Libor Jelen: Svět vstoupil do období neklidu, nové velmoci na tom chtějí vydělat

Není to jen ruská válka na Ukrajině či konflikt Izraele s Palestinou. Svět sužují bezmála dvě stovky regionálních konfliktů. To je nejvíc za posledních třicet let. Stále častěji navíc do nich – přímo či nepřímo – zasahují regionální nebo globální velmoci, které tím sledují své vlastní strategické zájmy. Snaží se nabourat mezinárodní systém a přestavět ho ve svůj prospěch.

Politický geograf Libor Jelen například říká, že konflikt na Ukrajině představuje mimo jiné střet kultur, při němž se hraje i o hodnoty Západu. Varuje hlavně před rozpadem teritoriální integrity Ukrajiny. „Přijde mi značně nebezpečné přistoupit na to, že by se mezinárodní hranice vytyčila třeba podél současné frontové linie. Všichni ostatní po celém světě by najednou začali přemýšlet, jak změnit své nároky a zájmy v realitu,“ říká Jelen.

Po klidnějších letech přibývá ve světě počet konfliktů. Čím je to způsobeno?

Přicházejí snahy o revizi mezinárodního politického systému. Velké konflikty nebo globální události obvykle definují nová pravidla hry a nové instituce, které následně stabilizují systém. Po druhé světové válce měly hlavní slovo při tvorbě pravidel USA a vzniklé instituce držely mezinárodní řád studené války v určitých mezích, fungovaly mezinárodní smlouvy. A všichni, včetně „zlobivých“ států, si uvědomovali, že mohou být potrestáni, protože ostatním se vyplatí udržovat systém funkční. Teď ale přichází snaha některých zemí systém revidovat ve svůj prospěch.

Kterých zemí?

Typickým příkladem je Čína. Současný systém jí sice vyhovuje, z globalizace vytěžila maximum. Chybí jí však dominance v klíčových institucích, pravidla hry určuje někdo jiný. Proto se snaží – často spíše nepřímo – ovlivňovat zbytek světa, aby ji podpořil ve snaze dosáhnout role hlavní globální velmoci. Ale Čína není jediná. Je cítit oslabení USA v roli supervelmoci a mohli bychom diskutovat, zda jsou schopny stále udržet svoji pozici. Vyzývatelů je víc – vedle Číny i Rusko nebo třeba Indie. S nárůstem jejich ekonomické a politické síly je mnohem víc cítit i její vliv ve světě. A sami sebe už prezentují jako globální, ne pouze jako významné regionální velmoci.

USA byly dlouho považovány za „světového četníka“, jedinou mocnost, která umí udržet globální pořádek. Dokáže Amerika tuhle pozici zachovat – a má o to vůbec zájem?

Americký politolog George Modelski dával globální dominanci do souvislosti mimo jiné se schopnostmi lídra ovlivňovat okolí přirozenou „měkkou“ silou, poptávka po ní však časem prochází vývojem. V historii se podle něj střídají čtyři fáze. Jsou období, kdy existuje poptávka po roli silného aktéra. To byla právě role USA po druhé světové válce. Státy byly vyčerpané a hledaly nastolení nějakého řádu. Následně dojde k legitimizaci, uznání systému. Stadium klidu může trvat nějakou dobu, ale pak přichází zpochybňování legitimity. Noví vyzývatelé říkají, že systém vyhovuje jen někomu, a usilují o nějakou změnu, nové přerozdělení vlivu. To často vede k úpadku systému, případně velkým válkám. Svět se nyní nachází právě v této fázi, v období neklidu, kdy dochází k delegitimizaci lídra a narůstá síla jeho vyzývatelů.

Současný systém sice Číně vyhovuje, z globalizace vytěžila maximum. Chybí jí však dominance v klíčových institucích.

Směřujeme tedy k nějakému velkému konfliktu?

Nechci nikoho strašit, nemyslím si, že bychom se měli bát třetí světové. Rostoucí počet menších konfliktů v posledních letech ukazuje na to, že současný systém a jeho pravidla jsou čím dál více zpochybňovány. Příklady vidíme po celém světě. Venezuela vyhlásí referendum, které má schválit zábor části sousední země. Odkazy na dávnou historii ignorují základní pravidlo současného systému, tedy akceptace mezinárodně uznávané hranice. To samé dělá Rusko, snaží se to dělat Čína. Právě toto představuje tlak na revizi systému a může to vést k dalším konfliktům po celém světě. Mohli bychom pak hovořit o globálním konfliktu, protože by do něj byly zapojeny největší mocnosti.

