Aktuální číslo časopisu Ekonom
Docenit výkonného ředitele klubu Tottenhamu Hotspur Daniela Levyho není jen tak. Před deseti lety se stal nejlépe placeným šéfem fotbalového klubu ve Velké Británii. S ročním honorářem odhadovaným na šest milionů liber (asi 167 milionů korun) se ovšem pojí i nadstandardní pracovní povinnosti. Většinový vlastník klubu Joe Lewis Levymu svěřil úkol z těch nejtěžších – vybudovat pro londýnský klub nový stadion. Otevřen byl před dvěma lety.
Projekt za 850 milionů liber (23,7 miliardy korun) je zatím posledním svého druhu v Evropě a další zřejmě jen tak nepřibude. Potřeba stavět nebo modernizovat stadiony je sice mezi velkokluby naléhavá, avšak pandemie covidu, během níž nesměli diváci do hledišť, zasadila jejich ekonomice ránu. Tottenham to pocítil okamžitě, neboť se dostal do problémů se splácením hypotečního úvěru. U Bank of England si tak musel vzít další půjčku 175 milionů liber (asi 4,9 miliardy korun) na pokrytí plánovaných ztrát.
Nejisté investice
Ještě na začátku tisíciletí se všeobecně předpokládalo, že smysluplný projekt velkého sportovního stánku s dobrým managementem by se návratnosti investice mohl dočkat v horizontu zhruba dvanácti let. S takovým očekáváním počítal i návrh nizozemské pojišťovny ING z roku 2004 na vybudování českého národního stadionu (viz sloupek na vedlejší straně). Dnes už si ale nikdo ve světě netroufne takto obecně říci, kdy se stavba velkého stadionu zaplatí. Náklady jsou příliš proměnlivé a penzum využitých moderních technologií dělá mezi takovými projekty velké rozdíly.
Když se ještě přidržíme příkladu Tottenhamu, ten má naději, že velká část investic se vrátí brzy. Jeho stadion bude pojmenován po firmě, která za takové privilegium zaplatí. A protřelý byznysmen Levy zřejmě moc dobře ví, proč ani po dvou letech název neprodal. Míří úplně nejvýš – jak před měsícem napsal web Talksport.com, ředitel londýnského klubu o tom jedná s manažery Googlu. Sám to však nepotvrdil. „Uzavřeme smlouvu, pokud získáme správnou značku, ve správném sektoru, za správné peníze. Pokud nedokážeme splnit tato tři kritéria, neuděláme to,“ citoval Levyho web Football.London.
Inspiraci každopádně má. Nový stadion klubu amerického fotbalu Atlanta Falcons stál 1,5 miliardy dolarů. A většina se již investorovi vrátila: za práva na užívání jména Mercedes‑Benz zaplatila tato automobilka 900 milionů dolarů.
Arabské peníze přebíjejí všechno
V Evropě jako výkladní skříni fotbalu jsou na tom nejlépe kluby napumpované arabskými penězi. Což nás přivádí do Kataru, kde tento týden začíná mistrovství světa.
Emirát vybudoval pro turnaj osm stadionů, z nichž dva plně obstojí v konkurenci s nejlepšími arénami světa. Šesti zbylým k tomu chybí kapacita hlediště (od 40 do 45 tisíc míst), zato vybavením jsou na špičce. V roce 2010, kdy Mezinárodní fotbalová federace zemi pořadatelství přiřkla, bylo v plánu 12 stadionů, ale pořadatelé si později vymohli snížení počtu s argumentem, že všechny budou stát do vzdálenosti 55 kilometrů od centra Dauhá. I na Katařany dolehl ekonomický tlak, i tak je 6,5 miliardy dolarů investovaných do osmi staveb pro jeden fotbalový turnaj bezprecedentní částka, navíc je tu investorem jediný subjekt – stát.
Výstavba stadionu v Mnichově pomohla okolí. Město a stát investovaly do rozvoje místní části a infrastruktury.
Ostatně země Perského zálivu se ve fotbale v posledních letech angažují nevídaně. Katar vlastní klub Paris Saint‑Germain, jehož stadion Park princů je ve vlastnictví města. Pařížská radnice ho před deseti lety modernizovala a zvýšila nájem, přesto na jeho provozu klub vydělává.
