Jakub Nešetřil: Nadávat na Brusel a na ministerstva nestačí. Stát musíme kultivovat všichni

Češi jsou v digitálních technologiích na evropské špičce. Firmy jako Productboard, Rohlík.cz, Kiwi.com nebo Ataccama získávají miliardové investice a prosazují se mezinárodně. Také čeští uživatelé rychle přijímají technologické novinky. Jakub Nešetřil ale vidí i druhou stránku věci. „Je to ve velkém protikladu se státní správou,“ říká předseda správní rady organizace Česko.Digital. Podle něj je neefektivní mimo jiné proto, že občané především chtějí, aby stát šetřil. Místo toho by ale měli tlačit na to, aby investoval do nových digitálních technologií a expertů. Právě díky tomu na své správě ušetří.

Vývojář a expert na digitální technologie Jakub Nešetřil je příkladem nové generace českých podnikatelů, kteří rychle zbohatli a peníze i své zkušenosti vracejí společnosti. V roce 2011 založil s přáteli softwarovou firmu Apiary, která vyvíjí rozhraní pro komunikaci mezi různými aplikacemi, měl v ní 15 procent. O šest let později ji společníci prodali za jednotky miliard korun technologickému obru Oracle. Po dvouletém angažmá na pozici viceprezidenta této americké firmy začal Nešetřil budovat komunitu odborníků, kteří pomáhají neziskovkám a veřejným institucím s digitalizací. Dnes je Česko.Digital s počtem více než pěti tisíc dobrovolníků největší podobnou organizací v Evropské unii.

Bez diskuse bude technologií číslo jedna umělá inteligence. Našim dětem změní život tak, jak nám ho změnil internet.

Léta se pohybujete ve světě informačních technologií. Používáte nějaké nestandardní technologie nebo aplikace, o kterých zatím není moc slyšet, ale v budoucnu se prosadí masově?

Jednak jako všichni programátoři využívám ohromný ekosystém vývojářských aplikací, které běžná populace nezná a nejspíš ani nepozná. Ale jako běžný uživatel internetu asi mnohem víc, než je obvyklé, hlídám bezpečí a soukromí své a svojí rodiny. Hodně používám technologie, jako je například VPN (virtuální soukromá síť, umožňuje například bezpečnější prohlížení internetu – pozn. red.), filtrování obsahu nebo odstínění od nebezpečného softwaru. To jsou věci, které se časem stanou mainstreamovými. Kromě toho se také aktivně zajímám o novinky v umělé inteligenci a hraji si s nimi.

Zkuste se vizionářsky podívat do budoucnosti. Které technologie změní za pět deset let život na Zemi a jak?

Absolutně bez diskuse bude technologií číslo jedna umělá inteligence. Našim dětem změní život tak, jak ho nám změnil internet. Otázka je, v jakých formách. Například pokud se prosadí samořídící auta, která vyžadují umělou inteligenci, může to způsobit ohromné společenské změny. Může to kompletně změnit celý realitní trh a urbanistické plánování.

Informační gramotnost a schopnost rozpoznat dezinformace tak bude kvůli umělé inteligenci čím dál důležitější.

V jakém smyslu?

Pokud budeme schopni pracovat v bezpilotním autě cestou do práce, dáme si v něm kafíčko a vyřídíme všechny e‑maily, pak si vyřídíme schůzky a pojdeme dřív domů. Bude relativně jedno, jestli do kanceláře budeme jezdit půl hodiny nebo dvě hodiny. U nás je nyní krátká dojezdová vzdálenost do práce jedním z určujících faktorů kvality života. To se může změnit. Anebo se ukáže, že už do práce dojíždět nepotřebujeme vůbec. Každopádně umělá inteligence má i své odvrácené stránky. Problém s informační přehlceností a záměrně šířenými dezinformacemi s ní časem vzroste. Zvýší se schopnost automaticky generovat nejen podvržené texty, ale i fotky a videa tak, že budou vypadat naprosto věrohodně. Informační gramotnost a schopnost rozpoznat je tak bude čím dál důležitější.

