Čistě statisticky startuje každých 1,3 sekundy ve světě letoun poháněný technologiemi společnosti GE, konstatuje Milan Šlapák, generální ředitel GE Aviation Czech. Aby se dokázala udržet na vrcholu v odvětví, jemuž dominuje technologický pokrok, potřebuje příslušně vybavené zaměstnance, absolventy škol připravené do praxe. Moc jich ale podle Šlapáka není a víc než kde jinde je to vidět právě v Česku. „Pocit, že proti mně sedí uchazeč o práci, který je zároveň partnerem, nemívám často,“ konstatuje.

Ve firmě GE působí od roku 1999, v české větvi od roku 2009. Zastával různé pozice v různých divizích, pracoval v jiných zemích. „Zatímco absolvent‑uchazeč z britské či francouzské školy jednoznačně ví, co chce dělat i co může firmě nabídnout, a umí to také patřičně prodat, český ne,“ porovnává. Setkává se s tím, že český majitel čerstvého diplomu vystupuje spíš v podřízené roli a přichází s tím, že se všechno musí nejdříve naučit.

Důvodů, proč tomu tak je, se nabízí několik. Jedním z nich je třeba fakt, že k tomu, aby na západních univerzitách student mohl studium úspěšně završit, potřebuje absolvovat stáž. „A u těch nejlepších škol i rovnou dvě. Jednu v zemi, ve které studuje, a jednu mezinárodní,“ zdůraznil Šlapák.

Ani v Česku není žádný problém zařídit si pobyt v cizině, nejčastěji přes evropský program Erasmus. Podle bývalého děkana Fakulty strojní ČVUT v Praze a ředitele Centra leteckého a kosmického výzkumu Michaela Valáška však občas bývá problém, aby studenti vůbec vycestovali: „Vysvětluju jim, že tam jedou, aby si vylepšili jazyk a poznali, že jinde se leccos může dělat kulturně jinak, a přesto to nemusí být špatně.“

Nedostatečná jazyková vybavenost může být dalším problémem pro uplatnění studenta v praxi, jak nedávno Ekonomu potvrdil Ladislav Tyll, šéf české větve CEMS, platformy pro spolupráci předních obchodních škol a univerzit s nadnárodními společnostmi a nevládními organizacemi. Okomentoval takto frekventanty studijního programu Master in International Management na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.

O absolventech strojní fakulty nám průmysl sděluje, že jsou velmi dobře technicky vybavení, ale chybí jim měkké dovednosti.

Čeští studenti odmítají pobyty v cizině i proto, že jsou zaměstnaní a nechtějí o práci přijít, jsou málo flexibilní.

Na ČVUT tlačí do výuky novinky

Valášek souhlasí i s tím, že se stále neumějí dobře „prodat“, a postrádá u nich měkké dovednosti. Také lidé z průmyslu hovoří o přetrvávající nechuti absolventů měnit se, vyvíjet, spolupracovat. „U těch našich nám průmysl sděluje, že jsou velmi dobře technicky vybavení, ale říká o nich, že jsou hračičkové a že chtějí udělat výrobek, který je nejlepší ve svých vlastnostech. Jenže není důležité udělat nejlepší výrobek, který bude kvůli vysokým nákladům neprodejný, ale takový, který bude generovat zisk,“ konstatuje Valášek.

Ještě z pozice děkana strojní fakulty se před pěti lety rozhodl pro několik inovací ve studijním programu. Do prvního semestru přibyl studentům povinný předmět: Kariéra v inženýrství. Probírá se v něm například rozdíl mezi vědou a inženýrstvím, životní cyklus výrobku, schopnost napsat patent nebo pěstování kreativity. „Učí se detailní konstruování výrobku, což lze spočítat. Ale jak najdu bílé místo pro něj na trhu, to moc ne,” vysvětluje Valášek, jenž na fakultě působí jako člen grémia i kolegia a vede několik projektů.

Aby se studenti přiblížili praxi, část přednášek stráví s koučem manažerů Pavlem Vosobou v debatě, čím chtějí být. „Vysoké školy byly v minulosti formovány tak, aby z nich vycházeli zaměstnanci, ale teď z nich mohou vzejít špičkoví manažeři. A tohle by si měli v prvé řadě ujasnit,“ říká šéf a poradce.

