Jiří Rahm: Právník, pokerový hráč a šachista, který nesmí nikdy udělat chybu

Při studiích si přivydělával jako hráč online pokeru, dnes se od pracovního stresu odreagovává při bleskových partiích šachu. Advokát Jiří Rahm, vedoucí insolvenční praxe kanceláře A&O Shearman v České republice, má evidentně soutěživost a schopnost analytického myšlení v krvi. V rozhovoru jsme si povídali o tom, jak se mu tyhle vlastnosti hodí v právní praxi, jak důležité je, aby právník byl i dobrým psychologem, a proč si nemůže dovolit v kariéře ani jednu velkou chybu.

Kdy jste si uvědomil, že se chcete stát právníkem?

Vždy mě zajímala oblast financí, a když jsem se po maturitě rozhodoval, kam půjdu na vysokou školu, měl jsem jasno, že chci studovat na ekonomce, konkrétně na fakultě financí a účetnictví. Ekonomii považuji za vědu, která dává odpověď na otázku proč, a právo pak za vědu, která dává odpověď na otázku jak. Proto mi přišlo vhodné finance a právní vědu skloubit. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na obě univerzity, a říkal jsem si, že se třeba v průběhu studií ukáže, co bude mému srdci bližší. No a ukázalo se, že je to spíš právo, byť s čísly také často pracuji.

Takže kdybyste nebyl právníkem, byl byste ekonomem?

Bezpochyby.

Na sociální síti X jste napsal, že jste vyrůstal v rodině, která neměla příliš volné hotovosti. Předpokládám, že jste si tedy při studiu dvou vysokých škol musel ještě přivydělávat na brigádách. To asi nebylo úplně snadné studium.

Bylo to hodně náročné. Máte pravdu, že jsem si během studia přivydělával na brigádách. Často na takových, které nějakým způsobem souvisely s mojí praxí, ale vydělával jsem i jinak, hodně jsem tehdy hrál online poker. Viděno zpětnou optikou tuhle pokerovou zkušenost vnímám velmi pozitivně. Jednak to byla zábava učit se nové strategie a počítat pravděpodobnosti a jednak mám dodnes z téhle komunity hodně známých a kamarádů. Mimochodem jsou to často lidé mimořádně úspěšní v byznysu.

Hrajete ještě někdy poker?

Už jen velmi příležitostně.

Co vás na práci advokáta nejvíc baví?

Nechci aby to znělo nadneseně, ale účelem advokacie je pomáhat lidem. Když máte schopnost ostatním pomoci v těžkých životních situacích, tak je to samo o sobě skvělé. Já pracuji primárně na insolvenčních řízeních a soudních sporech, pro které je společné, že v nich velkou roli hraje analytická stránka. To znamená, že musíte vyslechnout svého klienta, zjistit všechny možné i nemožné důsledky příběhu, který přinášíte před soud, a snažit se najít správnou strategii, která zajistí největší šanci na úspěch v rámci soudního řízení anebo největší možnou výtěžnost v rámci insolvenčního řízení.

Existuje přísloví, podle něhož se k soudu nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Máte ze své praxe pocit, že se právo u soudu často potká se spravedlností?

Rozhodně to není výjimečné. Ale je přirozené, že strana, která prohraje, bude vždy konkrétní rozhodnutí vnímat jako nespravedlivé. V situaci, kdy jste součástí sporu, tak musíte i jako advokát vést v patrnosti, že příběh má vždycky dvě strany. A u soudu vyhrává silnější příběh. Soudní řízení je poměrně složitá disciplína v tom, že musíte konkrétní životní situaci pomyslně našroubovat na příslušné zákony a normy a hledat přiléhavou judikaturu. Ačkoli nemáme systém precedentů, tak je vždy nezbytné ověřit, jestli náhodou soudy již obdobnou věc neposuzovaly. Analytická část naší práce je nesmírně náročná, ale to, co je vůbec nejdůležitější, je umění zformulovat klientův příběh a přednést jeho pravdu srozumitelným a přesvědčivým způsobem soudu.

Hraje velkou roli ve vaší práci i psychologie?

Rozhodně ano. Především na začátku získání mandátu, kdy musíte pochopit, jakým způsobem je váš klient nastavený, proč je ta která konkrétní věc pro něj důležitá a jaké konsekvence mohou mít různé varianty dalšího vývoje. U kauz, kdy klient řeší něco vyloženě osobního, je znalost psychologie samozřejmě nesmírně důležitá, protože jakýkoliv osobní spor chtě nechtě vyvolává velmi silné emoce na všech stranách. Ty musíte jako advokát umět usměrnit a klientovi s chladnou hlavou vše pečlivě vysvětlit.