Myslíte si, že budeme v horizontu deseti let žít z velké části ve virtuálním světě, takzvaném metaverzu, jak to plánuje například šéf Facebooku a skupiny Meta Mark Zuckerberg?

Z velké části žijeme ve virtuálním světě už teď. Například každý, kdo čte tento rozhovor na internetu, je už jednoznačně kyborg, protože když mu seberete jeho chytrý mobil a chytré hodinky, je z něj „poloviční“ člověk. Půlku věcí, které by si chtěl pamatovat, si nepamatuje, protože je má v mobilu. Technologie už prostoupily společnost tak, že je lidé považují za svou přirozenou součást, přestože si je nenechali nikam voperovat. Není potřeba běhat po světě s brýlemi na očích a být ve 3D virtuálním světě, aby byl člověk v metaverzu. To je jen jedna ze zobrazovacích technologií. Osobně si myslím, že čistá virtuální realita je dost nepraktická a člověka natolik izoluje od reálného světa, že je zatím společensky poměrně nepřijatelná. I když časem se to, co je společensky přijatelné, mění.

Jakub Nešetřil (43)

Vystudoval počítačovou vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Pracoval jako vývojář. Po čtyřech letech na manažerské pozici ve firmě GoodData založil v roce 2011 s přáteli start‑up Apiary na tvorbu rozhraní pro programování aplikací. Po jeho prodeji gigantu Oracle pro něj pracoval jako technologický viceprezident. V roce 2019 založil Česko.Digital na pomoc státní a neziskové sféře s digitalizací. Z místa ředitele se loni přesunul do pozice předsedy správní rady.

Foto: Honza Mudra

Zaměří se vývoj technologických inovací víc na udržitelnost a snížení uhlíkové stopy lidstva?

Výzvy, jako je tato, nikdy nevyřešíme tak, že budeme apelovat na to, abychom spotřebovávali méně zdrojů, abychom si odepřeli civilizační výdobytky a abychom byli skromnější. Bylo by to hezké, ale je to nereálné. V budoucnu nebudeme spotřebovávat méně energie než dneska. Jediný způsob, jak se dají klimatické problémy vyřešit, je generovat skrz moderní technologie čisté energie. Ať už z obnovitelných zdrojů nebo v dlouhodobějším horizontu z jaderné fúze (jaderná reakce, při které dochází ke slučování atomových jader, tedy opak štěpení jader – pozn. red.). Technologický půst nás z tohoto problému nevyvede. Naopak, k zelené budoucnosti je potřeba masivně investovat do výzkumu nových energetických technologií.

Co myslíte tím generovat moderními technologiemi čisté energie? Třeba výkonnější baterie pro ukládání sluneční energie nebo chytré elektrické sítě?

Nejsem odborník na energetiku, ale myslím si, že solární energie je mezikrok. Finálním řešením energetických problémů je jaderná fúze, pro mne neomezený, relativně čistý a bezpečný zdroj energie. Problém je, že jestli se ji někdy podaří provést v dostatečném měřítku, nebude to dost brzo. Takže otázka je, co dělat, než bude hotová a rentabilní.

NEVÍME, CO OD STÁTU CHCEME

Největší technologické firmy světa pocházejí ze Spojených států a Číny. Proč za těmito zeměmi Evropa zaostává?

Největší příčinou je to, čemu se v angličtině říká economies of scale, česky asi „úspory z rozsahu“. Evropský trh je nejen legislativně, ale hlavně jazykově a kulturně fragmentovaný. Americký trh je v tomhle mnohem víc homogenní. Má přes 300 milionů lidí, kteří mluví anglicky. Na asijském trhu, který také Evropu ve vývoji technologií předbíhá, je ještě víc lidí, kteří se chovají relativně podobně a mluví stejným jazykem. V Evropské unii to částečně řeší společná hospodářská a bezcelní zóna, ale pokud chce třeba Rohlík.cz z Česka expandovat do Německa, musí postavit prakticky novou firmu. Kdyby chtěl expandovat například z Kalifornie do Utahu, stavět ji nemusí. A částečně je to asi i kulturní záležitost. Americký trh je velmi inovativní. I velké společnosti, které jsou ze své podstaty často opatrnější, protože mají co ztratit, tam víc vyhledávají nové technologie. Evropský trh je v tomto kulturně konzervativnější.