Podobně Etihad Stadium v Manchesteru, vlastněný městem, prošel rekonstrukcí po vstupu majitelů ze Spojených arabských emirátů do místního klubu Manchester City. Nyní se chystá další modernizace a stavba vedlejší haly s rozpočtem 365 milionů liber (10,2 miliardy korun). Pokryjí ho arabští majitelé a americké konsorcium. Saúdové, kteří loni dokončili odkup klubu Newcastle United, také plánují razantní vylepšení jeho stadionu. Generální ředitel Darren Eales, jenž se podílel na budování stadionu v Atlantě, má tak podobně velký úkol jako jeho kolega Levy z Tottenhamu.
Vítězem je, kdo stavěl dřív
Investice šejků a amerických investičních fondů posunuly fotbal do nových finančních sfér a konkurence musí držet krok. V reálném čase i s ohledem na budoucnost. Výstavba nebo modernizace stadionu se stává gordickým uzlem. Přece jen spolkne moc peněz, ale příjmy z návštěvnosti a komerčních pronájmů pak mohou začít vylepšovat rozpočet. Ukazuje se, že kdo šel do akce v minulém desetiletí, vydělal na tom.
Že se fotbal v 21. století musí dělat jinak a že stadion v tom hraje zásadní roli, nejlépe v Evropě pochopil italský Juventus. V září 2011 otevřel moderní arénu, která nemá v zemi obdoby. Turínský velkoklub vsadil na nižší kapacitu 51 tisíc sedadel, větší komfort a komplexní služby. Stadion stál 155 milionů eur. „Úspěchem je, že se stadion využívá sedm dní v týdnu díky prostorám, kde mohou firmy, sponzoři a soukromé osoby pořádat své akce,“ hodnotil první tři roky provozu klubový prezident Andrea Agnelli.
V roce 2017 získal pojišťovací gigant Allianz právo pojmenovat stadion, smlouva mu zaručila i reklamu na tréninkových dresech A‑týmu a ligových dresech ženské jedenáctky Juventusu. Časopis Calcio e Finanza odhadl, že to bylo za 81 milionů eur. Před dvěma lety obě strany smlouvu prodloužily do roku 2030.
Název stejné firmy nese i mnichovský stadion pro 75 tisíc diváků, který vznikl pro mistrovství světa v roce 2006. Firmu, jež ho spravuje, založily místní kluby Bayern a TSV 1860. Druhý krátce po turnaji odprodal prvnímu padesátiprocentní podíl za 11 milionů eur, aby odvrátil bankrot.
Mnichovský projekt je příkladem spolupráce silného sportovního subjektu s veřejnou správou. Soukromé sdružení investovalo do výstavby 340 milionů eur. Souběžně město a stát vynaložily přibližně 210 milionů eur na rozvoj místní části a její infrastruktury. Podobně tomu bylo u londýnského Tottenhamu, kde se celková suma vložená do lokality vyšplhala na miliardu liber (skoro 28 miliard korun).
Prospívá stadion okolí, či neprospívá?
Projekt stadionu v běžném tržním prostředí by měl dávat ekonomický smysl, cílem musí být výdělečná stavba. Tuto éru začala Arena Johana Cruijffa v Amsterdamu, otevřená v roce 1996. Dodnes jde o jeden z manažersky nejlépe fungujících stadionů. Konají se tu desítky velkých akcí ročně a denně jsou prostory komerčně využívány. Jeho vznikem ožilo zanedbané městské předměstí, kam byla z veřejných zdrojů přivedena trať městských vlaků.
Projekty musí splňovat kritéria udržitelnosti. Postavit rozebíratelný stadion pro jednu sportovní akci už nevyhovuje.
Tak funguje i londýnské Wembley, kde po rekonstrukci nejslavnějšího fotbalového stadionu světa, dokončeného v roce 2007, stále ještě roste nová čtvrť pro miliony obyvatel. I když už tady začíná být problémem přetížená linka metra. O symbiózu fotbalu či jiných sportů s běžnou městskou komercí pro místní i turisty se snaží na většině míst Evropy, kde nové stánky vyrostly.
Propojování soukromých a veřejných investic při proměně lokality, kde se objeví nový stadion, však nemusí být bez vady. Ukazuje se to ve Spojených státech, kde vyrostlo v poslední době velké množství sportovních stadionů.
