Investice do umění jsou ošemetné, dílo si zamilujete a pak je těžké ho prodat, říká galerista Jakub Kodl

Když vyrůstáte mezi obrazy obří hodnoty a u večeře si s tátou a bratrem místo o fotbalu povídáte o novinkách ve světě umění, není divu, že se nakonec i vy pustíte do obchodování s obrazy. Jakubu Kodlovi, nejmladšímu ze slavné pražské galerijní rodiny Kodlových, tak nebylo ještě ani 18 let, když v rámci rodinné Galerie Kodl spoluzaložil s bratrem Matyášem sekci KodlContemporary, věnující se současnému českému umění. V rozhovoru jsme si povídali o tom, proč a v čem je prostředí umělců toxické, jak může galerista neuváženým jednáním zahubit kariéru začínajícího umělce, nebo o tom, proč je dobré neházet hopíkem v místnosti plné drahocenných obrazů.

Sběratelskou tradici ve vaší rodině založil váš prapradědeček Jan, novodobou historii aukčního domu Kodl začal váš otec, váš bratr zase stojí za vznikem aukčního portálu Artslimit. Měl jste vůbec možnost vydat se v životě cestou, která by nevedla k trhu s uměním?

Na tohle se mě ptá hodně lidí, mají asi pocit, že jsem do toho byl nějakým způsobem nucen. Tak to ale nebylo. Vyplývá to jednoduše z toho, že jsem byl od dětství obklopený uměním. Jak v galerii, tak i doma, kdy táta dostal každé dva týdny záchvat inspirace a musel obměnit výzdobu celého obývacího pokoje a udělat tam tematickou výstavu nějakého autora. Když v takovém prostředí vyrostete, tak k tomu sám inklinujete. Pravda je, že jsem zkoušel v životě i jiné věci, chvíli jsem pracoval v korporátu, studoval jsem vlastně také něco jiného. Na bakaláři to byla diplomacie a zahraniční vztahy, potom jsem tedy studoval galerijní management na Westminsterské univerzitě v Londýně a teď jsem si dokončil i studia byznysu na UCL School of Management. Pořád mě to ale táhne zpátky ke kořenům umění a obchodování s obrazy. A jsem za to rád, protože jak říkal děda, když to člověka baví, tak to vlastně není práce a je to něco nádherného.

Jak se dítěti vyrůstá mezi obrazy obrovské ceny, to jste asi doma museli chodit po špičkách a těžko jste si mohli v obýváku házet míčkem, ne?

No když tedy mluvíte o míčku, stalo se mi, že jsem hopíkem prorazil obraz malíře Františka Kavána. Byl to jeden z takových traumatických dětských zážitků. Paradoxní je, že Kaván je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Ten obraz jsem potom dostal, když mně bylo patnáct. Zezadu je zalepený, není to naštěstí poznat, ale pro mě už se k tomu obrazu váže nějaký příběh. Mimochodem, tátovi se stalo něco podobného, jako malý prorazil jeden obraz tenisákem. K tomu se taky váže hezký příběh. Jednou se mi do rukou dostal obraz Františka Foltýna. Ukázal jsem ho tátovi, s tím, že byl kdysi evidentně něčím proražený. A on to byl ten obraz, do kterého se v dětství trefil tenisákem. Děda ho musel před lety prodat, když bylo rodině finančně ouvej. Tak už ho zase vlastníme.

Měl jste vy sám ambici stát se umělcem? Pokud vím, tak například fotíte.

Ano, trochu fotím. Ale to říkám jen lidem, kteří nefotí. Protože kdybych to řekl někomu, kdo opravdu fotí a v tomhle umění se vyzná, tak bych asi dostal facku. Určitě v sobě něco kreativního mám a k umělecké tvorbě mě to táhne, bylo by asi zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Ale upřímně, ani bych nechtěl být začínajícím umělcem. Se spoustou současných umělců kamarádím, vím, jaké mají problémy, a soucítím s nimi, protože ten jejich boj je nekonečný. Mnohdy se navíc pohybují v absolutně toxickém prostředí.

V čem je toxické?

Panuje tam obrovská konkurence. Umělci spolu soupeří jak v samotném umění, v nových technikách, v inovacích, s nimiž přijdou, ale soupeří spolu i v cenách, které se za jejich díla platí. Je to nekonečný boj. K tomu si přidejte ještě samotný prodej děl, který je pro mnoho tvůrců něčím nepřirozeným, něčím, co opravdu nemají rádi. Není to jednoduché prostředí, není snadné se v něm prosadit. Na to mi samozřejmě můžete opáčit, že v žádném oboru není snadné uspět. Jenže umění je přece jen specifické. Vy si vylijete své srdce do nějakého výtvoru, který vám někdo jiný zcela zkritizuje. To není snadné.

