Vláda Petra Fialy to zatím popírá, ale je to již jisté. Daně v České republice se během několika let zvýší, a to výrazně. Jinak nebude možné znovu sevřít široce rozevřené nůžky mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu.

Vládní strany se v programovém prohlášení zavázaly k tomu, s čím předtím vyhrály sněmovní volby – že nebudou zvyšovat daně. Ministr financí Zbyněk Stanjura je nyní proto schopen maximálně připustit jen mimořádnou daň korporací z nadměrných zisků s poukazem na důsledky Putinovy agrese. Jinak prý nic. „Určitě nebudeme zvyšovat daň z příjmu občanů a určitě nebudeme zvyšovat DPH, to můžu vyloučit,“ prohlásil pro deník Právo.

To je pozice, která je možná krátkodobě udržitelná do podzimních komunálních, či dokonce lednových prezidentských voleb, ale dlouhodobě je zcela mimo. Vždyť právě Stanjura předkládá na příští rok „babišovský“ rozpočet s deficitem těsně pod 300 miliardami. A co je ještě horší, ze střednědobého rozpočtového výhledu vidíme, že zhruba 300miliardové sekyry plánuje i na další roky vlády údajné rozpočtové odpovědnosti.

Je přitom iluzí si myslet, že až odejde současná krize, v časech hospodářského růstu stát snadno poplatí své dluhy. Podle Národní rozpočtové rady strukturální schodek dosahuje 220 miliard. Jinými slovy, ať je ekonomicky dobře či špatně, každý rok začínáme bez ohledu na fázi hospodářského cyklu s takto velkým deficitem.

Mezi vládními politiky se stále najde dost jedinců, kteří líbivě tvrdí, že stačí jen přebujelý postbabišovský stát proškrtat a ono to půjde. Nepůjde. Tři procenta HDP prostě nelze proškrtat, aniž by se musely reformovat celé sociální systémy do úplně nové reality. A to se vládním politikům rozhodně nechce. Mají už tři čtvrtě roku plnou pusu slov o šetření, dokonce si schválili i vlastní nový státní rozpočet, ale zároveň se bojí sáhnout výrazněji na jakékoliv výdaje. Dobrým příkladem je i porušení vlastních slibů, že zruší nesystémovou plošnou státní slevu na jízdném. Nakonec ji jen snížili, zrušení se už báli. Je proto velmi nepravděpodobné, že by tato sestava měla sílu na opravdu razantní a bolestivé škrty, například na zrušení nefunkčních státních dotací na stavební spoření či penzijní připojištění.

Tím spíše je tedy jasnější, že ke zvyšování daní dojde. Ale na koho to padne?

Můžeme postupovat vylučovací metodou. Ministr financí vyloučil zvýšení DPH. V této chvíli to berme jako fakt. Škoda. K debatě je jistě to, že Česko má de facto tři sazby – základní ve výši 21 procent, první sníženou 15 procent a druhou sníženou 10 procent. Prostřední se dá zrušit, položky rozřadit do zbývajících dvou a celkový výběr zvýšit.

Pak tu máme další ministerský slib, že na daně z příjmu fyzických osob se nebude sahat. Tomu lze bohužel věřit. A slovo bohužel je namístě. V Česku po zrušení superhrubé mzdy eráru vypadlo na 100 miliard příjmů každý rok, aniž by odpovídajícím způsobem klesly i výdaje. To je společné dílo nejen ANO a SPD, ale právě i ODS, takže ministr Stanjura nemůže z ideologických důvodů nyní uznat, že tato daň je příliš nízko. Je přitom zcela absurdní se tvářit, že celkový výběr z této základní daně státu může být jen 3,4 procenta HDP (průměr OECD je 8,1 procenta). Vyloučené je také zvyšování sociálního a zdravotního pojištění, které je v rámci Evropy rekordní.

Určitě lze mírně navyšovat různé spotřební daně či poplatky, ale z toho opravdu mnoho nebude. Daně z paliv se nyní v energetické krizi spíše snižují. Extrémně nízké nemovitostní daně (u nás výnos 0,2 procenta HDP, průměr OECD je 1,9 procenta HDP) jsou zas v Česku červeným hadrem do nikam nevedoucích ideologických hádek. Možná něco málo může navíc odvést hazard či alkohol.

Takže co zbývá? Ano, korporátní daně. Asi ne náhodou vláda Petra Fialy svůj nesmyslný slib o nezvyšování daní začala porušovat právě nahozením daně z nadměrných zisků. Tedy u korporací, které nemají volební právo, a voličům chvíli trvá, než si uvědomí, jak na ně změna nakonec dopadne jako na zaměstnance.

Takzvaná „windfall tax“ je určitě k debatě, ne náhodou podobné návrhy vidíme od Británie po Maďarsko. Problém vždy ale je, jak ji stanovit a zda k miliardám nevede jednodušší cíl. A to v Česku nepochybně vede. Pokud by daň z nadměrných zisků měla dopadat jen na energetické odvětví (a ne například na banky a jiné sektory jako v zahraničí), pak je daň z nadměrných zisků až druhým nejlepším řešením. Vzhledem k tomu, že drahý plyn se v Česku jen přeprodává, jde v podstatě jen o elektřinu. A zde je dominantním hráčem polostátní ČEZ, ze kterého si stát desítky miliard navíc může jednoduše vzít dividendou. Z ekonomicky neznámých důvodů to letos však hlavní akcionář neudělal a nominálně pravicová vláda raději bude určovat, kdo podle ní moc vydělává a zaslouží speciální daň.

Vzrušená diskuse o dani z nadměrných zisků by navíc neměla zastřít, že daň z příjmů právnických osob bude za této vlády pravděpodobně neustále v ohrožení. Jednoduše proto, že pokud státnímu rozpočtu chybí každý rok stovky miliard a vláda nechce sáhnout na DPH či daně fyzických osob, nic moc jiného než firmy k obrání nezbývá.

Nemusí se tak hned dít prostřednictvím zvyšování sazby, ale třeba prostřednictvím rušení nejrůznějších daňových výjimek či vyžadování „povinně dobrovolných“ příspěvků, jak to už dělal Babiš s Národním rozvojovým fondem. Některé změny korporátní daně nemusí být automaticky hned špatně, ale případné podstatné zvyšování celkové daňové zátěže firem nemá opodstatnění. Průměrný výnos z korporátních daní v OECD jsou tři procenta HDP, stejně tak v Česku.

Víme tedy celkem přesně, na koho asi vyšší daňový výběr v příštích letech dopadne. A asi s tím nic nenadělá racionální kritika příliš nízkých daní fyzických osob, nemovitostních daní, neexistujících ekologických daní či příliš mnoha sazeb DPH. Politici vědí, že ve volbách je nevolí státní zájem České republiky, ale voliči. A těm se často líbí jednoduché příběhy, speciálně pak v ekonomice.

Související