Český ekonomický zázrak se vyčerpal a musí přijít další reformy

Domácí ekonomika, podobně jako hospodářství většiny dalších postkomunistických evropských zemí, prošla od roku 1989 zásadní proměnou a nebývalým vzestupem. Analýza České spořitelny tvrdí, že tuzemská ekonomika už je devátá nejvýkonnější v Evropě. Výrazem toho je podstatně vyšší životní úroveň – od pádu komunismu se zvýšila nejen materiální spotřeba, ale výrazně se prodloužil i věk dožití.

Česká ekonomika v uplynulých třech desetiletích prošla výraznými strukturálními změnami. Ty se přitom doposud obešly bez negativních průvodních jevů jako například extrémního nárůstu nezaměstnanosti, poklesu životní úrovně či masových nepokojů. Česko dodnes patří k zemím s nejmenšími sociálními rozdíly a generaci, která reformy zažila, tak rozhodně nelze označit za „ztracenou“.

Nyní ovšem panuje velká nejistota, zda se dosavadní trend kvůli hospodářským důsledkům ruského vpádu na Ukrajinu, zdražení energií a vysoké inflaci podaří udržet dál. Navíc už před těmito problémy ekonomové volali po další transformaci, která by zemi posunula do nejvyšší evropské ligy, již v sousedství hrají Německo a Rakousko. „Pouhé pokračování po dosavadní cestě automaticky znamená úpadek,“ tvrdí ekonom České spořitelny a člen poradního týmu vlády NERV Petr Zahradník.

Ekonomické závody

Před 33 lety po rozpadu východního bloku nastal v Evropě unikátní okamžik. Na cestu k obnově kapitalismu se vydalo hned osm zemí najednou. Navzdory tehdejším očekáváním prakticky všechny obstály. „S ekonomikami zpustošenými desetiletími plánování a makroekonomických krizí nebylo ani zdaleka zřejmé, že si povedou lépe než jiné státy,“ říká polský ekonom Marcin Piatkowski. HDP na hlavu se po přepočtu přes paritu kupní síly mezi lety 1990 a 2020 v Česku zvýšil o 63, a v Polsku dokonce o 186 procent. Tyto reformy se přitom týkaly přibližně 130 milionů lidí.

Ekonomický růst v reformujících se zemích mezi lety 1990 až 2020

Zvětšit přes celé okno

Srovnávat je lze s dalšími státy, kde se ve stejné době pokoušeli zvýšit ekonomický výkon a životní úroveň. V Evropě je premiantem Irsko, které ještě v 70. a 80. letech minulého století hospodářsky chřadlo a podle ekonomického historika Kevina O’Rourkeho trpělo nadměrným propojením s tehdy nevýkonnou britskou ekonomikou. Po roce 1990 se však díky nízkým daním a investičním pobídkám stalo vstupní branou amerických technologických gigantů, jako jsou Google či Microsoft, do Evropy.

Ne všechny reformující se země byly úspěšné, ačkoliv rady, které dostávaly, zejména od Mezinárodního měnového fondu, byly podobné tomu, co na počátku 90. let pomohlo v Evropě: liberalizovat ceny a zahraniční obchod, privatizovat, snižovat daně a šetřit na rozpočtových výdajích. Týká se to hlavně Latinské Ameriky, kde velké státy jako Brazílie a Mexiko rostly jen zvolna, v průměru jen o procento ročně. Jedním z důvodů chabých výsledků tam ovšem jsou zděděné sociální rozdíly a související politická nestabilita.

Česká ekonomika ustála výrazné strukturální změny. Transformace se doposud obešla bez negativních průvodních jevů.

Reformy zůstaly za očekáváním i na většině území bývalého SSSR. Rusko závislé na vývozu paliv a surovin v závěru devadesátých let rozvrátil státní bankrot a vyrostlo jen o pětinu. Liberální reformy se tam navíc zastavily a vystřídal je státní kapitalismus v režii Putinovy vlády. Ukrajina rozparcelovaná mezi oligarchy se dávno před ruským vpádem ekonomicky propadala: mezi lety 1990 a 2020 podle Světové banky přišla o čtvrtinu svého výkonu.