Dávalo by smysl, aby USA či západní mocnosti tomu tlaku ustoupily a na nějakou revizi samy přistoupily?

Snahy zahrnout větší počet zemí do rozhodování o globálních problémech tu jsou. Seskupení nejmocnějších zemí G7 se ze sedmi zemí rozšířilo na dvacet, tedy G20, jsou v něm i regionální velmoci jako Mexiko, Indonésie či Turecko. Ani ekonomickým institucím, jako je Světová banka či Mezinárodní měnový fond, už nedominují jen Američané či odborníci ze Západu. Ale USA jsou do určité míry stále hegemonem, a to díky ekonomické, technologické i vojenské převaze. Dolar zůstává – přes snahy Číny o změnu – nejdůležitější rezervní měnou. Nejvíc inovací, patentů na obyvatele, vzniká v USA. Americká armáda je stále nejefektivnější, je jediná, která je schopna zasahovat kdekoliv na planetě. Je ale otázka, zda bude ochotná, či ne. Američané občas sklouzávali k izolacionismu, ukázalo se to po první světové válce, kdy se stáhli ze systému, který sami navrhli. Mezi válkami pak ten četník chyběl. Podobné tendence byly vidět třeba i u Donalda Trumpa, který znovu usiluje o nominaci na prezidentského kandidáta.

To ale není jen Trump. Svět se uzavírá do ekonomických bloků, mluví se o vyčerpání globalizace, o lokalizaci, přesunu výroby z Číny zpět do Evropy. Jak taková narušení ekonomických vazeb ovlivní geopolitiku?

Současná globalizace není v ohrožení. Ty „protiproudy“ tvoří v globálním obchodu zanedbatelné procento, je to jen vyrovnávání vztahů, které možná byly až příliš vychýlené. A ty „levné“ země už dnes moc levné nejsou. Dá se čekat, že hospodářské zájmy budou spíše hájit nějaké regionální bloky, ne samotné státy. Ale teď se nedá říci, zda mezi jednotlivými bloky převládnou antagonistické zájmy, nebo se bude hledat provázanost a výhodnost pro všechny. Spisovatel a publicista Fareed Zakaria už před lety ve své knize Postamerický svět tvrdil, že nástup Číny je přirozený. Pokud má země 1,4 miliardy lidí, je jasné, že to bude ekonomické centrum, že nezůstane na okraji. S růstem ekonomiky získávají sebevědomí a chtějí být více slyšet.

Jak by na to měl Západ reagovat?

Stanovit si mantinely, co si chce uhájit, co jsou priority. Byla by chyba se nějak izolovat, to by pro západní svět skončilo spíše špatně. Příkladem je Spojené království, které bylo v 19. století hegemonem, režírovalo tehdejší globalizaci. Jenže postupně se začalo uzavírat, obávali se rostoucího vlivu Spojených států či dalších evropských zemí. Přispělo to k jejich mocenskému úpadku a rozpadu impéria. Nynější Západ situaci ustojí, pokud udrží svobodu myšlenek, neuzavře se a dokáže v technologiích konkurovat Číně.

Ukrajina brání posouvání „ruského světa“ směrem na západ. Putin ví, že geograficky je Ukrajina místem, kde může mít vliv na Evropu.

VÁLKA HODNOT MEZI ZÁPADEM A RUSKEM

Už skoro dva roky probíhá takřka za našimi humny válečný konflikt. Brání Ukrajina v boji proti Rusku i Evropu?

Považuji konflikt na Ukrajině mimo jiné za střet kultur. Evropa je hodnotově i kulturně definovaná hlavně svobodou, to ji posouvá dopředu, pomáhá jí v úspěchu. A tím je pro jiné části světa atraktivní. Ukrajinci dvakrát – během oranžové revoluce v roce 2004 a Euromajdanu o deset let později – ukázali, že chtějí jít tímto směrem, protože Rusko představuje úplně jiné kulturní a politické hodnoty. V tomto smyslu to není jen válka Ukrajiny s Ruskem, je to válka hodnot Západu s ruskými hodnotami. Myslím, že Ukrajina skutečně brání posouvání východního „ruského světa“ směrem na západ. Vladimir Putin si toho je vědom. Ví, že Ukrajina je pro něj geograficky důležitá jako místo, kde může mít vliv na Evropu. A pokud budou myšlenky Západu naplňovány v podobě nové Ukrajiny, ohrozí to jeho samotného i systém, který je v Rusku nastavený. V ukrajinském veřejném prostoru dlouho existoval rozpor, kudy směřovat, v posledních deseti letech významně zeslábl východní směr.

