Z hudebních kapel se stávají samostatné ekonomické jednotky. Zatímco dřív jim všechno od vydání desek po natočení klipů zařizovala vydavatelství, která si brala většinu zisku, dnes si skupiny díky sociálním sítím, levné a dostupné technice a streamovacím službám typu Spotify obvykle svůj chod zajišťují samy.

V hudební branži se mění i řada dalších věcí. „Přestává fungovat koncept hudebních desek a spousta kapel točí jen samotné singly. Udělat celou 15písňovou desku dá strašné práce a efekt je fakticky menší,“ říká hudebník Matěj Homola, který s bratrem Janem založil před třiceti lety rockovou kapelu Wohnout. Její hit Svaz českých bohémů patří k nejpřehrávanějším českým písním na Spotify a na YouTube. Muzikanti, kteří se věnují i dalším druhům umění, jako je malířství, grafika, dřevořezba nebo focení, v rozhovoru popisují zákulisí hudebního průmyslu. Mluví o drsných začátcích své kariéry a proměnách branže, vysvětlují, proč ubývají festivaly nebo jak se jejich hudba prolíná se skateboardingem.

Vaše kapela koncertuje skoro 30 let, spousta skupin ještě mnohem víc, třeba Rolling Stones už přes 60 let. Co musí muzikant udělat, aby zvládal běhat po pódiu tak dlouho a pořád ho to bavilo?

Matěj Homola (M. H.): Záleží to hlavně na kvalitě lékařství, fyzičce a někdy také na plastické chirurgii. Hudebníci často odejdou fyzicky. Pokud nás budou doktoři umět udržet v kondici, tak věřím, že můžeme hrát ještě hodně dlouho.

Jan Homola (J. H.): Jezdili jsme na skatu, takže máme kondičku zadarmo. Matěj teď jezdí na motorce, což je fyzicky vcelku náročná záležitost, a já běhám. Ale věk je znát. Asi jsme už na pódiu daleko statičtější, než jsme bývali. Nedovedu si úplně představit, že bychom hráli ještě v 70 nebo 80 letech.

Čím jste se živili předtím, než jste se pustili naplno do muziky?

J. H.: Brácha byl fotograf a já jsem skenoval a digitálně upravoval klasické fotky. Tahle profese pak postupně zmizela. Než se ale rozjela kapela, musel jsem se rozhodnout, jestli se budu živit muzikou, nebo dál svou prací. Bylo to docela těžké rozhodování, protože se mi v oboru nečekaně rozjela kariéra a bylo mi líto to pustit. Ale zpětně jsem samozřejmě rád, protože by netrvalo dlouho a stejně bych s tím musel skončit.

Oba jste v té době jezdili na skatu a na vaše první koncerty v 90. letech chodila z velké části právě komunita kolem skateboardingu. Byli to vaši první skalní fanoušci, díky kterým jste pak prorazili?

J. H.: Částečně ano. Ze začátku jsme dělali koncerty pro skejťáky z Prahy a pro kamarády z okolí Vyžlovky, kde jsme měli chaty a kde teď bydlíme.

M. H.: To byly dvě štace, kde jsme se hodně vyskytovali a kde jsme byli úspěšní hned od začátku. Často jsme hráli na snowboardových a skateboardových závodech a akcích. Trvalo pak ještě pár let, než jsme se dostali do povědomí lidí z běžné klubové scény. Poctivě jsme si odjezdili roky, kdy na naše běžné koncerty nechodilo moc lidí a nebyly z toho peníze. V roce 1998 jsme podepsali smlouvu se Sony Music, vydali jsme první desku, odjeli turné s Lucií a hráli jsme jako předkapela The Offspring, což nás dostalo na velké koncerty.

Cédéčka pořád vydáváme, ale děláme to spíš už jenom pro fajnšmekry. Náš výdělek vždycky stál na návštěvnosti koncertů.

 

Po první smlouvě a desce jste se začali muzikou živit?

