Ekonomie zpravidla předpokládá, že se lidé, pokud jde o peníze, rozhodují „racionálně“. Skutečnost však bývá trochu jiná. Svou roli při našem rozhodování hrají totiž často určité psychologické pasti. Jednou z nich je takzvané mentální účetnictví. Jde o sklon připisovat stejným peněžním částkám různé hodnoty, a to podle toho, odkud přišly nebo na co jsme se rozhodli je vynaložit. Jeho důsledkem je sklon zacházet s penězi způsobem, který není zcela racionální.

Příkladem situace, kdy peníze vynakládáme podle toho, jak jsme je získali, je nakládání s prostředky, se kterými jsme nepočítali. Může jít o dar, výhru, dědictví či vratku přeplatku. Tyto peníze mají stejnou hodnotu jako ty, které jsme pracně vydělali, a není tak žádný důvod s nimi zacházet jinak. Náš přístup k nim však přesto bývá „volnější“.

Jde‑li například o výhru, pak nám možná ani nevadí, že o ni další hrou přijdeme. A to přesto, že jde už o naše peníze, které bychom mohli použít na některou ze svých důležitých potřeb, například splátku dluhu.

Psychologie rozpočtování

Podobně pracuje naše mysl často i při rozpočtování výdajů. Vydávané peníze, bez ohledu na to, kam směřují, jsou stejné. Přesto, aniž si to plně uvědomujeme, je často řadíme do různých skupin. Nevydáváme je tak podle toho, jaké potřeby před námi stojí, ale podle toho, zda daný výdaj odpovídá našemu „mentálnímu rozpočtu“.

Ilustrujme to na příkladu. Představme si, že jsme přišli do kina a zjistili, že jsme lístek na představení ztratili. Chceme‑li film vidět, nezbývá než si ho koupit znovu. Řada lidí bude však v této situaci opětovný nákup lístku zvažovat a mnozí se možná rozhodnou, že si ho podruhé již nekoupí. Důvodem je, že svůj mentální rozpočet na kino již vyčerpali a opakovaný nákup lístku se jim zdá nepřiměřený.

Jinak se však zpravidla zachovají tehdy, kdy si lístek zatím nekoupili, ale po příchodu ke kinu zjistili, že stejnou částku, která odpovídá ceně lístku, někde vytrousili. Tato situace jejich rozhodnutí o koupi lístku většinou nijak neovlivní. Z finančního hlediska jsou ale obě situace stejné.

Averze ke ztrátě

Jednou z nejčastějších psychologických pastí je averze ke ztrátě. Jde o vrozenou neochotu naší mysli připustit si, že jsme určité peníze nevynaložili rozumně, a že jsme tak o ně nebo o jejich část přišli. Do této pasti padá naše investování i běžná spotřeba.

Neochota připustit si, že jsme určité peníze investovali špatně, nás vede k tomu, že si namlouváme, že budeme‑li v daném investování pokračovat, ztracená částka se nám nějak vrátí. Tuto částku však již získat zpět nelze (jde o utopené náklady) a nejhorší, co můžeme udělat, je „házet dobré peníze za špatnými“. Stejně nerozumným „pravidlem“ se často řídí i veřejné instituce.

Podobným příkladem této psychologické pasti je situace, kdy vlastníme dvě akcie, jednu s papírovým ziskem a druhou s papírovou ztrátou, a potřebujeme získat hotovost. Jednu akcii tak musíme prodat. Averze ke ztrátě nás vede k tomu, že prodáme akcii ziskovou. Bolest z přiznané ztráty je totiž tak velká, že se jí prodejem ziskové akcie vyhýbáme. A to přesto, že ztrátová akcie je horší investicí a prodat bychom měli spíše ji. Averze ke ztrátě je častá i při spotřebě. Jde o situace, kdy jsme si koupili určitou věc, nejčastěji službu, a čerpání této služby pro nás přestalo být příjemné. V její konzumaci však přesto pokračujeme. Odepsat vynaloženou sumu nebo její část nám totiž není příjemné.

Příkladem je, koupíme‑li si permanentku na vlek, počasí se zhorší tak, že další lyžování je nekomfortní, my však přesto lyžujeme dále. Podobná je situace, kdy si v restauraci objednáme jídlo, které nám nechutná. My ho však dojíme: pokračovat v jídle je totiž jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby vynaložené peníze nepřišly „nazmar“. Představa, že tím něco získáme, je však jen jedním z klamů naší mysli. 

Související