Jak zápasit s bubáky, které má v sobě každý z nás

Co vás vedlo k sepsání knihy Psychologie pro každý den?

K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl nepřímo na základě podnětů ze strany svých některých čtenářů. Roky jsem psal krátké internetové články, které se věnovaly tematice „psychologie všedních dnů“, ležící často na pomezí mezi psychologií a ekonomií, a občas se stalo, že někteří čtenáři mi napsali, že pravidla, která v nich zmiňuji a která v praxi nejsou, přes svou jednoduchost i prospěšnost, příliš používána, by možná bylo žádoucí více prosazovat, možná i vyučovat ve školách. Ta myšlenka se mi líbila, a tak jsem se pokusil shrnout některé psychologické principy, důležité jak v práci, tak v osobním životě, do podoby knížky. Ambici prosadit je i do škol však nemám.

O jaké zásady a pravidla tedy jde?

V kostce řečeno, jde o pravidla, jak lépe řídit sebe sama i jak úspěšněji komunikovat s druhými. Tato pravidla jsou často sice velmi jednoduchá, současně však i takzvaně kontraintuitivní čili ne úplně samozřejmá. O některých svých nepříliš šťastných zvyklostech či sklonech totiž víme, a problém je spíše v tom, že se jich neumíme zbavit. Příkladem je známé odkládání důležitých povinností, ale i rozhodnutí. O jiných zvyklostech, které nám škodí, však často nevíme. V knížce jsem se proto snažil poskytnout nejen návody, jak se nepříznivých zvyklostí zbavit, ale i jak rozpoznat nepříznivé zvyklosti, kterých si nejsme vědomi. Východiskem, které nám to může usnadnit, a možná učinit i trochu zábavnější, může být někdy představa, že jde o jednání, k němuž nás s nadsázkou navádějí naši vnitřní démoni nebo bubáci, kteří se rozhodli nám škodit. Příkladem je situace, kdy jsme svědky pře mezi lidmi a máme pokušení do ní vstoupit. Pokud však tomuto pokušení podlehneme, většinou si jen komplikujeme život. Podobná je situace, kdy máme, obrazně řečeno, pokušení „vést bitvy“, které nemůžeme vyhrát anebo kde naše výhra nemá žádnou cenu. Jde většinou o situace, do kterých nás tlačí démon našeho ega. Příkladem je, když nás při cestě autem do práce někdo předjede a my máme potřebu mu to „vrátit“, a tak jej stíháme. Ničeho tím nedosáhneme, ale do práce přijdeme zbytečně vystresovaní.

Hledáním viníka ve firmě mnohdy dosáhneme jen toho, že se příště lidé budou snažit své chyby více zakrývat, což nám zkomplikuje život.

Jak se s těmito bubáky poprat, jak jim odolávat?

Pokud jde třeba o to odkládání povinností, můžeme si představit, že za ním stojí bubák malého dítěte, které v nás stále vězí a které nám našeptává, že problémy, které odložíme, samy o sobě zmizí. Metod, jak odkládání čelit, je více, a já doporučuji tu, která se odkládání snaží změnit v jeho protiklad, tedy téměř nutkavé provádění věcí, které bychom jinak odložili. Metoda spočívá v tom, že každý pracovní den začneme tím, že vykonáme věc, která je v našem seznamu činností tou nejméně příjemnou, tedy činností, kterou možná budeme mít sklon odložit. Tento krok může na začátku vyžadovat trochu vůle, jeho důsledkem však bude, že si hned na počátku dne navodíme příjemný pocit, doslova euforii, že už jsme vykonali věc, kterou bychom velmi pravděpodobně odložili. Ve snaze navodit si tento pocit znovu si na tomto základě vytvoříme pravidelný zvyk dělat nepříjemné věci jako první. Víme totiž, že to je způsob, jak si zlepšit náladu a sebevědomí. Možnost vykonat určité nepříznivé věci můžeme pak, v důsledku tohoto zvyku, dokonce cíleně vyhledávat.

Na základě vaší vlastní životní i pracovní zkušenosti, co lidem v současnosti nejvíc bere zbytečně čas?