I já poznám, že mi malováni nejde

Ještě se vrátím k té vaší vlastní umělecké tvorbě. Pobavilo mě, jak jste v jednom rozhovoru popisoval, kterak vám na střední škole jeden z učitelů, poté co viděl váš obraz, řekl, že na uměleckou kariéru to asi nebude.

Ano, já jsem to ve své předchozí odpovědi trochu zakulatil, ale pravda je taková, že já ve skutečnosti vůbec malovat neumím. Poznali to jak ostatní, tak jsem to poznal i já sám, že na uměleckou kariéru to asi opravdu nebude. Ale je to vlastně zvláštní, protože jak praděda, tak i děda byli malíři.

Zmiňoval jste tady citát svého dědečka, který říkal, že když člověka práce baví, tak to vlastně není práce a je to něco nádherného. Je na té vaší práci, která vás evidentně baví, něco, co opravdu nemáte rád?

Nebaví mě, když za mnou přijdou lidi a řeknou mi: „Tady jsou peníze, postavte mi portfolio uměleckých děl tak, abych ročně vydělal 15 procent.“ Vnitřně s tím bojuji, protože moc dobře vím, že podobní lidé za mnou budou chodit celý život. A je to vlastně jedna z mých rolí. Já jim opravdu mám sestavit portfolio tak, aby se jim zhodnocovalo. Ale zároveň nechci, aby jedinou jejich motivací bylo na investici do umění vydělat. To ať si radši koupí dluhopisy a akcie.

Chodí za vámi hodně takových lidí?

Nechodí, ale vzhledem k tomu, že se současnému umění v poslední době hodně daří zhodnocovat, v aukcích padají rok co rok rekordy, tak se jejich počet logicky zvyšuje.

Co lidem, jejichž jedinou motivací je na uměleckých dílech vydělat, vlastně říkáte?

Většinou se je snažím do umění víc vtáhnout. Snažím se je přesvědčit, ať jdou na pár výstav. Dnes se ostatně nemusí ani nikam vypravit fyzicky. Stačí se kouknout na pár instagramových účtů umělců nebo na naše webové stránky. Ať navnímají styl, který se jim líbí. Jestli chtějí sklo, plastiky, nebo obrazy. Paradoxně se pak často stává, že ačkoliv byla jejich prvotní ambice vydělat, tak se nakonec toho uměleckého díla neumějí vzdát. Několikrát se mi stalo, že jsem zvedl telefon a volal takovým investorům, že je dobrá doba k prodeji, protože se jejich investice dobře zhodnotila. A oni prodat odmítli, protože se do toho uměleckého díla zamilovali.

„Asi to zní jako klišé, ale lidé by měli umění kupovat srdcem. U současného umění pak radím, aby si budovali širší portfolio,“ říká Jakub Kodl.

Foto: Lukáš Bíba

Stává se to často, že umění člověka, který jej původně kupoval jen s cílem zhodnotit peníze, změní? Že se o umění začne niterně zajímat, že objeví úplně novou rovinu života?

Myslím si, že ano. Víte, u uměleckých děl je kouzelná jedna věc. Jakmile si dáte obraz k jídelnímu stolu domů a pak u toho stolu máte hezkou večeři, potom tam zase naopak prožijete něco hrozného, zažijete tam pláč i smích, tak se s tím obrazem sžijete a stane se součástí vás samotných. A pak je samozřejmě složité se s ním rozloučit, protože už se stal součástí vaší identity. Já řeším stejné problémy. Snažím se pokračovat v budování naší rodinné sbírky, jejíž začátky sahají do roku 1885. Ale samozřejmě že jednou za čas je zapotřebí něco prodat, a s tím mám obrovský problém. Vůbec si neumím představit, když se táta, děda nebo praděda dostali do finančních potíží a museli se s nějakým obrazem rozloučit. Jak mi táta často říká, v takových okamžicích se prodávalo nejprve všechno ostatní, obrazy teprve když už nebylo zbytí.

Stává se často, že klient prodá obraz a za čas přijde s tím, že ho musí koupit zpátky, protože bez něj nemůže být?

Děje se to. Bývá to mnohdy tak, že jedna generace obraz prodá a ta další ho chce koupit zpět.