V dalším studiu si mohou vysokoškoláci zapsat bonusový program. V každém semestru po dobu tří let dostanou na výběr jeden volitelný předmět navíc a v nich se seznamují s problematikou průmyslového managementu. „Hodně jsme diskutovali a přemýšleli, zda máme redukovat množství technických znalostí a nahradit je ekonomicko‑manažerskými. Obávali jsme se ale toho, aby pak nevznikl technik, který nemá dostatečně technické vzdělání,“ vysvětluje Valášek.

Cílem je každopádně mladé lidi maximálně připravit na život ve firmě. Obvykle už po roce či dvou část z absolventů dostane k sobě na zaučení nováčky a v ten moment potřebují podle zkušeného akademika široké spektrum dovedností, jaké dřív třeba nepotřebovali. Už v rámci výuky se proto připravují na možnost, že se budou spolupodílet na strategii firmy, pracovat s lidmi nebo mít třeba na starost projektové řízení.

Valášek považuje za důležitou i komunikaci správnou terminologií. Je nutné, aby si členové týmu zastávající různé pozice rozuměli – aby technik pochopil, co má na mysli ekonom, když mluví o zisku nebo o kategoriích trhu. Zatím se na seminářích, kde je možné se takové věci naučit, sejde zhruba 15–20 studentů jednoho ročníku, celkově zhruba dvacetina. „Chtělo by to účast zvýšit,“ doplňuje znalec prostředí.

Valášek připomíná, že jakýkoliv stroj už se dnes neobejde bez digitální technologie. Ve výuce by se proto měly prosazovat obory jako programování nebo robotika. Studenti však ani k nim velkou náklonnost podle něj neprojevují: „Zajímá je svět materiálna.“

Spolupráce s průmyslem je mezi nimi naopak vyhledávaná, i když občas může drhnout. Valášek zná případy, že firmy přišly s konkurenčním výrobkem určitých vlastností a hledaly koncept, v němž by jeho výhody vynikly, nevýhody byly odstraněny a ještě by mohl být chráněn patentem od USA po Čínu. Jenže nakonec ho na trh nedostaly. „Protože nemají dostatek konstruktérů nebo že by to chtělo doplňující práci,“ vysvětluje. „Mně je té předchozí práce líto a pořád říkám, že českému průmyslu chybí manažeři, kteří mají vizi, odvahu a obchodního ducha.“

Firma musí vědět, co chce

Vladimír Velebný jako ředitel české biotechnologické společnosti Contipro, která vyrábí kyselinu hyaluronovou pro farmacii a kosmetiku, vidí rezervy ve spolupráci se školami i na straně průmyslu. „Firma nemůže dobře absorbovat věci z univerzity, když na ni není připravena, například pokud nemá vlastní výzkumnou a vývojovou základnu na obdobně dobré úrovni. Univerzita potřebuje komunikovat s odborníky, kteří publikují, mají patenty a jsou jí rovnocenným partnerem,” říká.

I to, když student někdy zjistí, že ne vždy je možné věci vyzkoumat tak, jak chce, nebo že to zabere více času, je pro něj lekce.

Lídrem společného projektu akademického a výrobního prostředí musí být firma. „Vede univerzitu v tom, kam se má vývoj posouvat. Zná trh, ví, co potřebuje a jak na to, aby uspěla, což výzkumníci nevědí,“ uvádí. Absolventi by v jeho očích měli přicházet k tématům vypisovaným firmami a dostávat od nich pokyny k cílenému zpravování.

Na měsíční stáž do provozu nastoupí do Contipra ročně zhruba pět lidí, na několik týdnů dalších tři až pět diplomantů a minimálně jeden doktorand. „Právě ti nám zabezpečují potřebnou vzájemnou interakci – přenášejí věci z podniku na půdu školy a jejich působení v praxi má výsledky ve formě konkrétních produktů,“ zdůrazňuje Velebný.

Student před dokončením školy dostane šanci napsat dobrou diplomovou práci se solidními vyhlídkami na publikaci, v mnoha případech je pak i součástí patentu. „Diplomanti se například podíleli na konkrétním vylepšení přípravku na hojení ran s názvem Sorelex,“ dokládá Velebný. Sám také přednáší, například na brněnské Masarykově univerzitě a VUT či na Univerzitě Pardubice.

Firma je zároveň spokojená s tím, že se jí lidé vracejí. Když u ní praco­vali už za studií, často pokračují jako zaměstnanci. Contipro vede i vzdělávací a výzkumný program pro studenty středních škol s názvem Fybich, což je série přednášek z fyziky, biologie a chemie.

