Surfování po Vltavě. Na pražské Štvanici s pocitem jako u moře

Deset měsíců dřiny, ale je to vzrušující pocit, vyráží ze sebe spokojeně Martin Leskovjan, když od surfařského prkna pod jeho nohama odstřikují kapky vody. Je začátek října, jsme na Vltavě v centru Prahy, od Štvanice máme výhled na panorama Hradčan, voda má zhruba 12 stupňů. Vodák a zároveň iniciátor projektu spolku Vlny Štvanice si vychutnává pocit svobody, jaký jinak zakouší u moře. Že může mluvit směrem ke břehu, umožňuje nově vytvořená říční vlna.

„Právě se rozběhl zkušební provoz a od jara by se mělo surfovat naplno,“ vysvětluje. Jeho plány tím ale nekončí. Další se týkají vltavského koryta s „divokou vodou“ pro slalomáře, které se nachází hned pod surfařskou vlnou.

Trnitá cesta k hladké vlně

Dráha pro vodní slalom vznikla při rekonstrukci vodní elektrárny a jezu v 80. letech minulého století. Veřejnost ji ale podle Leskovjanova pátrání nikdy nevyužívala, ani tribunu umístěnou na karlínském břehu, aktuálně náležící k hotelu Hilton. V roce 2004 bývalý reprezentant, kajakář Luboš Hilgert, dosáhl toho, že se tu za peníze ministerstva obrany postavila provizorní tréninková trať pro armádní sportovní klub Dukla. Pod ním fungovala až do roku 2020, kdy armáda ztratila zájem kanál provozovat.

Právě tehdy kontaktoval Leskovjana trenér vodního slalomu Dukly a bývalý reprezentant na kajaku Jan Vondra. „Přišel, zda nechci dráhu převzít, protože z minulosti věděl, že se o Štvanici dlouhodobě zajímám. A já si řekl – kolikrát za život se vodákovi stane, že je někde volná dráha s divokou vodou, kterou by mohl začít provozovat? Tím příběh předloni začal,“ vypráví už v klidu na „pevnině“. Po jednání se zástupci Povodí Vltavy, ministerstva obrany a magistrátu se mohl pustit do řešení.

Leskovjan ho v hlavě měl. Souběžně se snahou obnovit sportoviště ho zajímala také jeho lukrativní poloha. „Je to mrtvé místo uprostřed Prahy, jakýsi brownfield, který slouží jen k tomu, aby měla kudy téct voda, když je jí hodně. Chtěl jsem to místo oživit a Vondra mě inspiroval myšlenkou vytvořit nad kanálem i riversurfingovou vlnu. Jako surfař má zkušenosti z Čunova pod Bratislavou, kde jedna taková je,“ líčí dál hybatel projektu. Že je o takové využití zájem, ukazují i centra v Německu či Rakousku. Lidé je znají a chodí sur­faře pozorovat.

Model 3D v měřítku 1 : 10 fungoval, na řece ale ne. Vznikly další čtyři, než se našlo řešení na míru pražské lokalitě.

Spolek ovšem nehodlal investovat až stovky tisíc eur, kolik často stojí taková sportoviště v cizině. Zvolil nízkonákladové řešení bez veřejných grantů. Peníze na výstavbu vlny získal přes českou crowdfundingovou platformu Hithit. Od zhruba 600 při­spěvatelů vybral kolem 600 tisíc ko­run, více, než se předpokládalo. Celá výstavba vyšla asi na půl milionu korun a zbylo i na web.

Jenže pak se realizátoři museli vypořádat i s nečekanou položkou 380 tisíc korun. Podle Leskovjana totiž ministerstvo obrany původně předání mobiliáře, tedy betonového koryta a překážek, přislíbilo zdarma, protože jen náklady na jejich odstranění se odhadovaly na dva miliony korun. Avšak změnilo názor a požadovalo odkup. Lidé ze spolku za něj zaplatili ze svého a v lednu se mohlo začít.

Ve spolupráci s Vojtěchem Barešem z katedry hydrauliky a hydrologie na ČVUT vyrostla v dubnu ocelovodřevěná konstrukce pro vlnu. Jenže na rozdíl od 3D modelu testovaného v měřítku 1 : 10 to na řece nefungovalo. Vlna měla příliš velký sklon. „Abychom dosáhli optimálního, museli jsme snížit hladinu vody, což zase nebylo bezpečné,“ vysvětluje Leskovjan.