Je nějaké pravidlo nebo rada, jež vám v souvislosti se sbíráním umění a prací galeristy dal váš otec?

Jedna taková rada existuje. Je to ta samá rada, jakou dal tátovi děda a dědovi praděda. Ale to už je takové rodinné tajemství. To vám říct nemůžu. Co vám říct můžu, je to, že je strašně důležité dělat tuhle práci s vědomím, že jde o běh na dlouhou trať. Hodně galeristů a aukčních domů, a to nejen v Česku, ale po celém světě, dokáže rychle vydělat, problém ale nastane, když se klient vrátí a chce dílo zase prodat. V takovém okamžiku poznáte, jestli galerista odvedl svou práci dobře. Když ne, tak často končí, protože pověst máte jen jednu. Proto je třeba dělat tuhle práci udržitelně, dlouhodobě. Prodávat za rozumné ceny je v téhle branži alfa i omega.

Když se bavíme o investicích do umění, jak velkou sumu by si měl člověk připravit, když chce s něčím takovým začít?

Když lidé slyší o rekordech padajících na aukcích, tak mohou získat dojem, že to jde jen s miliony korun. Můžete ale třeba začít sbírat serigrafie, tedy umělecký sítotisk. Ty koupíte za několik tisíc korun. Umělce, s kterými spolupracuji, také tlačím do toho, aby vytvářeli díla, jež si může pořídit i člověk, který nemá k dispozici obří sumy. Proto chci, aby vytvářeli serigrafie či série malého skla.

Zmínil jste, že umělci mají obvykle dost práce se sebou samotnými. Často jde asi o hodně extravagantní osobnosti, jak složitá je s nimi domluva?

Je to extrémně složité. Mám třeba umělce, s kterými bylo možné komunikovat jenom v noci, přes den spali. Potom jsou umělci, kteří třeba něco řeknou a pak na to hned zapomenou. Takže je to samozřejmě občas obtížné. Ale zároveň je to jeden z důvodů, proč tuhle práci dělám. Protože se setkávám s úplně jiným pohledem na svět. Je to strašně pestré a to mě nabíjí.

Peníze ničí začínající umělce

Jak velkou roli hraje ve vaší práci psychologie?

Určitě tam svou úlohu má. Když se bavíme o psychologii, jeden z nejtěžších momentů je, když za námi přijde nový umělec, s kterým teprve rozjíždíme spolupráci. Najednou vydělá hodně peněz, na což nebyl do té doby zvyklý. To je dost nebezpečný moment, protože často začne přemýšlet o svém umění jinak. Na tohle si dávám opravdu velký pozor, protože já ho můžu v ten moment zničit. Respektive ho mohou zničit peníze. Třeba tak, že najednou začne vytvářet velkou nadprodukci. Případně se zaměří přímo na takové umění, které právě za velkou cenu prodal, a domnívá se, že lidé chtějí jen něco podobného. Kdybych k tomu nepřistoupil odpovědně, tak ho mohu zbavit kreativity, omezit jeho schopnost inovace. Nemluvě o tom, že často začínají mít umělci právě v těchto momentech psychické problémy. To je něco, co je pro mě velký strašák, a dávám si na to pozor. A tady právě hraje roli psychologie. Musíte se s umělci o téhle problematice bavit, připravit je na to, aby to ustáli. Zároveň se často říká, že právě v takových momentech se ukáže kvalita. Ti, kteří to ustojí, si potom ten další úspěch zaslouží. Zvlášť problematické jsou v tomhle ohledu samozřejmě aukce, kde se třeba moderní umění prodává v poslední době za opravdu vysoké ceny a všichni to vědí, protože výstupy z aukcí jsou veřejné. Něco takového ustát není pro umělce snadné.

Zde je potřeba zmínit, že suma, za kterou se umělecké dílo prodá, není rovna částce, která umělci přistane na účtu. Svou provizi si odnáší i galerie…

Samozřejmě se to různě liší, každopádně je to pořád mnohem méně než na Západě. Třeba v Londýně, kde jsem měl často stáže v galeriích, je běžné, že se umělec s galeristou dělí 50 na 50. Tohle je samozřejmě složité téma, o kterém se můžeme bavit dlouho, ale podle mě je naprosto férové, když se výnos dělí mezi umělce a galeristu půl na půl. Protože prodat umělecké dílo je samo o sobě také umění. Uspořádat výstavu, organizovat účast umělce na veletrhu nebo vytvořit katalog také něco stojí. A nejsou to malé sumy. Spolupráce mezi galeristou a umělcem je především dlouhá cesta. Často umělci pomáháme s marketingem, aukcemi, katalogy, platíme pořádání výstav. A když třeba některému dojdou peníze, pak jsme to často my, kdo se snažíme pomoci. Může trvat i několik let, než se taková spolupráce začne galerii vyplácet.