Těch věcí je řada, často si je neuvědomujeme a mnohdy nás k nim opět vede bubák našeho ega. Často jde totiž o určité společenské zvyklosti. Příkladem je přílišná snaha dokazovat druhým, že máme pravdu. Často tak totiž dosáhneme jen toho, že je v jejich mínění dále „uvrtáme“. Dokladem je skutečnost, že snahy čelit různým konspiračním teoriím vedou k tomu, že lidé těm hloupostem ještě více věří. Čas ušetříme i zvykem lidem kolem nás více naslouchat. Tedy tím, že méně mluvíme a namísto toho posloucháme, čímž se často dozvíme od druhých něco, co nám v životě a v práci pomůže. Další zásadou, kterou jsem již zmínil, je nevstupovat do různých malicherných sporů a podobně i neudílet nejrůznější nevyžádané rady. Zbytečnou ztrátou času v podnicích je i častá tendence hledat a potrestat za každou cenu viníka nějaké chyby. Daleko produktivnější je chybu napravit a učinit opatření, aby se příště nestala. Hledáním viníka totiž mnohdy dosáhneme jen toho, že se příště lidé budou snažit své chyby jen více zakrývat, což podniku jen zkomplikuje život. K dalším zvyklostem, živeným naším egem, může patřit i sklon zbytečně a malicherně se urážet a žádat od ostatních, aby se nám omluvili.

Co vám osobně nejvíc pomáhá třeba v boji s prokrastinací nebo, jak vy říkáte, bubáky? Máte nějakou osvědčenou metodu?

Pokud jde o odkládání povinností, tak kromě metody, kterou už jsem zmínil, pomáhá také slib daný sám sobě, že se za provedení odkládané a nepříjemné věci něčím odměníme, třeba si koupíme něco sladkého. Dobrá je také takzvaná salámová metoda. Věci, které odkládáme, jsou totiž často ty, které nám připadají složité, a nevíme, z které strany je uchopit. Tento problém omezíme, pokud si větší úkoly rozdělíme na několik menších a jednodušších, jejichž vykonání se již totik neobáváme. Další metodou, která funguje, je stanovit si sám pro sebe pro splnění úkolu náročnější časový termín. Asi znáte známý Parkinsonův zákon, který říká, že lidem práce trvá tak dlouho, kolik na ni mají času.

Jan Urban: Psychologie pro každý den

Foto: archiv nakladatelství Grada

Ve své knize rovněž píšete, jak je důležité, aby člověk poznal své silné stránky a rozvíjel je.

Určitě. Je to něco podobného, jako když si firmy ve snaze být úspěšné vytváří strategii postavenou na tom, co je základem jejich konkurenceschopnosti nebo jejich jedinečných konkurenčních výhod. Stejně tak i každý člověk by měl mít představu o tom, v čem je dobrý, a možná se nezaměřovat tolik na překonání svých slabin, jako spíše na rozvíjení toho, v čem je jedinečný. Protože když tak nečiní, může se stát, že se snaží celý život vyniknout v nějaké oblasti, pro kterou schopnosti nemá. Já jsem se několik let zabýval vybíráním manažerů a setkával jsem se často s tím, že do kanceláře přišli lidé, kteří chtěli být manažery a bylo jim úplně jedno, jestli budou řídit to, nebo ono. Když je ale člověk chvíli sledoval, tak zjistil, že pro to prostě neměli úplně nejlepší předpoklady, a daleko úspěšnější a spokojenější by mohli být v oblasti jiné.

Někdy lidé ale nestíhají své úkoly, i když nic neodkládají a pracují pilně, ne?

I to se může stát. Důvodem není, že by byli líní nebo pomalí. Příčinou je, že se mylně zaměřují na činnosti, které nejsou podstatné, že lidově řečeno dělají ptákoviny, místo aby se zaměřovali na věci, které jsou skutečně důležité. Platí ono známé Paretovo pravidlo, které říká, že všechny věci, události a činnosti mají jednu základní vlastnost, a to že jen dvacet procent z nich je důležitých. Proto je důležité zaměřit se právě na činnosti, které jsou podstatné pro dosažení vašeho cíle, a ty zbývající nedělat. Opakem toho je zvyk některých lidí, kteří mají sklon k perfekcionismu, dělat věci naprosto dokonale, což ovšem zpravidla vede k tomu, že je neudělají vůbec.