Stroj umí přečíst vaše myšlenky. I když o nich sami zatím nemáte tušení

Před automobilovou nehodou, která ji před téměř dvaceti lety paralyzovala od krku dolů, Američanka Nancy Smithová ráda hrála na klavír. Neurologové jí přesto díky novým technologiím umožnili, aby se svému koníčku alespoň v omezené míře mohla věnovat i dnes. A to pomocí implantátů v hlavě, které dokážou číst a analyzovat její mozkovou aktivitu. Když si představuje, že mačká klávesy na obrazovce, přístroj dokáže „přeložit“ její myšlenky pro počítač a klávesy skutečně rozeznít.

Během jedné takové klavírní seance ale přišel šok. Smithové se podle magazínu Nature zdálo, jako by virtuální klavír hrál sám. „Bylo to, jako by stroj mačkal klávesy bez toho, abych na to myslela. Jako by znal následující noty předem a hrál je sám,“ popsala své pocity. Jak vědci tuto až trochu děsivou událost vysvětlili?

Neurovědec z Kalifornské univerzity Richard Andersen tvrdí, že jeho tým na Smithové prováděl klinické testy nového rozhraní mozek‑počítač, které jí implantovali do hlavy. Přístroj vybavený také umělou inteligencí se podle něj naučil rozpoznávat signály mozku, když si představovala, že hraje na klavír. A díky tomuto učení nejenže „četl myšlenky“, ale dokonce je uměl odhadnout stovky milisekund před tím, než si je sama pacientka uvědomila.

Nancy Smithová je jednou z mnoha desítek osob, kterým vědci a lékaři v posledních dvou dekádách implantovali do mozku speciální čipy, které měly díky připojení na počítač umožnit ovládat pomocí myšlenek třeba robotická ramena nebo generátory syntetického hlasu. Díky tomu ochrnutí dobrovolníci mohli získat zpět část svých ztracených schopností. Smithová ale byla jednou z prvních, komu vložili čip do oblasti mozku spojené s uvažováním, pozorností a plánováním.

Důvodem nečekaného výsledku není pouze technika samotných implantátů, ale způsob, jakým AI dokáže interpretovat složité vzory v mozkové aktivitě. V datech, která se dříve jevila jako neurčitý šum, dnes algoritmy rozpoznávají strukturu a předpověď. Záměr, který se v mozku objeví jen jako jemná aktivace motorických oblastí, je možné zachytit stovky milisekund před tím, než jej člověk vědomě registruje. Z vědeckého hlediska jde o fascinující vhled do procesů rozhodování. Z pohledu každodenního života to však znamená, že technologie se začíná přibližovat hranici, kde může odhalovat i takové mentální obsahy, které nejsou určeny ke sdílení ani pro samotného člověka.

Na jednu stranu tak tento přelomový objev vyvolal nadšení; Richard Andersen si od nové schopnosti technologií slibuje možnost vyvíjet ještě mnohem funkčnější protetická zařízení. Zároveň ale zjištění přineslo řadu obav. Otevřelo například debatu o tom, jak hluboko do lidského vědomí a podvědomí mohou neurotechnologie proniknout a jaké to s sebou přinese konsekvence.

Do hry vstupují především etická dilemata. Pokud stroje dokážou předpovědět naše úmysly dříve, než si je uvědomíme, vzniká otázka, jak s těmito daty zacházet. Etici upozorňují, že případný únik nebo zneužití takových informací by byly závažnější než ztráta běžných osobních údajů. Nejde jen o další kategorii dat, ale o narušení prostoru, který je dosud považován za nejintimnější – prostoru mentálních procesů, jež jsou základem našeho já. A to včetně situací, kdy se jedinec teprve rozhoduje, zda konkrétní myšlenku přijme, potlačí, nebo vůbec zformuluje.

Současně se otevírá otázka vlivu těchto technologií na samotný proces rozhodování. Pokud systém ví, co chcete udělat, může na to reagovat. Nabídnout doporučení, usnadnit určitou volbu, upozornit na riziko nebo vás jemně postrčit určitým směrem. V takové chvíli už nejde o pasivní nástroj, ale o aktéra, který se účastní vašeho rozhodovacího procesu. Není těžké si představit využití takových technologií také v byznysu, především v oblasti marketingu. V některých zemích se tak už objevují první návrhy na novou legislativu takzvaných neuropráv – tedy práv na mentální soukromí, svobodné rozhodování.