V jakém smyslu?

Nejenže mizí sochy Lenina a sovětské názvy z ulic ukrajinských měst, mění se i myšlení lidí, nechtějí mít nic společného s hodnotami, které jejich východní soused symbolizuje. Překvapivě to platí i pro lidi, kteří dříve rádi vzpomínali na sovětské časy. Západ pro ně nyní představuje pevnější systém hodnot a bezpečí i pro jejich životy. Někdejší prezident Viktor Janukovyč, který vyhrál volby v roce 2010, nebyl vyloženě proruský. Byl to ale oligarcha, který představoval hodnoty sovětského typu, i když v praktické politice i v zahraničním obchodě lavíroval mezi Západem a Východem. A nyní, když se podíváme na poslední volby, strany či kandidáti reprezentující východní ruskou kulturu extrémně zeslábli. To je přímý důsledek ruského obsazení Krymu v roce 2014.

Libor Jelen (48)

Politický geograf, působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se problematikou nacionalismu a geopolitiky v kontextu politického vývoje v regionu bývalého SSSR, Jugoslávie a Blízkého východu. Je autorem monografie Konfliktní regiony světa.

Foto: Honza Mudra

Byl tedy z ruského pohledu tento konflikt nevyhnutelný?

Putin si čím dál více uvědomoval, že ztrácí Ukrajinu. Bylo to zjevné už v roce 2004, ovšem tehdejší ukrajinská politická elita – Julija Tymošenková či Viktor Juščenko – ještě nebyla vůči Rusku tolik hodnotově vyhraněná, byli to spíš pragmatici. Avšak v roce 2014 už bylo jasné, že se ukrajinští politici musí nějak rozhodnout. I kdyby neproběhl Euromajdan, našel by si Putin nějakou jinou záminku. Nebo by zaútočil jinde, třeba na Moldavsko. Hraje hru ruského cara, jehož říše funguje jen pod silnou rukou. Ve chvíli, kdy autoritativní režim začne polevovat, začnou se regiony i zájmy ambiciózních jedinců uvnitř impéria hlásit o slovo a vede to k demolici a erozi. Mikuláš II. byl slabý imperátor, erozi jeho říše dokonala první světová válka. Nebo Michail Gorbačov – my ho vnímáme jako skvělého politika, který usiloval o reformy. Ale to bylo oslabení autoritativní síly a mnoho republik a národů uvnitř země se začalo hlásit o slovo a výsledkem byl rozpad SSSR. Putin ví, že to tak funguje. Politická moc v Rusku je založena na tom, že se nezabývají vnitřním rozvojem. Impérium drží pohromadě jen represivní silou a expanzí navenek. Musí buď dobývat, nebo udržovat kolem sebe strach. A Putin to všechno dlouhodobě dělal. Západ si toho naplno všiml až po obsazení Krymu, ale jeho cíl byl zřejmý už v roce 2008 při invazi do Gruzie.

Jaké jsou možné scénáře vývoje na Ukrajině?

Scénáře nejsou moc dobré. Černý scénář pro nás je, že Ukrajina padne, protože ztratí spojence a podporu. Není schopná deset let válčit jako Afghánistán. Čas hraje pro Putina. Západ musí zůstat na straně Ukrajiny, bude to pochopitelně stát nějaké peníze, ale potenciál Západu je mnohem větší než v případě Ruska. Druhý scénář počítá s rezignací Ukrajinců na teritoriální integritu. Kdybychom však něco takového připustili, museli bychom tím rezignovat na současná pravidla mezinárodního systému. Venezuelský prezident Nicolás Maduro si pak může zabrat Guyanu, Číňané sporné Spratlyho ostrovy v Jihočínském moři, když si to vojensky obhájí. Je to napadení principu mezinárodního práva. Precedens, který by tím mohl nastat, je obrovský.