Z velké části už žijeme ve virtuálním světě. Polovinu věcí si nepamatujeme, máme je v mobilu. Například každý, kdo čte tento rozhovor na internetu, je kyborg.

A jak je na tom podle vás Česko? Například podle indexu digitalizace ekonomiky a společnosti DESI jsme pod evropským průměrem až na 18. místě.

Tady je potřeba rozlišit dvě věci, které jsou v obrovském rozporu – digitalizace státní správy nebo spíš obecně veřejného prostoru, jako jsou města nebo kraje, ale i jejich nemocnice nebo školy, zaostává. Potom je tu obecně společnost. Když se podíváte na spoustu jiných indexů, například akceptace moderních technologií průřezově společností, jsme na evropské špičce. Dlouhá léta jsme byli v Evropě první nebo druzí v počtu plateb bezkontaktními kartami a chytrými hodinkami nebo podílem populace, která používá internetové bankovnictví. Na špičce jsme i v byznysu informačních technologií. Podle počtu investic do start‑upů na hlavu sice vidíme ohromný propad mezi západní a východní Evropu, ale v té východní jsou v podstatě dvě výjimky. Jednou z nich je Estonsko, které má neskutečně kvalitní digitální ekonomiku, což je třeba i tím, že tam měli velmi brzo firmu Skype. Země, která má zhruba stejně obyvatel jako Praha, dokázala vybudovat technologický gigant o velikosti ČEZ. Druhou výjimkou je Rumunsko, které táhne jedna firma – UI Path. Tento softwarový gigant už je na americké burze. Po těchto státech jsme zemí s největšími investicemi do start‑upů v regionu. Například v e‑commerce jsme supervelmoc. Slovensko, Maďarsko nebo Polsko se dívají, jak se Čechům v moderních technologiích daří. Jak jsem ale zmínil, je to ve velkém protikladu se státní správou.

Proč to tak je?

Jako Česko.Digital jsme byli v kontaktu se spoustou úředníků, náměstků a ministrů. Čím víc se touto problematikou zabývám, tím víc mám pocit, že nejde jen o problém jedné špatné vlády nebo konkrétního managementu. Jde o to, že vlastně nevíme, co od svého státu chceme.

Myslíte my jako občané?

Ano, my jako český národ. Víme, co od státu nechceme. Nechceme, aby kradl, aby nám lezl do cesty. Ale od občanů příliš nevychází aktivní zadání, co od státu potřebují. V lepším případě je tady zadání ušetřit, seškrtat rozpočty nebo vyhodit úředníky. To ovšem rozvoji technologií brání, protože každá digitalizace, i když v konečném efektu prostředky ušetří a vede k větší efektivitě, začíná velkými investicemi do skvělých expertů a do nových technologií. My tak vlastně žádáme stát, aby byl neefektivní. Ještě víc bolí, že od společnosti nevychází jasná poptávka, aby byl stát vůči občanům přívětivý. Nadáváme, že nás byrokraticky buzeruje, na druhou stranu s tím nic neděláme. Koneckonců to děláme sami mezi sebou. Nemocnice, školy i firmy často bazírují na byrokratických nesmyslech. Je to součást prostředí, ve kterém žijeme. Všechno házíme na Brusel a na ministerstva, my za nic nemůžeme. Od občanů ale musí vycházet velký tlak na stát, aby byl kvalitní, vlídný a investoval do inovací, které povedou k větší efektivitě veřejné správy. Dokud to nezačneme vyžadovat, kvalitní státní správu mít nebudeme.