Takže i když máte sebelepší znalost práva, ale jste špatný psycholog, tak z vás excelentní právník nebude?

Řekl bych, že nebude.

Co vás na téhle práci naopak nebaví?

Opravdu mě nebaví, když máte kauzu, u které si uděláte správné rešerše, správnou analýzu, vyberete si správný příběh a stejně se vám u soudu prvního stupně stane, že je rozhodnutí zcela překvapivé. To je něco, co vás samozřejmě naštve, až si pak říkáte, jestli ta vaše práce, kterou jste na daném případu odvedli, měla vůbec smysl. Není to pravda úplně časté, ale podle mě se to děje častěji, než by bylo záhodno. A je to samozřejmě frustrující, protože pak může poměrně dlouho trvat, než dosáhnete nápravy u odvolacího soudu, případně až u Nejvyššího soudu. Jen pro přiblížení, v rámci mého nejdelšího sporu jsem byl třikrát u soudu prvního stupně, dvakrát u Nejvyššího soudu, třikrát u odvolacího soudu a teď bylo znovu podáno dovolání. Ten spor se táhne již sedm let, což je strašně dlouhá doba. Jak se říká, dlouhá spravedlnost není spravedlnost.

Měl jste případy, v nichž podle vás došlo k takové nespravedlnosti, že vás to zpětně i po letech trápí?

Musím zaklepat, že pokud jsem se setkal s nějakou vyloženě velkou nespravedlností, tak jsem byl schopen zajistit nápravu prostřednictvím dalších opravných prostředků, třeba až u Nejvyššího soudu. Ale v tu chvíli, kdy se nespravedlnost stane, tak to člověk prožívá společně s klientem, protože koneckonců jste na jedné lodi. Neznamená to, že mě takový případ nutně budí ze spaní, ale je to něco, co si pak zpravidla nosíte celé dny v sobě. Pořád třeba přemýšlíte o tom, jestli jste zvolili tu nejlepší možnou argumentaci. Jestli náhodou neexistovala lepší cesta.

Tahle práce je bezpochyby extrémně stresující. Máte nějaký způsob, jak se odreagovat?

Mám, snažím se hodně sportovat. A pak je také jednou z mých oblíbených kratochvílí hraní šachu. Hraji takové velmi krátké a rychlé hry, říká se jim bullet. To mi hodně pomáhá relaxovat.

Hrál jste poker, relaxujete u šachu, jednou z vašich specialit jsou soudní spory. Zdá se, že jste docela soutěživý a máte rád analytické myšlení.

Ano, na tom něco bude, opravdu bych o sobě řekl, že jsem relativně soutěživý. A to, co mě baví, jak v případě pokeru či šachu, tak i v případě mojí práce, je vymýšlení té nejlepší možné strategie a taktiky.

Pracujete hodně v oblasti soudních sporů. Jak se právníci vlastně vyrovnávají s tím, že neustále řeší konflikty?

Rozhodně jsem si tuhle oblast nevybral proto, že bych se chtěl s každým jenom hádat. Spíše jsem se naučil k podstatě sporů přistupovat více s nadhledem. Prostě se soustředím na reálnou materiální stránku daného sporu, jeho podstatu, konkrétní argumentaci a strategii, kterou zvolím. Z pohledu klienta se střetávají strany sporu, z pohledu advokáta se střetává zvolená strategie a argumentace.

Proč jste si zvolil oblast insolvenčního práva a soudních sporů?

To je jednoduché. Jak jsem říkal, studoval jsem fakultu financí a právnickou fakultu, a když jsem ještě předtím, než jsem nastoupil jako koncipient, přemýšlel, kde se tyhle dvě oblasti nejvíce propojují, tak mi jako jedna z nich vyšlo insolvenční právo. Měl jsem pak velké štěstí, že mě jako koncipienta vzal jeden z největších insolvenčních správců u nás. Získal jsem tam skvělou praxi, a i proto jsem si tuhle cestu zvolil i pro další pokračování v profesní kariéře. A pokud jde o soudní spory, insolvenční řízení je vlastně takový jeden velký soudní spor. Když chcete být dobrý insolvenční advokát, tak vždy musíte mít expertizu i z oblasti soudních sporů.