Federální rozpočet nebo místní samosprávy se na výstavbě podílejí podle předpokladu, že taková stavba místu nebo širšímu regionu pomůže. Někteří experti s tím ale nesouhlasí. „Je to celé pomýlené. Zákonodárci udělali jeden z nejhorších obchodů kolem stadionů, kam paměť sahá,“ komentoval profesor ekonomie Victor Matheson státní dotaci 850 milionů dolarů pro výstavbu stadionu amerického fotbalu v Buffalu. Jde o 60 procent rozpočtu.
Expert tvrdí, že není možné stavět takové věci donekonečna. Jednak si konkurují a pak – daňové úlevy firem, jež se na „obecně prospěšné“ výstavbě podílejí, ochuzují veřejné rozpočty. A rychle se mění doba a s ní i potřeby lidí, takže co je zdánlivě funkční v době schvalování projektu, nemusí už krátce po dokončení stačit.
Studie několika amerických univerzit publikovaná letos v únoru v časopise Journal of Economic Surveys ukázala, že stadiony se svými obchody a zábavními atrakcemi mají malý, nebo dokonce vůbec žádný dopad na ekonomiku okolí. Rezidenti by zde utráceli tak jako tak. Naopak návštěvníci masových akcí, jako jsou sportovní zápasy, koncerty nebo festivaly, přivážejí peníze hlavně jednomu bohatému subjektu (který navíc může daně odvádět jinde), místo aby jimi platili lokálním obchodníkům nebo v místě svého bydliště, kde se nic takového nenachází. Tím vzniká nežádoucí municipální nerovnováha, několik čtvrtí chudne ve prospěch jediné.
Tam, kde je populární klasický fotbal, je zatím po nových stadionech hlad, avšak v každé zemi je situace trochu jiná. Třeba Puskás Arénu v Budapešti (otevřena 2019) postavil Maďarský fotbalový svaz z velké části z peněz daňových poplatníků a ministerstvo sportu přiznalo, že rozpočet nabobtnal až trojnásobně na 190 miliard forintů (asi 14,8 miliardy korun). To by jinde v demokratickém světě, kde do urbanistického rozvoje stále víc promlouvají obyvatelé, neprošlo.
Například vláda Nového Jižního Walesu před třemi lety zrušila plány na výstavbu fotbalového stadionu v Sydney pro malou podporu veřejnosti a plánovaných 810 milionů australských dolarů (asi 12,8 miliardy korun) se rozhodla věnovat na podporu nových pracovních míst a bezpečnost.
Udržitelné stadiony
Kdo se do stavby chce teprve pustit, musí navíc počítat s novým fenoménem. Jsou jím zpřísňující se kritéria udržitelnosti. Organizace Connect for Climate zavedla pro stadiony takzvaný eco‑rating a plný počet pěti hvězd udělila například jen malým anglickým stadionům v Dartfordu a Nailsworthu, z velkých získal nejvyšší hodnocení jen Garden Stadium v čínském Dalianu.
I proto, že se takovými požadavky stavba prodražuje, Real Madrid pouze vylepšil stadion Santiago Bernabéu místo stavby nového. Ze stejného důvodu zůstávají některé slavné staré stánky ve špatném stavu. V Miláně se místní AC i Inter dělí o zastaralý betonový kolos na San Siru. Vlastní ho město a rekonstruovat se nedá. Kluby uvažují o novém, už několik let se ale točí v kruhu zamítnutých návrhů. V Římě jsou na tom AS i Lazio podobně. Nevyhovující Olympijský stadion patří Italskému olympijskému výboru. A když už chtěl AS Řím zahájit stavbu nového, vyfoukl mu pozemky v Tor di Valle český podnikatel Radovan Vítek pro téměř dvě desítky vlastních projektů.
Co se ovšem prezentuje jako ekologické, může být jen „natřené na zeleno“. Fotbalová federace FIFA je kritizována za papouškování katarské rétoriky, že výstavba osmi nových stadionů je uhlíkově neutrálním projektem. „Není to věrohodné,“ řekl Gilles Dufrasne z organizace Carbon Market Watch britskému Guardianu. „Navzdory nedostatku transparentnosti důkazy naznačují, že emise z tohoto mistrovství světa budou podstatně vyšší, než organizátoři očekávali, a že kupované uhlíkové kredity na kompenzaci těchto emisí pravděpodobně nebudou mít dostatečně pozitivní dopad na klima.“
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
