Cestoval jsem nedávno po Střední Asii. V Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu, jsem na Mapy.cz narazil na české názvy některých míst a vzpomněl si na projekt Interhelpo, o kterém jsem se dávno učil ve škole. Přesně před sto lety, v dubnu 1925, dorazila do tehdejší sovětské Kyrgizie první skupina členů československého dělnického družstva Interhelpo. Více než tisíc lidí, většinou z řad dělníků, řemeslníků a jejich rodin, opustilo své domovy v Československu ve jménu budování nové, spravedlivější společnosti. Projekt, který vznikl v roce 1923 v Žilině, byl zpočátku jen idealistickým plánem několika levicově smýšlejících intelektuálů a dělníků. Díky nadšení, disciplíně a pragmatické organizaci se ale stal jedním z nejambicióznějších pokusů o export československé technické kultury a zároveň živým experimentem v mezinárodní socialistické solidaritě.

Družstvo Interhelpo přijalo výzvu komunistické Moskvy, aby západní soudruzi pomohli s industrializací méně rozvinutých oblastí Sovětského svazu. Místem jejich mise se stalo město Frunze, dnešní Biškek, kde ve dvacátých letech existovalo jen několik ulic, žádný průmysl a minimální infrastruktura. Právě tam se Interhelpo pokusilo realizovat myšlenku vybudování moderního průmyslového města prakticky od nuly. Během několika málo let vznikly v Kyrgyzstánu elektrárna, textilní továrna, kovodělný podnik, síť dílen, obytné čtvrti, nemocnice, školy, kulturní dům i dělnické divadlo. Vznikla plně soběstačná komunita, která kombinovala evropské technické know-how s místními podmínkami a etnickou rozmanitostí regionu. Družstvo na svém vrcholu zajišťovalo až pětinu tehdejší průmyslové produkce Kyrgyzstánu, čímž se stalo jedním z pilířů sovětské industrializace v oblasti.

Tento příběh však není jen o technickém pokroku. Interhelpo bylo také politickým a sociálním experimentem, v němž se mísila vize levicové samosprávy, komunitního vlastnictví a kulturní autonomie. Členové družstva vybudovali ucelený systém samosprávy, kolektivního rozhodování a multikulturního vzdělávání. V jedné čtvrti žili vedle sebe Češi, Slováci, Maďaři, Rusíni, Rusové a Kyrgyzové. Místní školy učily ve čtyřech jazycích a děti vyrůstaly ve vícejazyčném prostředí, které bylo do značné míry otevřenější a tolerantnější než mnohé oblasti samotného Československa. V této komunitě strávil dětství i budoucí vůdce Pražského jara Alexander Dubček, jehož rodiče byli jedněmi z prvních členů družstva.

S nástupem třicátých let se však Interhelpo dostalo do střetu s realitou stalinistického Sovětského svazu. Autonomie družstva začala být vnímána jako potenciální hrozba, a tak se postupně ocitlo pod kontrolou místních komunistických orgánů. Mnozí jeho vedoucí členové i běžní pracovníci byli zatčeni, deportováni nebo popraveni v rámci čistek, které zasáhly i nejodlehlejší kouty impéria. Proces kolektivizace a centralizace nakonec vedl k tomu, že bylo Interhelpo v roce 1943 zcela znárodněno a jeho existence jako samosprávné jednotky ukončena. Na jeho dějiny padl závoj mlčení. Později byly záměrně překrouceny – obyvatelé čtvrti bývali často přesvědčováni, že původní stavitelé byli jen váleční zajatci nebo bělogvardějští uprchlíci.

Až do nedávna byla paměť na Interhelpo udržována především prostřednictvím ústních tradic a v rodinách potomků. Fyzické pozůstatky přesto přežily. Na západním okraji Biškeku dodnes stojí původní továrny, kulturní dům, stadion a desítky obytných budov postavených družstvem. Tyto stavby sice trpí dlouhodobým zanedbáváním a dnes je často obývají migranti z jihu Kyrgyzstánu, ale stále nesou znaky typické meziválečné evropské architektury. Park Julia Fučíka, kdysi chlouba čtvrti, byl v posledních letech částečně obnoven s pomocí české vlády. Na mapě města dodnes existuje ulice Intergelpo.

V posledním desetiletí došlo k obnově zájmu o tento unikátní fenomén. Historici, dokumentaristé i neziskové organizace, jako například Gulag.cz, systematicky mapují paměť místa a shromažďují výpovědi posledních pamětníků. V roce 2015 se konala výstava v Bruselu, která představila příběh Interhelpa evropské veřejnosti. V Kyrgyzstánu působí malá česko-slovenská kulturní skupina Nazdar, jež se snaží udržovat historické vědomí komunity, která kdysi chtěla změnit svět.

Interhelpo je tak dnes symbolem paradoxu. Na jedné straně ukazuje, že idealismus a technické dovednosti československých dělníků sehrály klíčovou roli při vzniku moderního Biškeku. Na straně druhé je tragickou připomínkou toho, jak rychle se i ty nejvznešenější ideály mohou stát obětí systému, který je původně vyzýval k realizaci. Místo, které mělo být svědectvím triumfu mezinárodní solidarity, se stalo periferií, jejíž minulost musela být nejprve zapomenuta, aby mohla být znovu objevena. Sto let poté tak Interhelpo nezůstává jen jako soubor chátrajících budov, ale jako varovný i inspirativní příběh o tom, co může vzniknout, když se víra v lepší svět spojí s odhodláním jednat.

Související