Česko.Digital rozjelo projekt Veřejné zakázky spolu. Je jeho cílem nastartovat v tomto ohledu potřebnou změnu?

V hovorech s lidmi, kteří organizují státní zakázky, jsme zjistili, že toto prostředí je hodně sešněrované obavou úředníků, aby je někdo nehnal k soudu, když něco pokazí. Zároveň ve státní správě není dostatek kvalitních kvalifikovaných lidí, kteří digitálním zakázkám rozumí. Mezi úředníky kvůli právní nejistotě panují obrovské obavy, proto mají pocit, že je lepší IT zakázky nedělat. A když už se vypíšou, většinou se vybírají podle nejnižší ceny, což pak vede k nízké kvalitě. Většina ministerstev se bojí vypsat zakázky, které by se řídily pružně podle potřeby. Radši vypisují velká výběrová řízení na přesnou zadávací dokumentaci o stovkách stran, aby je někdo nenařkl, že zakázky ovlivňují. Jenže větší zakázky na IT systémy bývají tak složité, že nikdo nedokáže dopředu analyzovat, jak má zadání vypadat. Nevyhnutelně to pak nefunguje a my se to snažíme řešit. Spousta věcí bude fungovat jenom tehdy, když dáme státní správě jistou volnost a prostor vytvářet věci samostatně a kreativně.

Od občanů nevychází zadání, co od státu potřebují. V lepším případě je tady zadání ušetřit, to ovšem rozvoji technologií a digitalizaci státní správy brání.

Občané se ale logicky obávají korupčního prostředí, které tady bylo běžné v 90. letech i předtím v období komunismu. Také nyní Českem hýbe korupční aféra kolem pražského magistrátu a dopravního podniku, v minulosti tu byla spousta dalších podobných případů.

Žijeme ve státním uspořádání, kterému se říká reprezentativní demokracie. Jinými slovy naše reprezentace jen odráží fungování širší společnosti. Náš bývalý pan prezident se proslavil tím, že ukradl propisku, spousta jeho spoluobčanů si v hotelu strčí chleba do kapsy, aby měla odpoledne jídlo.

VÍC VÝUKY INFORMATIKY NEPOMŮŽE

Česko.Digital také pomáhá s digitalizací ve školství. Informatika se povinně vyučuje jen ve dvou ročnících a běžně se žáci nedostanou dál než k Wordu. Stačí to v roce 2022?

Já si paradoxně myslím, že víc výuky informatiky nyní nepomůže. Tento rozhovor děláme v Karlíně obklopeni technologickými start‑upy, které brečí, že nemají dost expertů, přestože jim platí i statisíce korun. Tolik jim školy nezaplatí. A pokud teď nemáme dostatek kvalitních odborníků, kteří by informatiku vyučovali, tak nepomůže, když budou mít děti víc hodin práce s počítačem. Navíc si myslím, že není tak důležité vytvořit šablonu ve Wordu ani naučit se základy programovacího jazyka. Podstatné je naučit děti, aby byly zvídavé, aby se chtěly učit. Programovací jazyk se pak už doučí. Pro většinu lidí, kteří pracují v technologickém průmyslu, je charakteristické, že jsou samouci. I když vystudovali kvalitní školu, technologický průmysl jde tak rychle dopředu, že se musí stejně každou chvíli učit něco nového. Svět se bude měnit po celý zbytek našeho života rychleji, než se mění dneska. Schopnost učit se nové věci a být ochotný změnit zaměstnání v půlce života je důležitější než cokoliv jiného.

Jak na to jít, aby byly děti zvídavé a chtěly se učit? Stačí přidat peníze?

