Václav Staněk: Manuální práce bude čím dál vzácnější. Lidé se k ní začnou vracet

Během rozhovoru uhne pohledem směrem k zemi a usměje se. „Tamta paní má botasky,“ říká Václav Staněk a s lehkými rozpaky připouští, že často sleduje, kdo co nosí na nohou. Někdejší několikanásobný dorostenecký mistr republiky v běhu na 800 metrů v 18 letech kvůli nemoci ukončil sportovní kariéru a pustil se do výroby obuvi. Jeho firma Vasky loni po sedmi letech od založení prodala 150 tisíc párů bot. Mezitím stihl založit marketingovou agenturu Inhubo, zároveň je spolumajitelem několika dalších firem, například výrobce kožených batohů a kabelek Bagind nebo nábytku Wuders, a letos přikoupil vadnoucí značku Botas. Celkový obrat jeho firem se loni přiblížil půlmiliardě korun. Staněk v rozhovoru mluví o tom, jakým problémům čelí mladí lidé, proč jsou méně ambiciózní, jak vyřešil svou osobní krizi, proč letos plánuje přinést na trh i levnější zboží a také co byl jeho nejlepší byznysový nápad.

Ve vašem dětském pokoji v rodném Fryštáku prý visí starý časový plán na několik dalších let. Nakolik se poslední roky vašeho života shodují s tím, co jste si do plánu v minulosti zapsal?

Poslední plán z roku 2018 odpovídá obratově loňsku téměř přesně. Jedeme podle trajektorie, kterou jsem si tenkrát vysnil, došlo jen k určitým nuancím. Kdybych to ale srovnal s plánem z roku 2016, kdy jsem rozjížděl Vasky, ambice jsem měl ještě o něco vyšší. Dávám si cíle, kterých lze jen těžko dosáhnout, a pak vymýšlím, jak jich dosáhnout. Nezáleží mi úplně na tom, jestli to vyjde, ale jde mi hlavně o to, aby moje hlava pořád přemýšlela, jak se posouvat.

Než jste se pustil do podnikání, byl jste vrcholový sportovec, kvůli nemoci jste tuto kariéru ukončil a během posledních sedmi let jste byl u vzniku šesti firem. Jste workoholik?

To si nemyslím, jen moje myšlení je nastavené tak, že se chci ideálně každý den posouvat dopředu. Dřív to byl sport a v něm jsem se den za dnem snažil posouvat, abych se třeba dostal na mistrovství světa, a v podnikání je to to samé.

Co vám dala kariéra vrcholového sportovce do podnikání? Je to hlavně vůle dřít?

Principiálně jsem si musel uvědomit, že jsem v tom sám, musím to odtrénovat a potřebuju plán, který mě dovede k cíli. Zároveň člověk musí vyhodnocovat, který závod je ten nejdůležitější – ne všechny bitvy musíte vyhrát, ale okolnosti musíte přizpůsobit tomu, abyste v daný moment předvedl nejlepší výkon. Po vrcholu v atletice nastalo vždycky aspoň 14denní volno, kdy si tělo i hlava prostě potřebují odpočinout. A stejně vnímám i podnikání. Dělal jsem vytrvalostní běhy, osmistovku a patnáctistovku, a podnikání je také vlastně vytrvalostní běh. Nebo spíš maraton sprintem.

ROZHODOVACÍ PARALÝZA

Co byste doporučil mladým lidem, kteří chtějí rozjet podnikání? Co vás napadne jako první?

Nejdřív si člověk musí ujasnit, jestli to opravdu chce, protože cest, kterými se může v současnosti vydat, je nekonečno. Například dneska jsem měl tři větší komplikace a jako majiteli firmy mi nezbývalo nic jiného než je vyřešit. V podnikání se musíte neustále rozhodovat a hledat docela náročná řešení. To v zaměstnání nebývá tak časté. Pokud si člověk jenom říká, že by chtěl mít hodně peněz, ale nemá vnitřní motivaci tak silnou, aby ze svého rozhodnutí nevycouval, tak ať radši sbírá zkušenosti a třeba jednoho dne něco přijde. Ale pokud je rozhodnutí začít podnikat skutečně silné, měl by se do toho člověk pustit okamžitě.

Dávám si cíle, kterých lze jen těžko dosáhnout. Nezáleží mi úplně na tom, jestli to vyjde, jde mi o to, abych se pořád posouval.

