Emil Škoda, dělový král z Plzně, který vytvořil podnik světových parametrů

Rozmach domácího strojírenství, které je dodnes základem české ekonomiky, je spojen se jménem Emila Škody. Inženýra a podnikatele, který v Plzni v druhé polovině 19. století vybudoval díky svým znalostem, píli i citu pro obchod mohutný podnik. Ten po desítky let patřil k největším v Evropě a úspěšně konkuroval západním průmyslovým konglomerátům a zbrojovkám. Škodův život přiblíží další díl seriálu Ekonomu o významných podnikatelích v Česku.

Za peníze rodiny

Emil Škoda, syn ze zámožné plzeňské lékařské rodiny, vychodil gymnázium v Chebu, pak následovaly čtyři semestry na Hornické vysoké škole v Praze a studium zakončil v německém Karlsruhe. Posléze získával zkušenosti ve Francii, Prusku, Anglii, a dokonce v zámoří, v USA. Otec sice ze synova okouzlení technikou nadšený nebyl, přesto Emilovi ještě za poznávací cesty sjednal místo vrchního inženýra ve strojírně hraběte Waldsteina v Plzni. Nastoupil tam v roce 1865 s ročním platem 1500 zlatých, což byl pětinásobek průměrného příjmu úředníka.

Okamžitě přispěl k rozmachu podniku – získal zakázky pro Severní dráhu, na zařízení budějovické plynárny či významný podíl na modernizaci plzeňského pivovaru. Doporučil doplnit strojní zařízení firmy, nabrat další dělníky a zřídit samostatné úvěrové konto. Podnikání přála doba – za konjunktury od roku 1849 do roku 1869 stoupla těžba uhlí v českých zemích devětkrát a délka železničních tratí dokonce čtyřicetkrát. Hrabě Waldstein ani tak neviděl v průmyslovém podnikání svoji prioritu. Měla‑li jeho strojírna obstát v narůstající konkurenci, bylo ji třeba modernizovat. Což vyžadovalo velké náklady a do nich neměl chuť. Proto ji roku 1869 Škodovi prodal za 167 642 zlatých.

Mladý inženýr si na koupi musel půjčit od příbuzných. Další peníze pak byly nutné na investice, a tak rodina – hlavně otec a strýc – půjčila na restart kolem 1,4 milionu zlatých. „Je zřejmé, že Emil Škoda nezískal potřebné prostředky na koupi, počáteční provoz a rozšíření závodu jen vlastním přičiněním a že se v jeho rukou soustředil kapitál z rodových zdrojů. Dědictvím, půjčkami a sňatkem využil majetku nahromaděného v několika plzeňských měšťanských rodech,“ dodává historik František Janáček.

Plány nového majitele strojírny byly velkorysé. V roce 1872 začal s budováním slévárny a pak rozsáhlé kovárny, strojírny, ocelárny a zbrojovky. Z malé továrničky s několika desítkami zaměstnanců postupně za svého života vybudoval závod, který zaměstnával kolem čtyř tisíc dělníků a 200 úředníků.

Firmě se dařilo navzdory hospodářské recesi na počátku 70. let, která postihla celou habsburskou monarchii. K překonání potíží Škoda použil i věno své manželky Hermíny z bohaté plzeňské měšťanské rodiny. Nepomohlo by to bez nových odbytišť pro dodávky strojního zařízení do cukrovarů v Uhrách, na Balkáně, Polsku a také v Rusku. V Kyjevě například Škoda zřídil zastoupení s 22 zaměstnanci a do Ruska postupně prodal dvacet cukrovarů.

Kromě techniky do cukrovarů, sladoven či pivovarů firma pomáhala budovat těžký průmysl. Dodávala zařízení pro české doly a hutě i válcovny železa do Německa. Vedle toho prodávala zařízení pro železnice, parní stroje, kotle, mlecí a drticí mechanismy a vybavení plynáren. Spolu s pražskou Ringhofferovou vagonkou a strojírnami továrníků Daňka a Rustona patřila plzeňská Škodovka od svých počátků k největším průmyslovým závodům v zemi.

Vzestup rodiny Škodů

1839

V rodině bohatého plzeňského lékaře a majitele pozemků se narodil Emil Škoda. Vystudoval techniku, stal se strojním inženýrem a vyrazil na poznávací cestu po západní Evropě a USA.

1869

Za peníze příbuzných Škoda koupil plzeňskou strojírnu hraběte Waldsteina a začal ji okamžitě rozšiřovat. Vedle parních strojů vyráběl především strojní vybavení pro pivovary a cukrovary a ve velkém je vyvážel po celé monarchii a do Ruska či na Ukrajinu.

1886

Ve Škodovce vyrostla moderní huť na výrobu ocele podle amerického vzoru. Podnikatel tak předběhl konkurenci, protože podobně jakostní kov na starém kontinentě nabízel jen německý Krupp.

Foto: Škoda Group

1890

Ve snaze získat státní zakázky a po vzoru velkých evropských strojíren Emil Škoda začal s výrobou zbraní. První dodával pro rakouské námořnictvo. Zbrojní program později zajišťoval přibližně polovinu tržeb firmy.

