Emancipace třetího světa: Když ekonomika demokracii nepotřebuje

Dvacáté století politicky a ekonomicky neurčoval jen souboj mezi kapitalismem a komunismem, ale po roce 1950 i emancipace rozvojového světa. Hospodářskou podobu první nesnadné fáze tohoto procesu do roku 1990 přiblíží další díl seriálu Ekonomu o vývoji světového byznysu.

Pestrý svět

Takzvaný třetí svět, který se po skončení druhé světové války začal drát na světlo, byl rozsáhlý, pestrý a až na výjimky chudý. Jeho velkou část tvořily kolonie západoevropských mocností a zahrnovaly prakticky celou Afriku, více než polovinu arabského světa, Indii či Indonésii. Ale jen o kolonie nešlo, byla tu i specifická Latinská Amerika s vysokým podílem indiánského či z Afriky zavlečeného obyvatelstva i bohatou Venezuelou a Argentinou. A především Čína, které se však Ekonom bude pro její význam v současném globalizovaném světě věnovat až v budoucím díle seriálu.

Naopak Japonsko se v 19. století jako první v Asii vydalo cestou modernizace podle evropských vzorů.

Na jedné straně, zejména v subsaharské Africe, šlo o společnosti, v nichž lidé pod nátěrem západní civilizace stále žili na kmenové úrovni. V Asii naopak šlo o starobylé kultury, které kdysi Evropu převyšovaly, pak ale začaly technologicky, ekonomicky i mocensky zaostávat a upadly na desítky let do područí kolonizátorů.

Přitom podle švýcarského ekonomického historika Paula Bairocha ještě do roku 1750, kdy pro život bylo podstatné zemědělství, zůstávaly průměrné příjmy v Číně srovnatelné s většinou Evropy. Podobně tomu bylo v Egyptě a některých regionech Středního východu a Indie.

Evropu vystřelila vzhůru teprve průmyslová revoluce. Po dvou staletích, kdy určovala tempo a trendy, přesně v roce 1950, už západní hrubý domácí produkt na osobu podle statistiků převyšoval ten čínský dvacetinásobně a egyptský jedenáctinásobně.

Mezi kapitalismem a socialismem

Po druhé světové válce se rozběhla postupná dekolonizace – oslabená Velká Británie ani Francie již nebyly schopny spravovat své državy. Proces měl vnitřní příčiny dané touhou po národní svébytnosti a s tím spojenou představou o hospodářském a sociálním vzestupu. Promítal se do ní ale také souboj kapitalismu s komunismem.

Rozvojová ekonomika koketovala s plánováním a silným státním sektorem, nakonec je ale vystřídal západní model byznysu.

Proti koloniálnímu uspořádání světa od nástupu prezidenta Franklina D. Roosevelta vystupovaly USA, které jako nejsilnější průmyslová mocnost ve vlastním zájmu usilovaly o svobodný obchod. Hrály složitou hru, podle německého historika Hanse‑Petera Schwarze na jedné straně vystupovaly jako strážce demokracie a spojenec koloniálních mocností, současně však vedly selektivní antikolonialistickou politiku. Přičemž mnohé země, které se vymanily z britského, francouzského či nizozemského područí, se Američané snažili včlenit do svého neformálně koncipovaného celosvětového impéria.

Obtížná emancipace rozvojového světa v letech 1950 až 1990

Zvětšit přes celé okno

Z ideologických důvodů i Sovětský svaz, ačkoliv jeho části byly v Zakavkazsku a Střední Asii vlastně imperiálními državami pod ruskou nadvládou, podporoval jinde ve světě materiálně, politicky a zejména vojensky národně‑osvobozenecká hnutí. Sovětští předáci doufali, že vzhledem ke své animozitě k Západu půjdou nové státy nekapitalistickou cestou a přikloní se k socialismu, respektive že je dostanou pod svůj vliv.

Bezprostředně po vyhlášení samostatnosti totiž hrál v ekonomice rozvojových zemí, stejně jako ve východním bloku, významnou roli stát. Byla v nich znárodněna řada dceřiných společností nadnárodních korporací, kromě dolů i banky a průmyslové firmy. Vlády rovněž vstupovaly do budování nových podniků, protože domácímu soukromému sektoru k tomu stejně chyběl kapitál.

