Udržitelnost nesmí firmy zruinovat, je potřeba si stanovit reálné cíle

V posledních dvou letech si české firmy stále častěji kladou otázku, jak podnikat udržitelně, tedy nejen kvůli zisku, ale také z ohledem na životní prostředí, region a komunity, které podnik obklopují. Do udržitelnosti se ale nejde pouštět bezhlavě. „Nejde tvrdit, že všichni musí dekarbonizovat stejně rychle, protože některé sektory, zvlášť v českém prostředí, k tomu mají těžší podmínky,“ upozorňuje partner v PwC Česká republika a specialista na ESG strategii pro korporátní klienty Jan Brázda. Technologie podle něj nejsou tak daleko, aby nasazení novinek vždy dávalo ekonomický smysl.

Jak si stojí české firmy v udržitelnosti? Posouvají se vpřed?

Ano, posun ve vnímání udržitelnosti je obrovský. Ještě před dvěma lety jsme chodili do firem a přesvědčovali je, ať ji začnou řešit. Dnes chodí ony za námi a říkají, že přijdou o byznys, když ji nebudou řešit. Zlepšily se také praktické věci, jako je sběr dat, výpočet uhlíkové stopy a podobně. Před dvěma lety spousta firem vůbec nevěděla, o co jde, natož proč by to měla dělat. Teď už to zejména ty velké a střední vědí a řeší. Vědí také, že nefinanční reporting musí být navázán na firemní politiku.

Jakou roli by měla hrát udržitelnost ve firmách?

K udržitelnosti je potřeba přistupovat tak, aby byla pro firmy skutečně udržitelná. Nesmí je zruinovat. Je potřeba si nastavit takové cíle, které jsou reálně splnitelné. Firmy by si také měly udělat analýzu, co se stane, když se udržitelnosti nebudou věnovat. Jaké náklady klimatické změny na ně například dopadnou. Nakonec to totiž může být i tak, že náklady spojené s tím, že firma nedělá pro udržitelnost nic, mohou být větší než samotná dekarbonizace. Udržitelnost by také neměla být jen o nefinančním reportingu. Přístup typu „pojďme napsat zprávu, protože nás k tomu regulátor nutí“, je absolutní minimum. Udržitelnost je především trend, na kterém mohou firmy postavit nový byznys, který tu dosud nebyl. Například ve světě je velká poptávka po vodíkových elektrolyzérech, tepelných čerpadlech, po materiálech na zateplení budov, tak proč je tady nevyrábíme? Když si teď bude chtít firma koupit elektrolyzér, tak budete čekat roky, než na ni přijde v Německu u Siemensu řada. Ale zároveň je to výrobek, který by zvládla řada českých firem vyrábět. V tom vidím příležitost.

Obavy českých firem ze ztráty konkurenceschopnosti nejsou liché. Musí si ohlídat stát, aby dotáhl změny v energetice.

Kde mají české firmy největší mezery ve faktickém naplňování cílů udržitelnosti?

Například v klimatické oblasti začaly firmy měřit vlastní emise a nepřímé emise z nakupované energie. Co jim ale dělá problém, jsou emise v subdodavatelském řetězci. Jednak na to nejsou data – mají je jen velké firmy, střední je hledají, malá firma je nemá, ani neví, jak by je měla měřit a ani na to nemá zdroje. Dále české firmy tápou v tom, jak interně ocenit uhlík. Například tím, že ve výběrovém řízení nějakým způsobem ocení to, že některý dodavatel dodává s nižší uhlíkovou stopou. To se ještě v Česku neděje. V sociální oblasti je zase velmi výjimečné zveřejňování pay gender gap, tedy rozdílů v platech mezi muži a ženami. Společnosti, které mají certifikaci rovných platů v České republice, se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Jak se vyrovnat s negativními informacemi, že něco nejde?

Především je potřeba si uvědomit, že když společnost něco nereportuje nebo reportuje netransparentně, naplňuje definici greenwashingu. V CSRD směrnici je psáno, že společnost nemůže určitou oblast neřešit, když na ni materiálně dopadá.

U bank jsme v Ekonom žebříčku udržitelnosti například viděli, že mají velmi nízká čísla v počtu zkrácených úvazků a málo žen v top managementu. Stačí zveřejnit jen číslo a dál se tím nezabývat?

Zveřejnění je první krok. Samo o sobě pak vede společnosti k tomu, stanovit si cíl a strategii pro nápravu, ze které by mělo být vidět, že se implementuje do každodenní operativy. Zároveň je také dobré nastavit reporting a monitoring zlepšování. Celý tento postup by měl být popsaný ve zprávě o udržitelnosti. Co je pak nejvyšší úroveň transparentnosti, je srovnání s konkurencí, byť si třeba společnost nestojí nejlépe. Když to tedy shrnu, správný postup by měl být: Víme, že se tím máme zabývat, víme, že si nestojíme nejlépe, ale chceme se zlepšit v takové a takové lhůtě. To jsme ale zatím v dosud zveřejněných zprávách moc neviděli.

Už jsme zmínili hledání příležitostí v udržitelnosti. Vyplatí se ale vždy společnostem naskakovat na nové trendy v ní?

Záleží na sektoru, v němž firma podniká. Nejde tvrdit, že všichni musí dekarbonizovat stejně rychle, protože některé sektory zvlášť v českém prostředí k tomu mají těžší podmínky. Technologie v některých odvětvích zatím nejsou tak daleko, aby nasazení novinek vždy dávalo ekonomický smysl. Jde o sektory, jako je výroba cementu, betonu, skla a podobně. Hodně to souvisí i s cenou zelené energie a tu my tady budeme mít vždycky vyšší než státy, které mají moře. S tím nic nenaděláme, to jsou prostě přírodní podmínky. Jaderná energie zase není v Evropské unii stoprocentně brána jako rovnocenný bezemisní zdroj, což nám taky nenahrává. Nicméně proti tomu jdou obrovské prostředky dotačního charakteru. Vždycky je tedy dobré se podívat, jestli s dotací už využití technologické novinky dává smysl.

Takže obavy českých firem ze ztráty konkurenceschopnosti nemusí být liché?

Rozhodně nejsou liché.

Jak s tím mohou firmy bojovat?

Závazky České republiky na změnu energetického mixu jsou ambiciózní. Firmy by si tedy měly skrze své svazy pohlídat, aby je stát skutečně realizoval. Na světě jsou známé i případy, kdy soukromé společnosti žalovaly stát, že proti klimatické změně dostatečně nebojoval. Firmy mohou také stavět vlastní obnovitelné zdroje – stát a Evropská unie na ně nabízí dotace, otvírá se také komunitní energetika. Rozhodně ale není dobré nedělat nic.

Jakých základních zásad by se měla držet každá firma při nastavování své strategie udržitelnosti?

Je zapotřebí využívat data a udržitelnost měřit, nesmí to být domněnky. Jak jsem už říkal, udržitelnost také musí firmou prostupovat seshora a musí být navázána na interní komunikaci. Důležité také je ptát se zaměstnanců, s čím bojují, co chtějí ještě zlepšit a zda mají nějaké nápady.