1900

Kvůli nezbytným penězům na investice Škoda souhlasil s přeměnou rodinného podniku na akciovou společnost. Významný podíl na majetku a řízení firmy získaly banky. O rok později Emil Škoda zemřel.

1916

Škodův syn Karel odešel z vedení firmy a po válce prodal akcie Živnostenské bance. Podnik ale nakonec ovládl francouzský kapitál.

Foto: ČTK

Ocel a zbraně

Prvních dvacet let byla tahounem podniku strojírna, v roce 1886 však Emil Škoda vsadil na ocelárnu. Takovou, která byla schopna dodávat odlitky o hmotnosti desítek tun, což otevřelo cestu k zakázkám při stavbě velkých civilních i válečných lodí včetně výroby lodních šroubů.

Tomuto rozhodnutí předcházela o dva roky dříve takzvaná cukerní krize. Ta ukázala, že spoléhat přednostně na dodávky pro potravinářský průmysl se nevyplácí.

Současně podnikatel dbal na kvalitu – oproti jiným podnikům totiž produkoval ocel s lepšími vlastnostmi. Využil k tomu technických informací ze Spojených států, kde se úspěšně dařilo kalit ocel s přísadami niklu a chromu. Na starém kontinentě díky tomu předběhl všechny firmy a jediným, kdo mohl Škodovi v kvalitě oceli konkurovat, byly v Evropě německé Kruppovy závody.

Značky ES (Emil Skoda) a SW (Skoda Werke) se staly doporučením jakosti a spolehlivosti. Škoda ale hledal další obory k expanzi a tento prostor objevil v podobě výroby zbraní. Vycházel přitom z dobové reality, z poznání, že se moderní války neobejdou bez nejpokročilejších zbraní. A že ty v dostatečných sériích mohou dodávat jen velké podniky.

Součástí rozvahy byl také zájem zvýšit obchod se státem. Ten se v porovnání se soukromým sektorem zdál být v době cyklicky se opakujících krizí jistějším a téměř vždy solventním partnerem.

Proto v roce 1890 rozšířil svoji firmu o rozsáhlou halu a zbrojní výroba se v Plzni stala hlavním výrobním programem. Na tržbách společnosti se od té chvíle podílela přibližně z poloviny. Podle toho, jak se zrovna v monarchii a jejím okolí zbrojilo. Například v roce 1914, na počátku první světové války, vykázalo škodovácké zbrojní oddělení tržby 40,7 milionu rakousko‑uherských korun, ocelárna 16,6 milionu a strojírna pouze 3,4 milionu.

Zprvu se vojenské zakázky týkaly rakouského námořnictva, které zrovna procházelo rozsáhlou modernizací a nechávalo si stavět obrněné bitevní lodě a křižníky. Největší škodovácké dělové hlavně do lodních věží vážily 70 tun. Firma se podílela také na pancéřování a výzbroji pevností. První polní děla, houfnice a moždíře vyrobila v roce 1890 a představila je s velkým ohlasem o rok později na Jubilejní zemské výstavě v Praze. O pár let později, při příležitosti expedice stého kanonu, dokonce Emil Škoda v Plzni uspořádal s místním střeleckým spolkem veřejnou oslavu.

Konzervativní rakouská generalita nicméně odmítala polní děla s ocelovými hlavněmi, takovými, která Škoda okolnímu světu ve velkém nabízel, a dávala přednost bronzu. Ačkoliv už prusko‑francouzská válka v roce 1870 prokázala převahu pruských ocelových děl. V tomto sporu plzeňský podnikatel nikdy nevyhrál a musel se v monarchii u polních děl spokojit s dodávkami lafet. Nic na tom nezměnila ani návštěva císaře Františka Josefa v jeho továrně.

Nezájem armádní mašinerie znamenal hospodářské ztráty pro Škodovku, protože Vídní požadované bronzové hlavně se odlévaly ve státních zbrojovkách. Ale i zaostávání císařského dělostřelectva. Ostatní velmoci přitom pod tlakem svých zbrojovek vsadily na ocel, Rakousko‑Uhersko se k nim připojilo až uprostřed první světové války.

Škodův závod od roku 1890 vyráběl zbraně, především děla. Na snímku je hlaveň lodního kanonu o váze 70 tun. Po převedení na akciovku firma vlastníkům cenných papírů vyplácela až 15procentní dividendu.

Foto: ČTK

Přesto se důležitým Škodovým artiklem závěru 19. století stala hlaveň kanonu ráže 75 milimetrů a také rychlopalné polní dělo, o něž byl zájem v Belgii či Srbsku, a dokonce v Číně. Ve velkém se prodávaly rovněž kulomety, první na základě francouzské licence. Do roku 1901 podle historika Janáčka ve Škodovce vyrobili 210 kulometů, 430 děl, houfnic a moždířů, 520 lafet pro rozličné kanony, 280 lafet a otočných věží a 180 pancéřových krytů. Rychle rostla produkce střeliva.