Jsou v Česku mladí lidé dost podnikaví?

Myslím si, že v Česku je mezi mladými spousta ambiciózních lidí, ale pozoruju, že před pár lety byli „hladovější“, než je současná generace, více se pouštěli do podnikání. Pokazil to model influencerství, které se hodně rozjelo, a mladí spíš sledují tyto influencery, než že by sami tvořili.

Starší generace často mluví o tom, že mladí toho dnes moc nevydrží, jsou labilnější, nechtějí pracovat, nemají ambice něčeho v životě dosáhnout. Cítíte silný rozpor mezi mladšími a staršími generacemi?

Největší problém je rozhodovací paralýza.

Co tím myslíte?

Mladí mají tolik možností, že se velice těžko rozhodují, co vlastně chtějí dělat, a to je brzdí a frustruje. Například moje maminka prostě šla na práva, a i když její cesta nakonec vedla úplně jinam, tak tehdy neměla tolik možností, co dělat, nemohla být třeba hvězda na sociálních sítích, nemohla jít do televize, protože byla jenom jedna a pracovní místa tam byla vyhrazena jiným, a tak dále. Možná v tom dnes hraje větší roli i určitá lenost, ale je těžké bojovat s rozhodovací paralýzou.

Další problém je jednoduché sbírání dopaminu (přenašeč nervových vzruchů, hraje silnou roli například v systému motivace a odměny – pozn. red.). Před 30 nebo 40 lety si dítě muselo dopamin samo „vymyslet“. Muselo jít ven za kamarády a něco zažít. Ale v dnešní době, kdy třeba na Netflixu přibývají denně tisíce různých filmů a pořadů, stačí, aby si pustilo televizi nebo počítač, a má tam všechno. Nebo jde na sociální sítě, tak proč by se mělo domlouvat s pěti kamarády, že se sejdou fyzicky. A protože mladí mají všechno jednodušeji dostupné, vlastně nepotřebují tak moc mít ambice. To se mění až před třicítkou, i proto lidé déle studují a jsou déle než v minulosti závislí na rodičích. Možná je tu i menší tlak na děti, aby se posouvaly dopředu. To není dobře, ale každá generace je spíše o jedincích než o celku. Ať už celek funguje jakkoliv, vždycky se objevují jedinci, kteří systém a společnost posouvají dál, a na nich záleží především.

Mladí lidé dnes příliš nechtějí studovat manuální profese, to prohlubuje nedostatek řemeslníků a dalších podobných profesí. Proč k tomu dochází a co to vypovídá o dnešní mladé generaci?

I v tomto případě je problémem obrovské množství možností. Dříve když kluk vyrůstal na vesnici a jeho táta byl třeba dřevorubcem, tak mu odmalička pomáhal a pak v tom řemesle pokračoval. Ale nyní vidí jiného kluka, kterému je 18 let, je influencer na sociálních sítích a koupil si Lamborghini. Tak proč by dělal manuální práci, proč by se dřel, když může dělat něco snazšího. Koneckonců ani starší lidé už nechtějí dělat tolik řemeslnou nebo manuální práci. Myslím si ale, že česká společnost se v tomto smyslu začne vracet zpátky. Když potřebujete opraváře, zaplatíte minimálně tisícovku jen za to, že k vám přijede. Je to vlastně super práce. Jak budou řemesla a vůbec ruční práce vzácnější, dojdeme do určitého bodu, kdy se k nim lidé začnou zase vracet.

Často mluvíte o tom, že vaším velkým vzorem je Tomáš Baťa. Kdo další ze současných osobností vás inspiruje v životě a podnikání?

Obdivuji Richarda Bransona (britský miliardář, majitel značky Virgin, která zahrnuje více než 400 společností – pozn. red), který si umí užívat život a zároveň posouvat své firmy kupředu. A pak mě inspirují i někteří mladí lidé, u kterých sleduji, jaké dělají kroky. Jsou to většinou projekty z oblasti e‑commerce a retailu, v kterých se pohybuji i já. Vypíchl bych Angličana Bena Francise z Gymshark, kterému je asi 30 let, je to dolarový miliardář, má stabilizovanou rodinu a do toho neuvěřitelným způsobem posouvá svůj byznys pořád kupředu. Obdivuju také Georga Heatona z oděvní firmy Represent. Tohle oblečení mám strašně rád. Firmu vede se svým bratrem Michaelem. Jsou to mladí kluci kolem 30 let, běhají maraton a do toho zvládají posouvat firmu. Také jsem začal v rámci firmy spolupracovat se svým bráchou a máme v plánu v tom spolu pokračovat.