Paradoxně nejrychleji v postsovětském regionu – s výjimkou malých baltských zemí, které se okamžitě přimkly k Západu – rostlo autoritářské Bělorusko. Jeho hospodářství provázanému s ruským trhem dodnes vévodí rozsáhlý státní sektor.

Existují rovněž státy podobně úspěšné jako střední Evropa. Například jihoamerické Chile, jehož ekonomika – měřeno výkonem na osobu – narostla podle dat Světové banky za tři dekády o 137 procent. Reformy tam byly reakcí na hospodářský chaos za levicové vlády, kterou v roce 1973 smetl krvavý vojenský převrat. Růst založený na liberalizaci ovšem začal až na konci diktatury prezidenta Augusta Pinocheta v polovině 80. let. Pokračoval i po obnovení demokracie v devadesátých letech. V té době ho podle ekonoma Libora Žídka podpořil růst produktivity práce, uvolnění regulace pracovního trhu i politika nízkých cel. Pomáhaly rovněž investice z evropských zemí.

V Africe patří k hospodářsky nejúspěšnějším Botswana. Analytici na této zemi oceňují vysokou míru ekonomické svobody a s tím spojenou snadnost vstupu do podnikání, které není zatíženo zbytečnou byrokracií. Nicméně hlavním motorem růstu a základem poměrně vysoké životní úrovně stále zůstává těžba diamantů, která představuje 60 procent tamního exportu.

Se státní pomocí

Vynikající reformní výsledky rovněž vykazují asijští tygři, především Jižní Korea, která ještě v 60. letech nijak zvlášť ekonomicky nepřevyšovala komunistickou severokorejskou republiku. Jednou z příčin vzestupu byla vládní pomoc průmyslovým konglomerátům, čebolům. Například firmám Samsung nebo Hyundai. Ty nyní exportují spotřební elektroniku, automobily a stroje nebo staví jaderné elektrárny. Státní zásahy se až do přelomu tisíciletí týkaly ochrany domácího trhu a zejména investic, šlo ale i o významnou podporu školství. Díky ní Korea nyní disponuje technicky a matematicky vysoce vzdělanou pracovní silou. Ekonom Vladimír Benáček z Institutu ekonomických studií při Univerzitě Karlově připomíná i dlouhodobou politiku nižších sociálních výdajů, která v konečném důsledku ponechala podnikům více prostředků na modernizaci.

Výrazný vzestup má za sebou Tchaj‑wan, který těží z výroby součástek pro elektroniku. Ostrovní ekonomika nicméně začala růst v sedmdesátých letech po státních investicích do infrastruktury a bank. Ty se začaly privatizovat až po rozhýbání hospodářství.

Hospodářský růst v Česku je nižší než ve východní Asii. I tak už jsme předstihli státy jako Španělsko, jsme na úrovni Itálie a blížíme se k Francii.

Kombinace řízené demokracie a ekonomického liberalismu stojí v základech hospodářského zázraku v Singapuru. I tam byla důležitá cílená státní podpora finančních a obchodních služeb, námořní dopravy a důraz na vzdělávání. Pětimilionový městský stát nyní patří k zemím s nejvyšším HDP na osobu na světě a v uplynulých třech desetiletích rostl dvakrát rychleji než Česko.

Nejrychlejší – desetinásobný – růst v uplynulých třiceti letech vykazuje komunistická Čína, kde jsou vláda jedné strany a hospodářské plánování v hávu autoritářské tradice konfucianismu propojeny s trhem. Důležitá je rovněž extrémní soutěživost jak firem, tak lidí ochotných pro sociální vzestup tvrdě pracovat. Reformy zahájilo nové vedení už v roce 1979, krátce po smrti vůdce čínské revoluce Mao Ce‑tunga. Nová hospodářská politika především rozhýbala stagnující zemědělství a povolila příliv cizího kapitálu do průmyslu.