M. H.: Až po třetí desce, která vyšla v roce 2002. Teprve pak se to zlomilo a lidé na nás začali chodit ve velkém. Do té doby to nebylo ekonomicky udržitelné, i když jsme měli podepsanou smlouvu s vydavatelstvím. Tenkrát byl v hudební branži úplně jiný systém než teď. Za všechny známější kapely všechno zařizovaly firmy – nebylo možné samostatně si vylisovat cédéčko nebo se dostat do rádií. Na trhu bylo tak pět velkých vydavatelství, která ovládala trh, byla propojená s rádii, a kdo se do toho koloběhu dostal, měl našlápnuto stát se známou skupinou. Vydavatelství vydalo album, udělalo klip, zaplatilo fotografy a dotlačilo kapelu do médií, ale ze zisku si pak vzalo většinu. Kapela tenkrát dostávala pod 10 procent ze zisku a to se ještě dělilo mezi čtyři členy. Dneska je situace úplně jiná. Většina kapel si dělá všechno samostatně se svým týmem – točí si sama klipy, ovládá své sociální sítě, zařizuje si koncerty.

Z prodeje cédéček jste tedy asi moc peněz neměli. Jak je to dneska?

M. H.: Teď za námi sice jde celý zisk, jenže hudba se skoro přestala prodávat fyzicky, takže příjmy z prodeje cédéček jsou i vzhledem k nákladům symbolické. My cédéčka pořád vydáváme, ale děláme to spíš už jenom pro fajnšmekry, hlavně pro starší generace, které mají vůbec ještě možnost si je pustit. Spousta lidí navíc přešla na vinyly a i ty děláme. Náš výdělek vždycky stál na koncertech a na tom, kolik lidí na kapelu chodí. Naše kapela proto začala být finančně soběstačná kolem roku 2003, kdy se průměrný počet návštěvníků v klubech přehoupl přes 200 lidí. Pokud má hudební skupina s tímhle počtem kolem stovky koncertů ročně, je schopná ekonomicky fungovat. Tyhle kapely jsou pak většinou na festivalových plakátech zvýrazněné většími písmeny.

Kapely si teď říkají o větší honoráře za hraní. Začalo to už před covidem, ale po něm honoráře úplně vystřelily.

Kolik koncertů hrajete v průměru ročně?

M. H.: Míváme mezi 80 a 100 koncerty. Dáváme si hodně volna, momentálně nehrajeme čtyři měsíce v roce. To je přesně doba na to, aby se kapela nějak zregenerovala. Dá se hrát i 12 měsíců v roce, ale my jsme dospěli k tomu, že je zdravé si dávat pauzy.

Na čem jako kapela ještě vyděláváte vedle vystupování na koncertech a festivalech?

J. H.: Hodně také dělá merchandising, prodej triček a dalších věcí.

M. H.: Pak máme příjmy ze stahování na digitálních platformách, z YouTube, od OSA (Ochranný svaz autorský – pozn. red.) a Intergramu (kolektivní správce práv umělců – pozn. red.).

Jak hudební trh proměnily aplikace jako Spotify?

J. H.: Totálně, z hlediska uživatele je to naprosto geniální věc. Kdykoliv si pustíš, co chceš. A když to nevypneš, samo tě to dovede k jiné muzice, kterou bys jinak třeba ani neobjevil.

M. H.: Hudebník potřebuje muziku dostat k lidem. Proto když se dřív pirátsky vypalovala cédéčka, nic moc jsem proti tomu neměl. Říkal jsem si, že to třeba někdo pustí na party, budeme tak mít o pár posluchačů víc a někdo z nich přijde na koncert. Cédéčka pořád děláme přesně z toho důvodu. Je to vlastně reklamní nosič, kterým dáváme o sobě vědět, co máme teď nového a co si lidé můžou poslechnout naživo na koncertu. Spotify má podobnou funkci, lidé si nás díky němu najdou. Jako v případě cédéček z něj ale moc příjmů nemáme. Nefunguje to tak, že vydáme desku, dáme písničky na Spotify a přistane nám na účtu pár milionů měsíčně. Jsou to možná desítky tisíc, které ale vrazíme zpátky třeba do výroby klipů.