Investice do skla

Jak z vašeho pohledu správně kupovat umění a budovat sbírku?

Lidi by si opravdu nejdřív měli najít svůj styl a říct si, co je baví. Ať je to pop‑art nebo krajinky. Asi to zní jako klišé, ale měli by umění kupovat srdcem. U současného umění pak radím, aby si budovali širší portfolio. A to jak pokud jde o umělce, tak i o médium, tedy materiál, který si umělec vybral pro svou práci. Protože tím snižují riziko. Mimochodem, když už se bavíme o médiu, já teď opravdu velmi moc věřím ve sklo. V Čechách má obrovskou tradici, ve světě jsme jím známí a máme tady opravdu velmistry skla, kteří jsou pořád extrémně podcenění.

Když radíte diverzifikovat portfolio, znamená to, že by si člověk měl vedle street artu koupit i nějakou tu krajinku?

Ono to možná zní úsměvně, ale já si třeba myslím, že obrazy z 19. století mohou klidně viset vedle děl současných umělců. Potká se kvalita s kvalitou a vedle sebe to sedí. Kdybych vás teď pozval k sobě domů, tak si budete myslet, že trpím schizofrenií, protože mám vedle děl Jana Kalába, který se věnuje graffiti a street artu, obrazy Václava Špály a vedle na zdi mi zase visí Pasta Oner. Mně to k sobě hraje a dává to smysl.

Roste zájem o české umění v zahraničí?

Ano, ale nesmíme si pod pojmem zahraničí představovat jen západní Evropu a USA. Spíše jde o zájemce z Polska nebo třeba Německa. Byť je pravda, že jsem prodal hodně současného českého umění i v Londýně. Můj velký cíl je teď otevřít galerii. Jakmile se tak v příštím roce stane, tak jdeme se současným českým uměním do světa na veletrhy.

Kde tu galerii chcete otevřít?

To ještě nemohu prozradit.

Máte pocit, že umění je na Západě více než u nás součástí veřejné debaty?

Určitě. Z velké části za to samozřejmě může komunismus, který na trhu s uměním udělal obrovskou paseku, a Západ tak získal velký náskok. Mám ale pocit, že se situace zlepšuje.

Jste mladý člověk, takže ta otázka může znít až nepatřičně, ale co považujete za svůj největší úspěch?

Mám kolem sebe hodně mladých lidí, kteří mají obtížné vztahy se svými rodiči. Mí známí jak v Česku, tak i v Anglii by často měli jít do rodinného byznysu a v rodinách tam panuje dost mezigenerační jiskření. Musím říct, že jsem opravdu rád, že nám s bráchou nastoupení do tátova byznysu jde dost hladce. Je to pro mě důležité, protože odkaz, který neseme, je zavazující a k tomu, abychom ho unést zvládli, je nesmírně důležité si navzájem věřit a rozumět si. Chvála bohu se nám to daří.

Proč jste vlastně s bratrem Matyášem před pár lety založili sekci současného umění KodlContemporary?

Protože jsme viděli v současném umění obrovský potenciál. A zároveň to bylo něco, nač už táta neměl kapacitu. Myslím si, že to na něj bylo hodně punkové. Taky nám ze začátku příliš nevěřil. Pamatuji, že na první výstavu jsme si od něj museli galerii pronajmout a dal nám tehdy ještě horší cenu, než kdybychom šli jinam. Pak ale viděl, že je to cesta, jak se mohou lidé dostat i k jeho umění, tak nás začal trošku víc respektovat. Naštěstí jsme se nespletli a už před první vernisáží jsme měli všechno prodané.

Co nového chystáte?

V Clam‑Gallasově paláci byla od poloviny září výstava Ronyho Plesla a Martina Janeckého, to jsou jedni z nejzásadnějších českých velmistrů skla. Na již zmíněném veletrhu Positions Berlin nás nesmírně potěšilo, že jsme získali významné ocenění The Best Booth Award za nejlepší expozici. Na říjnovém Designbloku uvádíme novou tvorbu konceptuálního umělce Lukáše Nováka. Podílíme se na přípravě aukce Galerie Kodl, ta proběhne poslední listopadový víkend. A především, jak jsem již zmínil, plánujeme otevřít příští rok novou galerii.