Co má váš bratr na starosti?

Brácha je tři čtvrtě roku manažerem pražské prodejny a dost možná se posune na jinou pozici. Je o tři roky mladší, a když mu bylo 15 let a mně 18, konzultovali jsme spolu některé byznysové kroky.

DUŠE PŘIŠLÁPNUTÁ K ZEMI

Mladí lidé po pandemii, během které byli zavřeni doma a měli nedostatek sociálních kontaktů, nyní častěji trpí psychickými problémy. Vnímáte to jako velký problém své generace?

Je to problém. Jsme sociální bytosti, ale už netrávíme tolik času s jinými lidmi, a navíc do toho přišel covid. To nejlepší, co mi školka, základní škola a střední škola daly, je právě kontakt s lidmi – bylo důležité pozorovat lidi, kteří jsou kolem mě, co řeší, co neřeší, proč se ten naštve, proč se ta rozbrečí. O tohle byly děti dost ochuzeny a pak na ně může mít náhlý nával sociálního kontaktu negativní vliv. Necítí se komfortně, protože z toho vypadly.

Foto: Tomáš Nosil

Další věc je opět rozhodovací paralýza. Děti a mladí jsou z tohoto světa trochu zmatení. Dřív bylo všechno jasněji nalajnované. Teď se může každé dítě rozhodnout, jestli si pustí nějakou hru, nebo se bude vzdělávat a například si pustí na YouTube video o historii Egypta nebo cokoliv jiného. Myslím si, že problém duševního zdraví je spojený i s tlaky, které na nás vypouštějí různé filmy, články nebo sociální sítě. Každý den se do našich hlav dostává přehršel příběhů. S kamarádem Jirkou Diblíkem, který rozjel aplikaci na mentální zdraví, to často rozebíráme. Mám několik firem a neustále stojím před důležitými rozhodnutími, takže jsem se i já dostal do situace, kdy moje hlava nefungovala tak, jak bych si představoval.

Jak jste tu krizi překonal?

Sportem a zakomponoval jsem do života i meditaci a větší klid. Musel jsem odstranit ze svého života spoustu vstupů. Musel jsem osekat množství obsahu, informací a tlaků, které se do mě valily, ale také kontakt s lidmi. Na denní bázi jsem v kontaktu s desítkami lidí. Takže jsem ve finále osekal mítinky, udělal jsem si víc času na sebe a více času i na to, abych mohl vůbec pracovat. Měl jsem strašnou spoustu schůzek a mnohdy už nezbýval čas na to, abych si sedl a v klidu přemýšlel.

Osekal jste i sociální sítě, abyste je tolik nesledoval?

Mám na mobilu v rámci sociálních sítí Timer. Když jdu na Instagram, rozběhne se aplikace, která mě na to upozorní, protože sociální sítě jsou dneska už spíše podprahové, než že bychom je skutečně chtěli sledovat. Pak mě ta aplikace chvilku zdrží, než Instagram spustí. V tu chvíli si to spousta lidí rozmyslí, protože tam vlastně nepotřebuje vstoupit.

Vaše boty Vasky, ale vlastně ani nábytek nebo kožené výrobky vašich dalších značek se příliš nemění a mají spíš minimalistický design. Není to konzervativní přístup na mladého člověka?

Snažím se dělat byznys udržitelně. Udržitelnost ale nevidím v tom, že se budeme přizpůsobovat a zavádět eko materiály, které nejsou ověřené. Botu vyrábíme tak, aby vydržela při svých parametrech co nejdéle a aby se vám za dva roky nikdo nesmál, že takové boty nosíte. Zásadní je nadčasovost designu. Když navrhuji naše boty, kladu si dvě hlavní otázky: nosilo by se to před 15 lety a může se to nosit i za 15 let?

Takže minimálně hlavní produkty budete ve stejném nebo hodně podobném designu prodávat i za 15 let?

Jsem přesvědčen, že ano. Třeba naše farmářky jsou boty, ve kterých kolem roku 1900 pracovali všichni dělníci. Později se začaly nosit i normálně, a když to vydrželo tak dlouho, nejspíš budou úspěšné i za 20 let.