První děla, houfnice a hmoždíře firma vyrobila v roce 1890 a představila je o rok později na Jubilejní zemské výstavě.

Zbraně nebyly vše, důležitá zůstala výroba továrních parních strojů, kterou od prvních let 20. století, už po smrti Emila Škody, doplnila výroba naftových motorů a techniky pro elektrárny, například turbín. Kromě toho podnik nabízel lodě, stroje a zařízení pro potravinářský průmysl, cihelny, plynárny a pily, obráběcí a papírenské stroje nebo mosty. O tom, že firma drží krok s moderními elektrifikačními trendy, svědčilo spuštění podnikové elektrárny.

Akciovka kvůli investicím

Emil Škoda byl náročný šéf. Na jedné straně slušně platil. Dobrý řemeslník si u něj v polovině 60. let 19. století vydělal až zlatku a 70 krejcarů denně, což byly slušné peníze. Nejlepší dělníci si mohli dokonce dovolit služku. Nechal postavit i tovární byty a staří zaměstnanci měli vyměřeno nižší nájemné. Na straně druhé zavedl stupnici peněžitých trestů za různé prohřešky jako opilství, neplnění příkazů nebo jen za nezhasnutí světla. Pokuty se pohybovaly od poloviny denního výdělku až po jeho pětinásobek. V případě nejzávažnějších přestupků, kvůli krádeži anebo nedbalému plnění povinností, propouštěl provinilého zaměstnance na hodinu.

Vznikající politickou levici, sociální demokracii, nesnášel. Stejně jako zákony, kterými stát nařizoval povinné nemocenské a úrazové pojištění nebo přechod na desetihodinovou pracovní dobu. V roce 1893 nicméně nechal pro své zaměstnance zřídit penzijní spolek. I odbory v jeho firmě nakonec fungovaly, zůstaly však závislé na vedení.

Hlavní pozornost Škoda věnoval rozvoji svého podniku. Stejně nakonec byl dotlačen k poznání, že doba rodinných firem je pryč. V roce 1899 byl nucen z finančních důvodů přeměnit podnik v akciovou společnost – pokud firma měla se zahraničními zbrojovkami udržet krok, byly nezbytné velké investice. Se 65 tisíci akciemi z celkových 125 tisíc zůstal majoritním vlastníkem a generálním ředitelem. Důležitými podílníky se staly rakouská Kreditní banka a Česká eskomptní banka, které získaly slovo při určování strategie společnosti.

Škoda se zúčastnil jen tří zasedání správní rady. Letité spory se zaměstnanci, spolupracovníky, částí rakouských vojenských hodnostářů i bankéři se podepsaly na jeho psychickém i fyzickém zdraví. V srpnu 1900 ani ne jednašedesátiletý podnikatel zemřel ve vlaku při návratu z lázní v Gasteinu. Pohřeb byl honosný, zúčastnila se ho většina jeho zaměstnanců a vlastně celá Plzeň.

Karel, syn Emila Škody, pokračoval v rodinném byznysu. Jako držitel významné části firemních akcií byl v roce 1909 jmenován generálním ředitelem a v této funkci vydržel do roku 1916. Po jeho odchodu z čela firmy se Škodovka stala monopolním dodavatelem polních děl pro císařskou armádu. Za světového konfliktu skvěle prosperovala – za čtyři válečná léta činil čistý zisk 52,5 milionu korun, tedy téměř tolik co předválečné roční tržby.

Předzvěstí budoucích potíží byl v květnu 1917 výbuch ve škodovácké muniční továrně v Bolevci na okraji Plzně. Usmrtil více než 200 zaměstnanců, zraněných bylo přibližně tisíc. Exploze se pro literáta Karla Čapka později stala podnětem pro sepsání vědecko‑fantastického románu z prostředí zbrojovek, světoznámého Krakatitu.

Po vzniku samostatného Československa Karel Škoda akcie společnosti prodal Živnobance. Škodovka totiž ze dne na den stála před krachem, s koncem bojů na frontách přišla o většinu odbytu. Banka ale firmu neovládla. Zachránil ji nakonec vstup francouzského kapitálu a rozšíření výroby o dopravní techniku, především lokomotivy. Nový vzestup přišel s poválečnou konjunkturou. V roce 1925 zakoupila v Mladé Boleslavi automobilku Laurin & Klement, o čtyři roky později leteckou továrnu Avia. Přibyly také doly a elektrárny. Především ale Škodovka opět vyráběla vojenskou techniku a stala se druhou největší zbrojovkou Evropě.

Před rokem 1930 zaměstnávala 35 tisíc lidí a pod vedením ředitele Karla Loevensteina vyvážela zbraně do celého světa a vedla i vlastní zahraniční politiku, hlavně na Balkáně. Mohla si to dovolit, protože v jejím vedení zasedali nejen přední prvorepublikoví ekonomové, jako například Karel Engliš, ale také poslanci, senátoři i ministři. Především ministři obrany.

Za druhé světové války dodávala zbraně pro německou armádu a těsně před jejím koncem plzeňské provozy ze 70 procent zničily spojenecké nálety. V roce 1945 byl podnik zestátněn.