Potřebujete pořád natáčet klasické klipy?

J. H.: Pořád je to potřeba, protože na sociálních sítích je vizuální vjem to nejdůležitější. Když se vloží na Facebook jenom audio a není k tomu video, nikdo si to nepustí.

M. H.: Klipy se dělají víc i proto, že přestává fungovat koncept celých desek. Spousta kapel je přestává točit a točí samotné singly. Místo aby každé dva roky vydávaly 15písňové CD, průběžně dělají jednou za pár měsíců písničku, ke které natočí klip a ten protáhnou přes sociální sítě. Asi to není úplně od věci, protože většina lidí stejně hudební desky nedoposlouchá do konce. Člověk si obvykle pustí první půlku nebo jenom hity. Udělat celou 15písňovou desku dá strašné práce a efekt je fakticky menší, než když se natočí jedna dobrá písnička, k ní rovnou klip a tu písničku pak kapela může rovnou hrát na koncertech jako novinku. My pořád ještě desky točíme, protože neděláme hudbu jenom na efekt.

NAPÁLENÉ HONORÁŘE

V létě hrajete hodně na festivalech. Pozorovali jste letos výraznější změny oproti akcím před pandemií?

M. H.: Dřív bylo festivalů daleko víc. Nechápal jsem, jak je možné, že jich v Česku bylo tolik a všechny nějakým způsobem ekonomicky fungovaly. Lístky byly vyprodané i dlouho předem. Covid zamíchal kartami v tom, že lidi teď nekupují lístky v předprodeji, ale až na místě a podle toho, jaké je počasí. A spíš chodí na samostatné koncerty než na festivaly. Dřív byla většina kapel zvyklá hrát přes sezonu v létě jenom na festivalech. Teď se to překlápí a pořadatelé častěji dělají koncerty jednotlivých skupin. Ekonomicky jim tento model funguje líp než víc kapel najednou.

Čím to je, že lidé chodí míň na festivaly?

M. H.: Covid změnil mentalitu lidí ve smyslu, že nic není jisté a nic mi neuteče, když si radši počkám.

Matěj (50) a Jan (47) Homolovi

Bratři Matěj a Jan jsou hudebníci a zakladatelé rockové skupiny Wohnout, kterou dále tvoří baskytarista Jiří Zemánek a bubeník Zdeněk Steiner. Matěj se dřív živil jako fotograf, Jan jako grafik upravoval fotky. Oba patří k průkopníkům skateboardingu v Česku. Vedle hudby se věnují i dalším uměleckým oblastem – Matěj hlavně dřevořezbě a Jan malířství.

Jan a Matěj Homolovi
Foto: Honza Mudra

A co vyšší ceny za lístky?

J. H.: Kapely si teď říkají o větší honoráře za hraní. Začalo to už před covidem, ale po něm honoráře úplně vystřelily. Pro pořadatele je pak složité festival zaplatit, takže zdražují vstupné.

M. H.: Čistě z ekonomického hlediska by se měl dodržovat princip, že má být spokojený jak divák, tak pořadatel i kapela. Jakmile to tak nefunguje a nastane nerovnováha, vzniká problém. Například když není kapela na festivalu spokojená s honorářem, příště tam hrát nebude. Ale když si řekne třeba o milion, vstupné se musí zdražit a účast je nízká, pořadatel kapelu příště nepozve. Normální festival funguje tak: kapela si řekne o rozumné peníze, lístek není předražený, přijde dost lidí a všichni jsou spokojení. Problémy teď často začínají tím, že kapely svůj honorář napálí.

Na jaké částce zhruba začíná „napálený“ honorář?

J. H.: Tak kolem půl milionu korun, mluvím o českých headlinerech.

Kolik si říkáte vy?

M. H.: Říkáme si o mnohem nižší částky. Máme dobré vztahy s pořadateli a dost koncertů, takže si myslím, že náš model funguje.

Jak se liší honoráře kapel na festivalech a samotných koncertech?