Na Západ stačíme

Hospodářský růst v Česku je nižší než ve východní Asii, na dotahování k Západu však zatím stačí. Výší produkce na hlavu jsme již předstihli zadlužené jihoevropské státy jako Řecko, Portugalsko a Španělsko, kterým chybí česká průmyslová tradice. Podle analýzy České spořitelny jsme již na úrovni Itálie. Ta od světové finanční krize v roce 2008 neroste a zápasí se státním dluhem, výdaji na penze i dalším přerozdělováním tlumícím rozdíly mezi severem a jihem. Na dohled domácí ekonomiky se nachází Izrael, který svazují vysoké vojenské výdaje, stárnoucí Japonsko, a dokonce Francie.

Hospodářský vývoj české ekonomiky v letech 1990 až 2022

Zvětšit přes celé okno

České výsledky ale na papíře vypadají lépe než ve skutečnosti. Nemalá část vytvořené přidané hodnoty totiž odplývá do zahraničí. V předcovidové době v důsledku odlivu dividend šlo podle statistik ČNB každoročně o 300 miliard korun. Jde o daň za dřívější příliv kapitálu, kdy velké banky a klíčové podniky přešly do zahraničních rukou. Vyváděné zisky chybí ve mzdách a potažmo v rozpočtu a naopak zvyšují životní úroveň ve vyspělých zemích.

Tyto země přitom mají výhodu v podobě v minulosti nastřádaného bohatství. K dosažení stejné úrovně vybavenosti kapitálem na jednoho pracovníka jako například v Německu by české firmy musely podle propočtu ekonoma Vladimíra Benáčka v příštích třiceti letech investovat 14 bilionů korun nad úroveň běžných investic. Právě technologická převaha je hlavním vysvětlením přetrvávajících rozdílů v produktivitě práce. Ta v hodinovém vyjádření v Česku představuje 41 dolarů, zatímco v Německu jde o 69 dolarů. Na domácí podinvestovanost upozorňuje i studie České spořitelny, která navíc připomíná, že se po roce 2008, tedy po světové finanční krizi, tempo dohánění německé ekonomické úrovně zpomalilo.

Polský tygr

I tak Česko v postkomunistickém světě zůstává v čele pelotonu. V základním ukazateli, výši HDP na hlavu, podle posledních dostupných údajů Eurostatu za rok 2019, tedy ještě před covidovou recesí, bylo Česko na 93 procentech unijní úrovně. Což potvrzuje, že je za Německem s jeho 120 procenty, avšak před Polskem a Maďarskem se 73 procenty a Slovenskem se 70 procenty.

Po pádu komunismu ovšem česká ekonomika startovala z přední pozice. S výjimkou východního Německa disponovala nejvyspělejší ekonomikou, kterou zatěžoval ve srovnání s Polskem a Maďarskem jen malý zahraniční dluh. Při porovnávání výsledků ekonomických reforem je navíc podle ekonomů nutné odlišovat absolutní pořadí a míru skutečné změny a k tomu její kvalitu.

„Co se týče kritéria absolutního pořadí, není pochyb o tom, že pozici jedničky drží Česko, a to již minimálně 20 let. V první porevoluční dekádě se možná střídalo s Maďarskem, nyní je již dlouho na špici. Na druhé místo před nějakými pěti lety vystoupalo Polsko, které po celá 90. léta a ještě kolem našeho společného vstupu do Evropské unie zůstávalo outsiderem. Na poslední místo nedávno kleslo Slovensko, které si přitom před necelými deseti lety činilo ambice nás dohnat a předehnat,“ míní ekonom Petr Zahradník.

Největší vzestup ze středoevropských zemí vykázalo Polsko. HDP na hlavu tam za 33 let narostl o 186 procent. V Česku jen o 63 procent.