Proč?

Vždyť Rusové už nyní v učebnicích dějepisu mají mapy, kde berou Krym i celé východní oblasti Ukrajiny jako součást federace. Je to součást ovlivňování veřejného mínění, v příští generaci to budou všichni považovat za ruské území. I kdyby je nakonec ve válce ztratili. Proto mi přijde značně nebezpečné přistoupit na to, že by se mezinárodní hranice vytyčila třeba podél současné frontové linie. Všichni ostatní by najednou začali přemýšlet, jak změnit své nároky a zájmy v realitu.

NEDÁ SE ČEKAT, ŽE BY SE RUSKO ÚPLNĚ ROZPADLO

Jak pravděpodobný je vzhledem k dvěma letům trvání konfliktu třetí scénář – Rusko se podaří zatlačit zpět na jeho hranici a vyhnat ho z Krymu?

Ten konflikt trvá deset let, počítáno od anexe Krymu. Pravděpodobnost posledního scénáře stojí na jednom člověku a ten není nesmrtelný. Dá se čekat, že po něm nastane oslabení politického režimu v zemi, která je svojí strukturou nesmírně rozmanitá. Názorově, politicky i kulturně. Jenže ta rozmanitost je dnes značně potlačovaná ve prospěch jednoho centra. O zájmech menšin se dozvídáme jen útržkovitě, vůbec netušíme, do jaké míry se manipuluje s jejich identitami a nacionalismem. Ve chvíli, kdy poleví síla autoritativního centra, začnou se objevovat odstředivé tendence.

Černý scénář pro nás je, že Ukrajina padne, protože ztratí spojence a podporu. Není schopná deset let válčit jako Afghánistán.

Může to tedy vést k rozpadu Ruska – a skončila by v takovém případě válka na Ukrajině?

Nelze to úplně vyloučit, ale nečekám, že by se Rusko fakticky úplně rozpadlo. Teoreticky se mohou odtrhnout republiky, kde neruské etnikum tvoří většinu, a nelze vyloučit národnostní konflikty. Asi dojde k úpravě nastavení systému, posílení některých regionů, tedy k decentralizaci. Třeba ani po smrti Stalina se Sovětský svaz nerozpadl, komunistická strana byla schopná to udržet. A po smrti Putina může nastat něco podobného – vznikne nějaké politbyro, kde bude více různorodých aktérů, kteří jsou dnes na vrcholu mocenské pyramidy. Budou však bránit tomu, aby se k moci dostala nějaká dominantní osobnost Putinova typu. Byli by tím ohroženi. Válka na Ukrajině pak bude první věc, kterou zastaví, protože je vysává. Oligarchové a jejich zájmy v současné situaci nesmírně trpí, ale nemohou se postavit Putinovi, protože by je to stálo život.

Jak velké je riziko, že se rusko‑ukrajinský konflikt rozšíří dál, třeba do Evropy?

Konflikt zde už je, jen ne ve vojenském slova smyslu. Dlouhodobě jsme svědky hybridní války vedené skrze dezinformace či kybernetické útoky. A dokonce i přes lokální fyzické útoky, třeba různé výbuchy či atentáty. Je škoda, že politici si už před deseti lety neuvědomili, že v té válce jsme. Pro Putina není nebezpečím jen ztráta Ukrajiny, pro něj je nebezpečím samotný Západ. Hodnoty, které ohrožují politickou kulturu, již Putin reprezentuje. Západní hodnoty jsou atraktivní i pro velkou část Rusů, jen si nechtějí připustit, že by to mohlo fungovat i u nich. Tu atraktivitu dokládá i obrovská emigrace na Západ, jsou to vzdělaní či mladí lidé, kteří v Rusku už nevidí perspektivu. Rusko tím ztrácí sociální kapitál pro budování prosperující země nebo pro dělání nějakých politických změn.

Západní hodnoty jsou atraktivní i pro velkou část Rusů. Jen si vůbec nechtějí připustit, že by to mohlo fungovat i u nich.

A vědí to ruští politici?