M. H.: Při klubovém koncertu je daná menší fixní částka plus procenta ze vstupného, my máme 70 procent, takže náš výdělek záleží na tom, kolik lidí přijde. Festivalové honoráře se pak odvíjí od toho, kolik lidí chodí průměrně na koncerty kapely.

Nejezdí lidé míň na festivaly i proto, že tam dají za pivo v plastovém kelímku i přes stovku a musí si k lístkům připlatit pár tisíc za místo pro stan a auto, takže to kolikrát vyjde podobně jako dovolená u moře?

J. H.: Někde jsou ceny přemrštěné. Covid a situace na Ukrajině se zneužily k tomu, že ceny narostly a už se drží. Obecně má člověk pocit, že jsou ceny přepálené, ale na festivalech je to vidět ještě o něco víc.

M. H.: Ceny jsou vysoké, ale zase když jde člověk na velký festival a rozpočítá si, kolik by dal za jednotlivé kapely, tak to pořád vychází líp. Také se zvyšuje kvalita festivalů, často už to nejsou akce se špinavými záchody a mastnými buřty. Spousta lidí už to bere tak, že jede na fesťák jako na dovolenou. Festivaly a koncerty se prostě změnily, a to i pro nás.

Dřív bylo daleko víc festivalů a lístky byly vyprodané dlouho předem. Teď se nekupují lístky v předprodeji, ale až podle počasí.

Jak se vystupování změnilo pro vás?

J. H.: V devadesátkách jsme si prožili hodně punkové momenty na koncertech, co se týče vyplácení honorářů. Jednou jsme dostali možnost volby, že buď nedostaneme honorář, nebo nedostaneme honorář, ale dostaneme přes hubu. Smlouvy se nepodepisovaly, tak jsme s tím nemohli nic dělat. Dvakrát nám také pořadatel s honorářem pláchnul. Hudební byznys je teď daleko korektnější, všechno se dělá na fakturu, tahanice o honoráře zmizely. Kapely si teď i běžně vozí na koncerty své pásky, které se lepí návštěvníkům na zápěstí, takže pak mají přehled o tom, kolik lidí přišlo a jaký mají dostat honorář. To také dřív nebylo běžné, ale po 90. letech se to změnilo.

NEJTĚŽŠÍ TÉMA

Jak často po desítkách let společného hraní v kapele zkoušíte?

M. H.: Máme hodně koncertů a nepotřebujeme si přehrávat to, co hrajeme pravidelně. Víc zkoušíme jen vysloveně před deskou. Pak třeba rok chodíme několikrát týdně do zkušebny. Také zkoušíme, když jsme se dlouho neviděli, je před námi šňůra a dáváme dohromady program. Stává se ale, že se ve zkušebně třeba rok vůbec nesejdeme.

Festivaly se změnily i v tom, že se na nich tolik nepaří. Ani v zákulisí. Mladá generace je obecně jiná, už to není takový punk.

Jak máte rozdělené funkce v kapele? Kdo skládá hudbu, kdo vymýšlí texty a jak se pak dohadujete na tom, co budete hrát?

M. H.: Začíná to obvykle tím, že někdo vystřelí nápad. Teď má každý doma v notebooku studio, takže si může udělat demonahrávku. Tu nasdílí mezi ostatní, kteří se k tomu vyjádří. Spousta nápadů ani neprojde do zkušebny.

J. H.: Hudbu i texty většinou skládáme s bráchou, a když nápad projde, sedíme pak všichni čtyři ve zkušebně a aranžuje se to pro nahrávku. Často se chytneme nějakého sloganu nebo slova, které má určitou dávku zvukomalebnosti a dá se z něj vymyslet téma. Bohužel, nebo možná bohudík, je čeština zvukově specifická, není tak zvukomalebná jako angličtina. Čeština nic neodpustí.

Proč nezpíváte anglicky? Mohli byste díky tomu také jednodušeji proniknout do zahraničí.