Hodnotíme‑li míru změny, tak největší růst vykázalo Polsko. Ekonom Marcin Piatkowski připomíná, že tamní produkce na osobu se od pádu komunismu téměř ztrojnásobila. Na druhém místě stojí Česko. „Mělo sice podstatně příznivější startovací pozici, ale ještě jako součást jednotného Československa začalo s reformami nejpozději, a navíc muselo čelit rozdělení federace a jeho následkům,“ hodnotí domácí výsledky Zahradník. Maďarsko a Slovensko z hlediska dosažené změny staví na stejnou úroveň. Obě země si za uplynulých 33 let vybraly nejvíce oddechových časů. Slovensko za vlády Vladimíra Mečiara a v současnosti, kdy na něj dolehly například důsledky nižší investiční aktivity a propadu zahraničního obchodu. Maďarsko zase v letech bezprostředně po roce 2004, kdy vláda v Budapešti nedokázala čelit rychlému zadlužování země.

Kvalitativní změna je opět patrná nejvíce v případě Polska. „U severních sousedů imponuje ekonomická struktura s vysokým podílem domácího kapitálu a jeho silnou rolí ve strategických odvětvích. I sebevědomé a aktivní působení na mezinárodním poli. Navíc nejlépe v regionu umí využívat evropských rozvojových fondů,“ podotýká Zahradník.

Zato Slovensko považuje za ukázkovou dvourychlostní ekonomiku rozdělenou na prosperující Bratislavu a západní část země v povodí Váhu a rozpačitě se vyvíjející střed a východ země. Maďarsko do transformace vstoupilo s polokapitalistickou a polotržní ekonomikou i příslušným mentálním nastavením. Tuto výhodu však rychle promarnilo. Nyní je slušný výkon dán pragmatickou hospodářskou politikou posledních let, která s ohledem na rozepře premiéra Viktora Orbána s Bruselem nemusí být dlouhodobě udržitelná.

Obtížné je srovnávat se s bývalou Německou demokratickou republikou, která byla v roce 1990 začleněna do daleko vyspělejší a čtyřikrát lidnatější SRN. Ta si mohla dovolit východoněmeckou transformaci štědře financovat. Ovšem navzdory ohromným rozpočtovým transferům, které dosahovaly částky až 15 miliard eur ročně, zůstaly výsledky za očekáváním. Peníze šly ze dvou třetin na sociální dávky a jen z menší části na pomoc kolabujícímu „východnímu“ průmyslu. Jeho produktivita byla jen na 30 procentech západoněmecké úrovně. To po náhlém sjednocení vedlo k masovému uzavírání podniků neschopných vnitroněmecké konkurence. Nezaměstnanost v nových spolkových zemích proto koncem devadesátých let vyšplhala na 19 procent, dvakrát výše než v tehdejším Česku.

Úspěchy i problémy české transformace

Rychlé obnovení trhu v Československu po roce 1990 a pak v samostatném Česku prosadil ministr financí a pozdější premiér Václav Klaus. Cenová liberalizace obnovila řízení ekonomiky prostřednictvím nabídky a poptávky, privatizace a restituce přinesly konkrétní vlastníky a umožnily obnovit podnikání.

Výhodou byla kvalifikovaná pracovní síla a rozsáhlý, i když zastaralý průmysl. Jeho vlajkové lodi v podobě plzeňské Škodovky a ČKD zanikly, vznik statisíců nových firem a živností ale prokázal, že podnikatelský duch od doby první republiky nevymizel. Současně se Česko stalo přitažlivým pro zahraniční kapitál. Signálem byl příchod německé automobilky Volkswagen do mladoboleslavské Škodovky. Příliv investorů a tím moderních technologií, know‑how a organizačních postupů se urychlil po vstupu do EU.

Index lidského rozvoje

Zvětšit přes celé okno

Spolu se zapojením do západní ekonomiky rostla prosperita. Průměrná hrubá mzda v roce 1989 představovala 3170 korun, v loňském roce to bylo 37 839 korun. Protože však výrazně stouply ceny, tak se podle srovnání Maddison Project Database materiální úroveň „jen“ zdvojnásobila.

O české prosperitě a slušné životní úrovni nesvědčí jen makroekonomické veličiny. Jejich potvrzením je rovněž příliv cizinců přicházejících za prací – dávno před ukrajinskou krizí jich bylo skoro půl milionu.

