Nový náhled Nejvyššího soudu na otázku přerušení řízení v případě, že jeho účastník zemře

Na sklonku uplynulého roku Nejvyšší soud vydal rozhodnutí týkající se otázky, zda v situaci, kdy účastník řízení zemře, mají obecné soudy řízení bez dalšího přerušit a v řízení pokračovat teprve poté, co bude vydáno usnesení o dědickém právu.

V souzené věci šlo o žalobu matky a dcery na náhradu nemajetkové újmy. V průběhu prvoinstančního řízení matka zemřela. Prvoinstanční soud řízení o náhradu nemajetkové újmy přerušil s tím, že zda a s kým bude v řízení o nároku matky pokračováno, rozhodne po skončení pozůstalostního řízení. Přerušení následně potvrdil i odvolací soud.

Rozhodnutí o přerušení řízení ale napadla dovoláním pozůstalá dcera. A uspěla. Rozhodnutí o přerušení Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že soudní praxe za účinnosti minulého občanského zákoníku vycházela z toho, že ztratila‑li fyzická osoba způsobilost být účastníkem řízení a spočívala‑li otázka právního nástupnictví na dědickém právu, soud řízení přerušil do skončení řízení o dědictví. Současná právní úprava ale vychází z odlišných východisek.

Podle § 1703 občanského zákoníku dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení z majetku náležejícího do pozůstalosti. Nejvyšší soud z toho dovodil, že může‑li být osoba spravující pozůstalost po smrti dlužníka věřiteli žalována, musí platit, že s osobou spravující pozůstalost lze pokračovat v řízení, v jehož průběhu žalovaný zemřel. Není proto žádného důvodu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost, mohl být do skončení řízení o pozůstalosti podle výslovného znění zákona žalovaným ohledně případných dluhů zůstavitele, na druhé straně by však neměl reciproční možnost žalovat dlužníka zůstavitele ohledně plnění „ve prospěch pozůstalosti“. A stejně musí platit, že může‑li osoba spravující pozůstalost podat sama žalobu proti dlužníkům zůstavitele, může v řízení vystupovat jako procesní nástupce zemřelého žalobce.

Nejvyšší soud dále uvedl, že správu pozůstalosti vykonává buď její správce, vykonavatel závěti, dědic, nebo některý z více dědiců či všichni dědicové; vznikne‑li pochybnost, kdo má správu pozůstalosti vykonávat, soud rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě pozůstalosti. V případech, kdy dojde k úmrtí účastníka řízení, bude úkolem soudu zjistit, kdo vykonává správu pozůstalosti. Budou‑li o tom pochybnosti, soud takového správce pozůstalosti jmenuje. Se správcem pozůstalosti povede soud řízení až do doby rozhodnutí o dědickém právu, kdy do řízení vstoupí dědic.

Budou‑li závěry důsledně uplatňovány, budou mít zásadní dopad na soudní praxi. Bylo naprostým automatismem, že při úmrtí účastníka soudy řízení přerušovaly až do doby rozhodnutí o dědickém právu. V komplikovaných dědických případech daných např. dědickými spory nebo existencí více dědiců žijících mimo Českou republiku mohlo přerušení trvat i několik let. Uplatní‑li se Nejvyšším soudem naznačený postup, lze v mnoha řízeních, které by jinak „zamrzly“ během projednávání dědictví, očekávat postup v tempu, ve kterém by řízení běželo, kdyby k úmrtí účastníka nedošlo.

Autor působí v advokátní kanceláři Peterka & Partners