Ruské politické elity to vědí. Jejich děti studují na Západě, mají tu majetky, teď obstavené. Jenže zároveň vědí, že by neobstáli ve svobodných volbách. Musí tedy paradoxně udržet Rusko ve stavu, v jakém je, aby udrželi svou moc a své peníze, které si pak užívají na svobodném Západě. Jediné, co to může změnit, je nějaká revoluce, ve smyslu vzedmutí občanské společnosti. K tomu jsem ale velmi skeptický. V 90. letech minulého století to moc dlouho nevydrželo, autoritářská moc se vrátila a Rusové tomu tleskali. Z tohoto pohledu by pak možná bylo lepší, kdyby se Rusko rozpadlo, ale obávám se, že by to destabilizovalo celý region. Pravděpodobně by propukly občanské a národnostní konflikty.

CO MŮŽE ZNIČIT EVROPU

Loni na podzim se intenzivně rozhořel dlouhodobý konflikt mezi Izraelem a Palestinci. Vidíte z něj nějaké východisko?

Zatímco v případě Ruska se nějaké scénáře dají najít, v tomto žádný nevidím. Tedy kromě toho, co se odehrává 70 let. Jde o konflikt identit s hluboce zakořeněnými traumaty. Těžko si lze představit, že si obě strany sednou k jednacímu stolu, přestanou koukat na minulost a domluví se na budoucí spolupráci, jak se to třeba stalo po druhé světové válce mezi Němci a Francouzi. Před tím velkým útokem Hamásu byl obří diplomatický tlak na usmiřování Izraele s arabskými zeměmi, vzniklo několik mezistátních smluv. To byl významný posun ke stabilizaci celého regionu, možná i v budoucnu to přispěje k postupnému vyrovnávání se s minulostí. Problém je, že drtivá většina Arabů s těmi smlouvami – a koneckonců ani s existencí státu Izrael – nesouhlasí. Izrael nejspíš v Gaze vojensky uspěje, nadiktuje si, co bude chtít, ale lidé tam to nikdy nepřijmou. Za čas nevyhnutelně vzniknou nové teroristické buňky, které se budou snažit zasáhnout Izrael, aby oplatily smrt tisíců lidí a zničení jejich domovů.

Hrozí aktuálně nějaké konflikty v EU či blízkém okolí?

Jsou tu stále jistá ohniska potenciální politické nestability – katalánský separatismus, snaha Skotů o nezávislost, nesváry mezi Valony a Vlámy v Belgii, vrací se černá můra severoirského konfliktu. Zatím se to daří urovnat. Nejvíc nervózní jsem z Balkánu, jsou tam nedořešené křivdy z válek z 90. let a současné uspořádání je velmi nešťastné. Lidé sice žádnou válku nechtějí, ale je to vždy v rukou politiků. A ti vědí, že na národnostní nenávist vždy uhrají body. Mezi Kosovem a Srbskem je to na hraně konfliktu, daří se to stabilizovat díky přítomnosti mezinárodních sil. Zejména v Srbsku to stále graduje, navíc tam postupně klesá podpora proevropského směřování, což je vždy dokázalo přimět k jednacímu stolu. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou neumožňuje Srbům, aby se do něčeho pustili. Vědí, že od Rusů jim v tuto chvíli žádná pomoc nepřijde.

Na Balkáně jsou nedořešené křivdy z válek z 90. let. Lidé válku nechtějí, ale politici vědí, že na národnostní nenávist uhrají body.

Nebude podobně sílit v Evropě či EU antagonismus mezi původními národy a přistěhovalci, kteří se nechtějí integrovat?

Co se děje ve Švédsku, kde se na některých místech rozhořely konflikty, mě děsí. Ale v Evropě jsou poměrně silné státy, věřím, že si s těmito evidentními problémy dokážou poradit. Možná na čas omezit imigraci, hledat integrační politiky, aby byla inkluze lidí úspěšná. Vidíme, že často nejde o etnický nebo náboženský, nýbrž sociální problém. To, co se děje kolem ve světě, k hledání řešení bohužel moc nenahrává. Migrační vlny neslábnou, což může ještě více destabilizovat vnitropolitické prostředí Evropy. Zároveň roste riziko, že se společnost začne radikalizovat vůči migrantům i jiným menšinám. Bude to nutit státy přizpůsobovat se náladám, které jsou proti evropským hodnotám, včetně otevřenosti. Ale právě ta je hybnou silou Evropy, vede k inovacím a k ekonomickému růstu. Pokud se začne ohlížet za sebe, může ji to zničit.