V kurzu bylo národohospodářské plánování, například v Brazílii, Indii a Pákistánu, kde se na něm podíleli experti Organizace spojených národů. Opírali se o keynesiánské poučky a poválečnou praxi řady západních vlád. Těžký průmysl a vznikající strojírenství někde ovládla armáda, její pozice v ekonomice byla silná vedle zmíněného Pákistánu také v Egyptě a Turecku.

Obrat směrem k trhu nastal v 80. a 90. letech minulého století. V asijských i latinskoamerických zemích se už etablovala početná vrstva domácích podnikatelů, pro něž se nadvláda úřadů nad byznysem stávala brzdou. Spolu s vládní korupcí šlo o argument pro rozsáhlou privatizaci doporučovanou také západními vládami a bankami. Z té však často profitoval zahraniční kapitál, kterému domácí podnikatelé s výjimkou arabských šejků a indických průmyslových magnátů nemohli konkurovat. Místní byznys se dostával do pozice subdodavatele a zisky odplývaly do zahraničí.

Středověké zemědělství

Zemědělství, ačkoliv ve třetím světě zprvu živilo většinu populace, zůstávalo nejprve ve stínu průmyslu. Obtížným dědictvím po koloniální éře, zejména v subsaharské Africe, byla orientace na plantážní produkci, například kakaa, kávy, burských oříšků nebo bavlny. Přičemž produkce potravin k zásobování místního obyvatelstva, tedy zejména obilovin, zůstávala omezená. Při zaměření i samostatných zemí na export se na tom nic moc nezměnilo.

K tomu bylo v Africe v důsledku zeměpisných a klimatických podmínek málo orné půdy. Saharské regiony trpěly horkem a suchem, chov dobytka v tropech limitovaly nemoci. Po rozparcelování farem kolonizátorů soukromé podnikání zmizelo, vlastníky se staly kmeny, vesnice a velkorodiny. Péče o půdu s malým obsahem vody nebyla valná, komplikací byla i tradice, podle níž na poli pracovaly jen ženy. Výsledkem je dodnes nízká produktivita, což vždy zvýrazňovala převaha ruční práce a také chybějící průmyslová hnojiva.

V bohatších zemích, Ghaně nebo Egyptě, měla pokrok přinést obří vodní díla. Egyptský revoluční prezident Gamál Násir se sovětskou finanční a technickou podporou nechal v 60. letech vybudovat Velkou asuánskou přehradu. Ta zregulovala Nil, zajistila pitnou vodu a od té doby vyrábí elektrickou energii. Elektřina se však využívá k výrobě umělých hnojiv, které pouze nahrazují od dob faraonů přirozené hnojivo – bahno z pravidelných záplav. Ty nyní končí před přehradní hrází. A protože se počet lidí v zemi ztrojnásobil na 90 milionů, většinu potravin je stejně nutné dovážet. Rychlý nárůst populace bránil vzestupu životní úrovně v řadě dalších afrických států a po dlouhou dobu i v Indii.

Indické plánování

Někdejší perla britského impéria Indie se s nedostatkem potravin dokázala vyrovnat lépe. Poměrně rychle, díky programům podporovaným z USA, začaly růst hektarové výnosy. Pomohlo používání speciálně šlechtěných plodin, hnojiv, mechanizace a hlavně zavlažování, které už dnes naráží na své limity.

Bez ohledu na tuto zelenou revoluci byl i v Indii prioritou průmysl. Tak si to přál první premiér Džaváharlál Néhrú. „V názorech na fungování ekonomiky byl silně ovlivněn britským fabiánským socialismem a po jistou dobu domnělými nebo skutečnými úspěchy sovětského Ruska,“ uvádí indolog Jaroslav Holman.