Podstatné je také prodlužování průměrné délky života. V době sametové revoluce se muži v Česku dožívali v průměru 69 a ženy 76 let, nyní je to 75 let, respektive 80,5 roku. Jde o výsledek dokonalejší lékařské techniky, účinnějších léků i dostupnosti zdravotní péče, počet zdravotnických zařízení se totiž ztrojnásobil. Vliv má i změna jídelníčku či lepší životní prostředí.

Ne vše se při české transformaci podařilo. Dvě recese si republika přivodila sama.

Teoreticky mohly být domácí výsledky ještě lepší. Hospodářský vývoj byl podle studie CERGE‑EI negativně ovlivněn dvěma recesemi, v letech 1997 až 1998 a znovu 2012 až 2013, které si Česko v porovnání se sousedy přivodilo jaksi navíc. Nezdařila se ani penzijní reforma a opožděné vytvoření funkčního právního rámce ekonomiky se podepsalo na efektivnosti a férovosti privatizace i ztrátách bankovního sektoru.

Rozvoji neprospělo ani mnoho let trvající šetření ve výdajích na školství, vědu a výzkum. K tomu podnikatele tíží nepřehledný právní systém a byrokracie. „Chybí nám odhodlání osekat zbytečné regulace a větší víra v trh a liberální kapitalismus,“ říká v této souvislosti předseda Nejvyššího správního soudu ČR Karel Šimka.

Nejistá budoucnost

Bez ohledu na ekonomický vzestup země v uplynulých více než třiceti letech se česká populace štěpí. Podle výzkumu Nadace Friedricha Eberta se dělí do dvou základních kategorií. V té první jsou lidé spokojeni se svým životem, hýří aktivitou a požadují reformy. Druzí jsou z polistopadového vývoje rozčarováni, volají po sociálních jistotách a obávají se modernity.

Sociolog Daniel Prokop hovoří o takzvané strádající třídě. Ta podle něj představuje pětinu populace, hlavně nekvalifikované zaměstnance, nezaměstnané, lidi před důchodem a rodiny bez úspor postižené exekucemi. Často jde o obyvatele chudších regionů.

Ekonomové rovněž připomínají, že Česko stojí před novou transformací. „Náš transformační model z devadesátých let, založený na rychlém otevření se světu, masivním přílivu zahraničního kapitálu, levné a kvalifikované pracovní síle, kvalitní infrastruktuře a atraktivní geografické poloze, se už vyčerpal,“ tvrdí například viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar.

Nyní jde o to, aby se česká ekonomika zbavila závislosti na subdodávkách a domácí firmy se konečně staly producenty finálních výrobků. Není to snadný úkol, ale technologickému přezbrojení by alespoň mělo napomáhat, že míra investic je v Česku třetí nejvyšší v Evropě a představuje 26,3 procenta z toho, co se tu vyrobí. Nepatrně lepší je Maďarsko a o třídu výš stojí Irsko, kde jde téměř o 40 procent HDP.

Domácí byznys požaduje rovněž rychlou digitalizaci veřejného sektoru, protože v evropském hodnocení se domácí e‑government navzdory investicím ve výši 60 miliard korun vynaložených v posledních pěti letech propadl až na dvacátou příčku.

Pomohly by i další peníze na vzdělávání a větší pozornost podnikové sféry věnovaná robotizaci. Podle dat Mezinárodní federace robotiky z roku 2020 mělo Česko na deset tisíc zaměstnanců jen 147 robotů, zatímco Německo 371.

Nejde však jen o investice a moderní techniku, ale i organizační schopnosti a nové chápání priorit. Podle ekonoma Kysilky je nutné po vzoru Silicon Valley v USA či Singapuru propojit lépe byznys s vědou, výzkumem i vzděláváním. „Z tohoto průniku mozků a peněz vyrůstá potřebná dynamika. Právě tato spolupráce je to, co v digitálním 21. století dělá rozdíl mezi dobrým a skvělým,“ připomíná Kysilka.