Inspiraci tak začali hledat v jiných evropských zemích a postupně vznikly další čtyři modely. I když jiné vlny úspěšně fungují i v Brandýse nad Labem nebo v Českých Budějovicích, jejich řešení nelze jednoduše okopírovat, voda je totiž rozmanitá, všechno musí vznikat na míru lokalitě. „V Českých Budějovicích je přírodní dno, v Brandýse zase menší průtok,“ upozorňuje Leskovjan. Řešení se podařilo najít i pro Prahu. „Při posledním testu se odlomily desky z konstrukce, ale to už jsou drobnosti,“ pochvaluje si.

Inspirace pro národ vodáků

Průměrná jízda tady teď trvá zhruba minutu až dvě. Každou hodinu provozu je místo pro osm surfařů. Ačko­liv tvar vlny není svou konstrukcí úplně nejvhodnější pro začátečníky, i ti si s ní prý poradí. Jedna ze surfařek, které přišly v době návštěvy Ekonomu, ukazuje výhodu štvanického řešení: molo umožňuje nástup ze sedu a surfař lépe najde balanc, když se staví na prkno. „Síla vody, kterou cítíte pod sebou, je překvapující,“ doplňuje Leskovjan.

Až bude spuštěna ostrá sezona, spolek plánuje využívání vlny na bázi členství. Představa je, že bude stát zhruba pět až šest tisíc korun ročně. „Pro nás jsou důležití stálí členové, protože vlna by primárně měla sloužit lidem žijícím ve městě,“ konstatuje Leskovjan. Turistům ovšem vstup zapovězen nebude. Členem klubu bude možné být třeba i jen hodinu.

Na jaře by měl v Danube House na karlínském nábřeží začít fungovat také surfařský klub s půjčovnou a kavárnou, vzdálený od vlny 250 metrů. Spolek pro něj hledá provozovatele. To už souvisí s dalšími plány na oživení místa. Ke kanálu teď není možné se dostat suchou nohou, ale i to se má změnit. „Jsou tam dvě dráhy vedle sebe, a zatímco současná vede středem řečiště, druhá je zaslepená a voda tam neteče,“ ukazuje Leskovjan a přidává cíl – funkci obou prohodit. Pak by se surfovalo na karlínské straně s perfektním přístupem z břehu. „To by se hodilo lépe i pro soutěže a závody. Širší možnosti využít to tady by měla i veřejnost.“

Zatímco konstrukce vlny je nová, slalomový kanál už něco pamatuje a dočkat by se měl modernizace systému překážek. „Byla by to tréninková dráha a nechceme konkurovat té v Troji, jen vytvořit vhodný terén pro všechny vodní sporty, aby byl atraktivní i pro ty menšinové, tedy pro paddleboardisty na divoké vodě, extrémní kajakáře nebo jiné formy kanoistiky či rafting,“ vyjmenovává realizátor.

Vypadá to, že o zájem se bát nemusí. „Líbí se mi,“ říká o novém areálu vodní slalomář, kanoista a olympijský medailista Lukáš Rohan. „Je hodně ambiciózní. Nejde jen o vlnu, oni chtějí revitalizovat celou trať, která je bohužel nevyužívaná a nevhodná pro veřejnost. A to je škoda, protože v létě je kanál v Troji poměrně přetížený, a kdyby ty tratě byly dvě, bylo by to ku prospěchu nejen nás slalomářů, ale všech vodáků v Praze.“ Zvlášť kdyby se podařilo zařídit lepší přístup ke trati.

Plány jsou podle Leskovjana rozvrženy na několik let a už to nebude tak levné jako dosud, bude to chtít investovat desítky milionů korun. A Prahou nemusí nic skončit. „V Česku existuje řada míst vhodných pro vytvoření riversurfingové vlny. Jsme vodácký národ, takže k tomu máme blízko a vytvořilo by se další české unikum,“ zamýšlí se.

Pražská akce by v jeho očích mohla poskytnout inspiraci dalším, protože jeho spolek dokázal, že základní řešení nemusí stát miliony, když ho tvoří parta nadšenců svépomocí. „Může to oživit města, protože jde o zajímavou atrakci. Řeky většinou tečou jejich centrem, a tak se to nabízí, podobně jako už dnes v Mnichově. Předávání zkušeností se rozhodně nebráním,“ uzavírá.