. Dokud ale takový odhad nezískáme, vysávání planety bitcoinem, umělou inteligencí nebo jinými obory podezřelými z bublinového dopingu bude předmětem debat i nadále.