Václav Staněk (26)

Stal se čtyřnásobným dorosteneckým mistrem republiky v běhu na 800 metrů a zúčastnil se i mistrovství světa. Kvůli cukrovce skončil s vrcholovým sportem a po gymnáziu rozjel v roce 2016 ve Zlíně firmu na výrobu obuvi Vasky. Vlastní také marketingovou agenturu Inhubo, majoritní podíl ve výrobci kožených tašek a kabelek Bagind, minoritní podíly ve výrobci nábytku Wuders a spodního prádla Paon. Všechny firmy měly loni dohromady obrat kolem 430 milionů korun.

Foto: Tomáš Nosil

Vaše firma Vasky má nyní sídlo na stejné adrese ve Lhotě u Zlína jako společnost Flexiko vašeho otce, která také vyrábí boty. Jak váš otec figuroval v rozjezdu Vasky?

Dnes, podobně jako tenkrát, je naším dodavatelem. U otce jsem odmalička viděl, jak se boty dělají, ale měli jsme úplně odlišné názory životní i byznysové. Od 15 let jsem za ním chodil s nápady, například že by se jeho boty měly prodávat online. Ale jsme oba kozorozi, nepřipadalo tedy v úvahu, abychom spolu podnikali. Proto jsem založil svoji značku a šel svou vlastní cestou. Nakonec jsem si protlačil, že si u něj nechám vyrobit patery boty podle svého designu. Řekl mi, že to udělá, když mu to zaplatím. Na začátku, asi rok a půl, jsme pak šili jen v tátově dílně a postupně se z nás stali majoritní odběratelé. Teď pro nás vyrábí přes 90 procent produkce a kromě toho máme dalších pět firem, s kterými spolupracujeme. A k tomu máme ve Zlíně v areálu Svitu kanceláře, logistické centrum a vlastní výrobu. Celkem máme přes 70 zaměstnanců, z toho asi deset pracuje v naší vlastní výrobě. Mým cílem není mít nejvíc ševců v České republice, ale aby tady bylo ševců dost. Výrobní firmy mívají jednou strašně velkou poptávku a zničehonic zase malou. Proto jsme se začali místo na rozšiřování vlastní výroby soustřeďovat na spolupráci s ševcovskými firmami.

Vasky mělo loni obrat 260 milionů korun, provozní zisk EBITDA 15 milionů korun, a jaký byl hospodářský výsledek?

Ještě to nemáme uzavřeno a není hotový audit, ale domnívám se, že čistý zisk bude kolem 15 milionů, které jsme původně očekávali u EBITDA.

Kolik párů bot jste loni prodali?

Bylo to kolem 150 tisíc párů a včetně oblečení a doplňků kolem 200 tisíc kusů výrobků.

Krizi jsem překonal sportem a zakomponoval jsem do života i meditaci. Musel jsem osekat i kontakt s lidmi.

Jaký obrat plánujete na letošek?

Chtěl bych, abychom rostli aspoň o 30 procent, takže kolem 340 milionů.

Předloni jste chtěl ztrojnásobit obrat, ale nakonec se ho podařilo „jen“ zdvojnásobit, loni jste chtěl zdvojnásobit, ale nakonec se podařilo růst pouze o 13 procent. To jsou docela velké odchylky. Je to marketing, špatný odhad, nebo čím to je?

Ambicemi.

Finanční plány se ale obvykle dělají tak, aby co nejvíc odpovídaly realitě a bylo možné udělat přesnější objednávky materiálu a dalších zdrojů.

U poměrně rychle rostoucí firmy je to strašně těžké. Letos jsme rostli v prvním kvartálu meziročně o 45 procent, ale za celý rok říkám jen plus 30 procent. To je myslím reálné. V říjnu se zase mohou zdražit energie a lidé začnou opět šetřit. O krizi se poslední měsíc moc nepíše, ale pořád tady je.

Loni vaše ambiciózní plány narušila hlavně válka na Ukrajině a nižší chuť lidí nakupovat. Vaše boty stojí kolem 2500 až 3000 korun. Neukázalo se, že právě v krizových obdobích, kdy se šetří, je riziko prodávat dražší zboží?

Nešlo jen o válku, lidé začali šetřit už od ledna, takže jsme všechno přeplánovali už na začátku roku. Zaměřili jsme se proto spíš na zisky než na růst obratu. Osekali jsme marketingové náklady, zároveň jsme příliš nerozšiřovali prodejní síť. Letos už ale otevíráme třetí novou prodejnu.