Néhrú i další politici věřili v prospěšnost plánování a silného státního sektoru a nalezli v tom porozumění u indických průmyslníků, kteří již v roce 1945 předložili rozvojový projekt. Počítal s masivními státními investicemi do infrastruktury a těžkého průmyslu po dobu 15 let. V roce 1950 začala pracovat plánovací komise a vláda spustila první pětiletku zaměřenou na obnovu železniční sítě. Ve druhé a třetí šlo o těžký průmysl.

Protože Indie při získávání technické pomoci lavírovala mezi Západem a Východem, vznikl prostor pro dodávky ze socialistického Československa. Jeho průmysl se podílel na výstavbě 60 podniků, například na vybudování metalurgického komplexu v Ráňčí. V licenci, pod značkou Jezdi, se začaly v roce 1960 v Majsúru montovat motocykly Jawa.

Nakonec ale i indická polostátní a těžkopádná ekonomika prošla od počátku 90. let, za mistra financí a pak premiéra Manmóhana Singha, rozsáhlými tržními reformami a privatizací.

Demokracie netřeba

Už dříve od experimentů ustoupila Brazílie, kde se veřejné mínění po roce 1950 načas přiklonilo ke slibům o obhajobě národních zájmů a prosazování sociálních práv. Velkým zastáncem modernizačních plánů podporovaných nacionalisticky smýšlejícími podnikateli tehdy byl prezident Juscelino Kubitschek, potomek přistěhovalců z Třeboně. S mobilizačním heslem „50 let za pět let“ byl přijat rozvojový plán postavený na podpoře elektroenergetiky, dolů, oceláren a strojírenství. Spolu s tím začal „pochod na západ“, tedy z pobřeží do vnitrozemí. Symbolem toho všeho bylo v roce 1956 zahájení stavby nového hlavního města, futuristické Brasilie.

Velkoryse stimulovanou ekonomiku i celou společnost však rozdírala vysoká státní zadluženost, inflace a sociální napětí. Moc v roce 1964 na dvacet let převzali vojáci a následoval útok na odbory a levicové intelektuály. Byznysu tuhá disciplína ale pomohla, v roce 1972, kdy byl zahájen provoz na transamazonské dálnici, se Brazílie stala nejrychleji rostoucí zemí Latinské Ameriky. To ve světě vyvolalo debaty, zda je k rozvoji ekonomiky nezbytná demokracie. Že tomu tak není, ukazovala i Indonésie. Ve stejné době rostla za diktatury prezidenta Suharta, který se chopil vlády krvavým vojenským převratem.

Demokratické nebyly ani státy, které se vyšší ekonomickou úrovní z rozvojového světa vydělily. Ropné monarchie kolem Perského zálivu, především Saúdská Arábie, Kuvajt a další emiráty. Či Írán pod vládou šáha Muhammada Rezá Pahlavího, tedy ještě před převratem, který v režii islamistů v roce 1979 ukončil pozápadňování země.

Cestu těmto zemím k podílu na bohatství prošlapala jiná těžařská mocnost – Venezuela, jejíž vláda v padesátých letech na mezinárodní úrovni prosadila spravedlivější dělení ropných zisků mezi národními vládami a do té chvíle dominantními západními ropnými koncerny.

Za diktatur či autokracie se zrodili i první asijští tygři, Jižní Korea, Tchaj‑wan a Singapur. Tyto země se ve své hospodářské politice inspirovaly poválečným Japonskem, které dosáhlo prosperity díky státní podpoře vybraných segmentů průmyslu a exportu (šlo hlavně o automobily a elektroniku) a ochraně vnitřního trhu. Přidaly k tomu liberalizaci podmínek pro podnikání, což kontrastovalo s omezením politických svobod. A podobnou cestou se koncem 70. let vydala rovněž komunistická Čína.

Podle historika Hanse‑Petera Schwarze byly dekolonizace a vznik nových států i přes mnohé jejich potíže v dějinách 20. století důležitější událostí než studená válka, tedy zápas mezi Západem a sovětským komunismem, protože změnily celý svět.

To nyní podtrhuje fakt, že v rozvojových zemích žije sedm z osmi miliard lidí planety. Ekonomika řady z nich, především Indie a Číny, díky příchodu výrobních kapacit z vyspělých zemí výrazně posílila.