M. H.: Na začátku nás to napadlo, ale zůstali jsme u češtiny, protože jsme došli k závěru, že je divné zpívat v Česku Čechům anglicky. Při vší úctě ke všem, kteří to obhajují tím, že chtějí prorazit v zahraničí. Ale jestli někdo prorazil, pak to byl třeba Čechomor a podobné kapely, které zpívají česky a hrají world music nebo folklorní hudbu. Angličtina zní dobře, je pro hudbu dělaná, ale pokud člověk nemá super výslovnost, zní to kolikrát směšně.

Ve vašich textech jsem nenašel nějakou jednotnější tematickou linku. Snažíte se dát do textů hlubší myšlenky, nebo většinou prostě zpíváte o životě kolem sebe?

M. H.: Nemyslím si, že by písničky musely mít hluboký smysl. Naše texty jsou často spíš jakási slovotvorba. Také nás omezuje to, že nezpíváme o lásce.

Proč nezpíváte o lásce?

M. H.: Paradoxně to je asi nejtěžší téma ke zpracování, protože 99 procent autorů skončilo v bahně trapných klišé, svých osobních dojmů, vyznání a rozchodů. Málokdo dokáže téma lásky zpracovat nadčasově, přitom je o ní většina textů, které na světě vznikají.

Vaše asi nejznámější písnička je Svaz českých bohémů, což je se 71 miliony zhlédnutí jeden z nejpřehrávanějších českých videoklipů na YouTube. Proč je podle vás tak oblíbená?

M. H.: Téma „kalby“ vždycky bylo pro Čechy zajímavé, takže se s takovým textem spousta lidí ztotožní. Obecně je ta písnička pozitivní. Tyhle tři ingredience se povedlo dát dohromady a udělat kombinaci, která prostě zafungovala. Původně jsme nepočítali s tím, že by se zrovna z téhle písničky stal hit.

Láska je paradoxně asi nejtěžší téma. Málokdo ho dokáže zpracovat nadčasově, přitom je o něm většina textů, které vznikají.

Jak se vyvíjí česká hudební scéna a jaké kapely se vám teď líbí?

J. H.: Hodně sleduju hip hop, nejlepší formace je pro mě Prago Union. Z nových kapel mě baví Vesna, která se dostala do finále soutěže Eurovize. To je holčičí kapela, která hraje folklor a střídá různé jazyky. Baví mě pátrat po novinkách, ale hrozně mě mrzí, že je za muzikou čím dál víc pozlátko, že se dělá na efekt. Kolikrát je to hrůza, ale je tak dobře prezentovaná na sociálních sítích, že přitáhne strašně moc lidí. U spousty nejposlouchanějších písniček na Spotify nechápu, jak je z muzikantského pohledu možné, že jsou to zrovna tyhle. A naopak spousta dobrých písniček se neprosadí. Je to hodně otázka dobrého marketingu a jeho zacílení. Sociální sítě jsou neuvěřitelná scéna, která dává oproti dřívějšku prostor okamžitě, bez vydavatelství, cokoliv vypustit a šikovně to zacílit na určité publikum.

M. H.: Na druhou stranu je tahle doba fakt příhodná pro lidi, kteří jsou kreativní. Dřív to bylo spíš naopak.

SKATOVÉ UMĚNÍ

Honzo, vy jste se dal před pár lety na malířství a grafiku a už máte za sebou pár výstav svých obrazů. Je to pro vás i zdroj výdělku?

J. H.: Oba dva s bráchou máme vztah k výtvarnu, protože děda byl umělecky aktivní, náš táta taky, takže Matěj tíhl k focení a já ke kreslení, dělal jsem designy, ale vesměs jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Až asi před šesti lety se mi to rozjelo víc, ale i když se moje obrazy prodávají, pořád je to pro mě jenom koníček.

Pár svých obrazů jste převtělil na skateboardové desky. Co je to za projekt?

J. H.: Je to limitovaná edice, kdy se mé obrazy, který visely v galeriích, převedly na design na skatových deskách. Skatový design je samostatné odvětví a vždycky jsem si říkal, proč se nedělají velké výstavy. Deska je krásný výtvarný prostor, a když jsme začínali s bráchou na skatu, vlastně se mi to ze začátku líbilo hlavně kvůli designu. 

Související