S byznysem na střední

Přistupovat ke vzdělání byznysově nebo alespoň o něco praktičtěji se snaží už i některé střední školy samy. Odborníci tvrdí, že je to navýsost žádoucí. „Jde o způsob myšlení, jak nastavíte mozek,“ říká ředitel GE Aviation Czech Šlapák.

Například soukromé osmileté gymnázium PORG v pražské Libni zavedlo nedávno program 6 plus 2. „Chceme, aby se poslední dva roky studia žáci na něco zaměřovali, šli v učivu více do hloubky. Součástí je i praktická část,“ vysvětluje ředitelka Andrea Výšková. Podle ní jsou pak středoškoláci schopni samostatné činnosti, učí se práci se zdroji a nakonec musí zvolené téma obhájit.

Někdy taková individuální práce přináší zkušenosti, jaké by student třeba nezískal. To když zjistí, že ne vždy je možné věci vyzkoumat tak, jak chtěl, nebo že to zabere víc času, než předpokládal. Anebo případně že se nedostane k žádnému závěru. „I to je pro ně lekce. Nejsou hodnocení za to, k jakému došli výsledku, ale za to, že na tom pracovali.“

Vyloženě byznysově pojímá svou výuku státní Smíchovská SPŠ a gymnázium. Je zároveň líhní start‑upů, aktuálně jich má na své půdě už patnáct. Před pár lety takto začínalo například studio 301, jež se zabývá virtuální realitou. Dnes už funguje na komerční bázi zcela samostatně, zaměstnává dvacet lidí. A ti se do školy vracejí učit současné žáky.

„Na inkubátoru start‑upů jsme se dohodli s Prahou, abychom mohli podporovat mladé lidi. Uvažovali jsme, že kdybychom jim dali peníze, neúčelně je rozházejí a na konci nebude nic. Proto tady mají veškeré zázemí, tedy možnost mít sídlo, využít laboratoř, kameru, 3D tiskárnu, laserovou řezačku. Na rozjezd své firmy dostanou od školy i peníze,“ popisuje ředitel školy Radko Sáblík.

A podobně to funguje i v dalších zdejších firmičkách. Lidé jimi kolují, neustále se promíchávají původní žáci s novými. „Je tady 78 učitelů a z toho 35 ve věku 19 až 25 let, řada z nich jsou naši studenti,“ do­plňuje Sáblík. Žáci se tady zároveň dostanou ke studiu nejmodernějších oblastí IT, jako je kybernetická bezpečnost, internet věcí, virtuální a rozšířená realita, vývoj počítačových her, robotika.

Škola se snaží do vzdělávacího procesu zapojovat i jinak. Účastní se projektu Studenti do škol. Znamená to, že na další základní školy se budou pilotně vysílat její studenti, kteří například pomohou tamním kantorům s přípravou lekcí. Cíl je jasný: aby výuka byla pestřejší a zajímavější. Tak třeba v hodině zeměpisu či dějepisu studenti využijí 3D tisk k přípravě mapy. Anebo naprogramují puzzle, rozřežou ho na laserové tiskárně.

Ve škole to prakticky stále bzučí živou diskusí studentů všech možných zaměření. Od loňského roku zavedli na Smíchově kombinovanou formu výuky, a to i pro první ročník. V pondělí se studenti připravují sami doma. „Základem je, aby se učili učit. Je pro ně důležité umět pracovat s prioritami a s časem. V reálném životě jim také nikdo za zadkem stát nebude a budou si muset informace sami vyhledat nebo se poradit,“ dodává ředitel.

Potřeba být multidisciplinární

Příklady funkční spolupráce se vzdělávacími institucemi tu jsou. Už tři roky si nicméně průmysl stále silněji uvědomuje nutnost mnohem zásadnější změny. Spočívá v celkovém zaměření vysokého školství v zemi. „Tak jako se mění technologie, mění se i produkty, jsou více digitální. Už to tedy není mechanika, co je hybnou silou vývoje a dominantní částí produktu. Vstupuje do toho digitalizace, servis, prediktivní věci,“ vypočítává Šlapák.

Jenže dnes stále platí, že například z absolventa elektrofakulty vzejde jen expert na tuto oblast, podobně jako třeba strojař je specializován na tu svou. A takový pracovník nemusí v přijímacím řízení uspět, když nezná kontext. „Produkt je dnes multidisciplinární. Je proto třeba rozumět jednotlivým částem, i když ne do úplných detailů,” podotýká šéf výrobce leteckých motorů.

Související