Jaké vlastnosti a schopnosti musí mít advokát zabývající se spornou agendou?

Musí umět plynule mluvit, což je třeba moje velká výhoda. Jsem poměrně ukecaný. Vedle řečnických schopností ale musí také umět psát, protože písemná podání musí být pro soudce čtivá a přehledná. Musíte mít cit pro přednes příběhu tak, aby se v něm soud vyznal.

Všichni rádi mluví o úspěších, zažil jste ale ve své praxi i nějaké přešlapy a chyby?

Zrovna nedávno jsem kolegům říkal, že litigační advokáti si zásadnější chyby nemohou úplně dovolit. Pokud totiž chyba znamená, že třeba nestihnete podat odvolání v rámci lhůty, tak jste efektivně prohráli klientovi kauzu, a to zcela vlastní vinou. A to si zkuste vysvětlovat klientovi.

To asi člověku při práci nepřidá na klidu.

To ne. Každopádně vás to donutí zavést nějaký systém dvojitých, trojitých kontrol tak, aby vám neutekla žádná lhůta. Ale stejně jste v permanentním střehu. I když trávíte víkend s rodinou, stejně se třeba jdete podívat do datové schránky, jestli jste na správný soud skutečně poslal, co jste poslat měl. Moje paní je v tomto směru naštěstí velmi chápavá a podporuje mě.

A zatím jste to vždycky poslal správně?

Žádná obrovská chyba se mi naštěstí nestala, ale nějaké menší ano. Jednou jsem si třeba špatně přečetl, kdy začíná soud v Brně a dorazil jsem o deset minut později. To je samozřejmě mimořádně trapná situace.

Velkým tématem poslední doby je umělá inteligence. Jaký má potenciál v právní oblasti?

Pokud by umělá inteligence fungovala úplně bezchybně, tak samozřejmě dokáže advokátům práci velmi usnadnit. Kdyby stačilo do nějakého AI nástroje zadat určitý právní problém a vyjela by mi veškerá judikatura, případně srovnání obdobných případů ze zahraničí, tak by to bylo pro naši práci neocenitelné. Rozhodně si ale nemyslím, že by advokáti byli jednou umělou inteligencí nahrazeni. Dokud budou mezi sebou lidé jednat, tak budou vždycky vznikat problémy a ty problémy budou řešeny zase jenom lidmi. Byť je pravda, že jsem postřehl i nějaké úvahy, že by snad mohly existovat speciální rozhodčí doložky, jimiž by lidé svěřili rozhodování sporu nějaké umělé inteligenci. Nevím, jakým způsobem by to fungovalo, ale jsem přesvědčen, že by strana, která by prohrála, vždy nějakým způsobem proti těmto právním robotům na konci dne protestovala.

Využíváte už AI ve vaší kanceláři?

Ano, umělou inteligenci používáme, jelikož máme v rámci globální sítě přístup k nejpokročilejší AI, která se specializuje na poradenství v oblasti práva. Dokáže například velmi dobře sumarizovat nějaký dlouhý dokument do srozumitelné statě. V tom si myslím nechybuje. Ale pořád jsme ještě relativně daleko toho, aby AI dokázala v advokátních kancelářích nahradit třeba práci studentů práva. Dokud systémy nebudou zcela bezproblémové v oblasti rešerše judikatury či zákonů, tak se na výsledky nedá zcela spolehnout.

Advokáti si v poslední době často stěžují, že právě mladým studentům práva se do advokacie příliš nechce, protože je to hodně práce. Máte tu samou zkušenost?

Musím říct, že ne. Možná je to i tím, že jsme mezinárodní kancelář s relativně vysokou prestiží, takže zájemců o práci u nás je pořád dost. Myslím, že u mladých studentů práva není problém v tom, že by nechtěli pracovat. Spíš velmi pečlivě zvažují, jestli čas, který stráví prací, je efektivně a smysluplně vynaložený. A v tom mají upřímně řečeno pravdu. To, že je někdo v práci od rána do večera, ještě neznamená, že svou práci dělá dobře. Je to asi jako v příběhu toho dřevorubce kácejícího v lese celý den bez ustání strom tupou sekerou. Když mu lidé radí, ať na chvíli přestane a tu sekeru si nabrousí, že mu to půjde mnohem rychleji, tak odpoví, že na něco takového přece nemá čas.