Aktuální číslo časopisu Ekonom
Lesk, barva, vůně nebo třeba to, jak přilne k tělu, dělá z latexu přitažlivý materiál pro sexuální hrátky. Lidé, kteří s ním začínají, si obvykle nejprve pořídí menší kousky, jako třeba kalhotky nebo podprsenku, protože cena takového oblečení je vysoká – metr latexu totiž v závislosti na tloušťce stojí i několik tisíc korun.
Vyrobit z něj ale lze prakticky cokoliv, říká návrhářka Maria Kirsten Kronová, když na sobě ve svém ateliéru předvádí svůj nový model plesových šatů. Objednat si u ní zákazníci mohou vedle erotických kousků třeba i sako nebo bundu. „Chci vyrábět věci nejen do postele,“ vysvětluje majitelka značky Kirsten Vaams Latex Couture.
Jak jste se vůbec k latexu dostala?
Chodila jsem na osmileté gymnázium, které jsem pak vyměnila za šestileté německé, protože jsem chtěla hlavně studovat němčinu. Jenže kámen úrazu byla matematika a fyzika, propadla jsem. A když jsem pak přemýšlela, zda chci skutečně každý rok dělat reparát, protože na ty předměty nemám buňky, tak jsem se poměrně rychle rozhodla, že končím s němčinou, s gymnáziem a že místo toho půjdu na uměleckou školu, konkrétně na Střední uměleckou školu textilních řemesel, a naučím se dělat rukama. To mi bylo patnáct. Jenže na škole mě to nebavilo, protože jsem neměla volnost, kterou jsem potřebovala. Přišla jsem třeba za učitelkou, že chci udělat aplikaci z latexu, ale ta si klepala na čelo, že jsem blázen a že to na té škole dělat nebudu, elán ze mě tak nějak vyprchal. Vystudovala jsem tak sice módní návrhářství, ale zároveň jsem si řekla, že nikdy nechci být módní návrhářka, protože nesnáším šití.
Přesto jste školu dokončila.
Ano, ale hned potom jsem odjela do Německa. Nejdříve jsem tam myla nádobí a měla z toho depresi. Říkala jsem si, že ve svých 21 letech dělat takovou činnost namísto toho, abych něco budovala, jenže zase jsem neuměla tak dobře německy a bylo obtížné sehnat práci. Ale řekla jsem si, že když už řemeslo mám vystudované, tak zkusím rozhodit sítě. A nakonec mě vzali do jedné firmy, která vyrábí latexové oblečení. A tam jsem se vše naučila. Byla to hodně cenná lekce do života, pracovala jsem za minimální mzdu sedm dní v týdnu 16 hodin denně. Byla to hodně tvrdá škola.
Chci vyrábět z latexu pro širší okruh lidí. Tak, aby to bylo elegantní, a ne vulgární.
Takže tam jste poznala latex?
Jak jsem na něj sáhla, řekla jsem si, wow, to je úplně úžasné, jak je hladký, lesklý a krásně voní. Moc dobře se mi s ním pracovalo. Nenávidím nitě a šicí stroj a ono to zase nenávidí mě, ale až tady jsem zjistila, že problém nebyl v módním návrhářství, ale v tom, že nerozumím látkám a že mě štve, jak se každá chová jinak. Oproti tomu latex je univerzální a má spoustu krásných barev, a navíc postavu krášlí, protože ubere pár kil, když si ho člověk na sebe obleče. Pro mě to tak byla jasná volba. Nejdříve jsem s ním začala pracovat, pak ho i nosit a zjistila jsem, že má obrovský potenciál, a začaly mi lítat hlavou nápady, co by se z něj dalo udělat. Tamní šéf mi neustále mazal med kolem pusy, že už brzy začnu dělat vlastní návrhy, ale nic se nedělo. A jak jsem z toho už byla frustrovaná, tak jsem si řekla, že se do toho pustím sama, že založím svou značku.
Proto jste se vrátila do Prahy?
V říjnu 2019 a s deseti metry černého latexu v kufru a vědomím, že chci dělat už jen s ním. Nevěděla jsem ale ještě úplně, jak začít, kde uvést značku a jak ji pojmenovat. Čtyři měsíce se mi tak latex válel doma ve skříni, dokud nezačala pandemie a nezavřely se hranice. Lidé začali chodit v podomácku ušitých rouškách ze starých plen a polštářů a já šla po Praze a viděla to jako takovou módní přehlídku lidí s hroznými rouškami. A při tom mě napadlo, že vyrobím svou vlastní, latexovou, že využiji jeho přirozené vlastnosti, kterou je jeho velká přilnavost. Na druhou stranu mi šlo i o maximální pohodlí, aby se v ní dalo dobře dýchat – takže jsem na ni udělala speciální kapsu pro nos. A taky mi šlo o udržitelnost. Když jsem viděla, jak se ty jednorázové válí všude po zemi, tak celkově mně takový přístup přišel velmi neekologický i s ohledem na to, že módní průmysl je jeden z největších znečišťovatelů planety a vůbec celkově fast fashion je velký problém: šije se obrovské množství oblečení někde v Číně a pak se toho většina záhy vyhodí. Začala jsem proto vyrábět roušky na vícero použití, které stačí pouze zevnitř vydezinfikovat. Vystříkáte a vytřete do sucha a je to. A následně jsem do nich začala ještě dávat i filtry.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