Ptal jsem se proto, jestli nepůjdete i do výroby levnější obuvi a jestli to také nebyl důvod, proč jste koupil značku Botas?

Botasky stojí podobně jako Vasky, ceny jsou jen lehce nižší. Ale jinak je to tak, jak říkáte. Ve všech firmách – Vasky, Bagind i Wuders – letos potřebujeme přinést levnější produkty a už je připravujeme, protože lidé stále nebudou mít peníze. Boty budou stát do dvou tisíc, ale budou z jiného materiálu, protože s kůží bohužel o moc levnější produkt nevymyslíte.

Můj cíl není mít nejvíc ševců v České republice, ale aby tady bylo ševců dost.

Vaše boty kupují hlavně mladí lidé, Botas je ale stará klasická značka. Jak to jde dohromady?

Botasky budeme prodávat i lidem, kteří k nim měli historicky nějaký vztah, ale také se z nich budeme snažit udělat boty, podobně jako u Vasek, které se mohou líbit více lidem. Současný sortiment je hodně barevný. Můj plán a vize je upravit některé dřívější kolekce do takového designu, aby to byla bota přijatelná pro více lidí, a kromě toho přidávat modely, které jsou modernější, ale stále rezonují s povahou té boty. Zároveň v botaskách cítíme pořád potenciál v rámci sportovní obuvi.

Firma Botas padala už dlouho před pandemií a nezachránil ji ani nový, mladistvý vzhled bot. Nebyl důvod pro akvizici spíš marketingový potenciál, že bude kolem prodeje mediální humbuk, který vám pomůže zvýšit prodeje?

Spousta lidí to takto bere a ono to skutečně marketingově skvěle zafungovalo. Věřím ale, že s našimi možnostmi a zázemím jsme schopni vést Botas úspěšně a ziskově. O tom jsem byl bytostně přesvědčen a už to bylo jenom o tom najít cestu, jak to dokázat. Když se ke mně informace o konci Botasu dostala, neváhal jsem ani sekundu.

Nemáte žádného investora. Nezvažoval jste v souvislosti s touto akvizicí, že nějakého najdete?

Ozvalo se nám spousta lidí, byla to i známá jména, ale byl jsem přesvědčen, že nějak zvládneme sehnat peníze. Každopádně nepotřebuju mít v této životní fázi na účtu spousty milionů za prodej podílu ve firmě a pořád věřím, že náš tým ji zvládne posouvat kupředu. I když v minulosti se mi v hlavě ta myšlenka objevila, když nás oslovovalo mnoho investorů i investičních fondů. Firmu – tím myslím především Vasky – beru jako své dítě, které chci sám vychovávat, aby z něj vyrostlo něco, co má charakter a jasný směr.

V říjnu se mohou zase zdražit energie a lidé začnou opět šetřit. O krizi se poslední měsíc moc nepíše, ale pořád tady je.

Peníze na Botas jste sehnali díky slevovému prodeji asi osmi tisíc párů svých bot. Kolik vlastně značka Botas s výrobním zařízením stála? Objevila se suma nižší desítky milionů.

Podle smlouvy musím zachovat mlčenlivost, ale bylo to méně, než vyznívá toto číslo.

Jaké máte letos plány? Říkal jste, že tento rok otevíráte třetí prodejnu. Budou další?

V Plzni vzniká naše celkově sedmá prodejna a do konce roku bych chtěl otevřít dvě další. Také přemýšlíme, jestli neotevřeme první obchod na Slovensku. Kamenný retail u nás hraje stále větší roli. Loni měly prodejny podíl na obratu 30 procent a letos to bude tak 35 procent. Lidé z e‑commerce si klepali na čelo, proč třeba otevíráme prodejnu v Praze Na Příkopě během covidu, ale je to možná to nejlepší byznysové rozhodnutí, které jsem za těch sedm let udělal. Obchod je každý měsíc ziskový.

Na Příkopě patří k hlavním a také nejdražším nákupním třídám nejen Česka, ale i střední Evropy. Na kolik vás tu přijde nájem?

Střední stovky tisíc korun měsíčně, ale jsou to unikátní podmínky, protože během covidu nájmy padaly. I proto jsem do toho šel.