Částečně jde asi o peníze, částečně o kvalitu managementu a částečně o vzdělání učitelů. Pedagogické fakulty by určitě měly modernizovat přípravu učitelů. Skvělou práci zde odvádí organizace Učitel naživo. Ještě větší téma je ale příprava ředitelů. V tom je ministerstvo školství dost bezzubé, protože každého učitele přijímá a odvolává zřizovatel, což je většinou město, a má tak mnohem větší roli ve vzdělávacím systému než ministerstvo školství. Nakonec ale více než na systému záleží na člověku. I na relativně zkostnatělých školách s tradiční metodou výuky existují kvalitní učitelé, od nichž děti odcházejí s plamínky v očích a touhou se dál učit. Jako v každé organizaci je tady velice důležitý osvícený ředitel, který rozezná jeden typ učitele od druhého a dokáže lidi motivovat, aby je práce bavila. Tyto věci se těžko nařizují shora, od státu.

VRÁTIT PENÍZE DO NEZISKOVÉHO SEKTORU

V roce 2017 jste s dalšími spolumajiteli prodali společnost Apiary velké americké firmě Oracle, kde jste pak působil ještě dva roky jako viceprezident. Co vás vedlo k tomu, že jste z této prestižní pozice odešel vybudovat organizaci Česko.Digital?

Zpátky do Česka jsem se vrátil už v roce 2017 jako viceprezident Oracle. Už v této pozici jsem věděl, že budu chtít dělat něco jiného. Část peněz, které jsem vydělal prodejem své firmy, jsem chtěl vrátit do neziskového sektoru. Nejdřív jsem moc nevěděl, kam a jak. Tak jsem začal pomáhat neziskovkám efektivně využívat technologie. Uvědomil jsem si, že to je systémový problém. Přestože máme v Česku ohromné zázemí technicky vzdělaných lidí, neodráží se to do veřejného prostoru. Organizace typu Česko.Digital v té době existovaly už v podstatě v každé zemi Evropské unie, ale v Česku nic takového nebylo.

Dnes, tři roky po založení, pro Česko.Digital pracuje přes 5000 dobrovolníků z řad ajťáků. Čekal jste to?

Ne. Podle mě to ilustruje sílu technologicky vybavené české společnosti. Tři roky po založení je Česko.Digital podle počtu dobrovolníků největší občanskou technologickou organizací v Evropské unii. Česko je motorem digitální ekonomiky ve střední Evropě. Jsou samozřejmě větší země jako Německo nebo Velká Británie, ale přepočteno na jednotky obyvatel jsme giganti.

Veřejné digitální systémy budou kvalitní, když dáme státní správě jistou volnost a prostor vytvářet věci samostatně a kreativně.

Česko.Digital se zaměřuje na mnoho věcí, od budování Covid portálu a pomoci Ukrajině přes práci pro školy, psychologickou pomoc, sběr použitých jehel nebo veřejné zakázky. Koordinujete s někým své aktivity?

Nejsme experti ani na zdravotnictví, ani na drogovou prevenci nebo školství, ale jsme odborníci na digitální projekty a pomáháme neziskovým organizacím s digitálními projekty, se kterými za námi ony samy přicházejí. Pak reagujeme na krize, to jsou právě projekty kolem covidu nebo pomoci Ukrajině. Nápady často vznikají spontánně mezi dobrovolníky. Sama komunita na začátku pandemie řekla, že by ráda našla způsob, jak pomoct státu efektivně informovat o covidu. Klíčové bylo, že se podařilo pro Covid portál najít partnera ve státní správě. Byl jím ředitel Národní agentury pro komunikační a informační technologie Vladimír Dzurilla. Státní správa portál převzala a dodnes funguje. Poslední formou naší činnosti je dlouhodobá práce na systémové změně. Můžeme sem zařadit některé dlouhodobé projekty práce se státem jako třeba už zmíněné Veřejné zakázky spolu nebo Společně a digitálně.

Když jsme se domlouvali na tomto rozhovoru, naznačoval jste, že se chystáte odejít tak trochu do ústraní. Opouštíte tedy Česko.Digital?

Jsem ve správní radě a tam zůstávám. Česko.Digital jsem zakládal s tím, že nesmí stát na jednom konkrétním člověku, že to nebude žádný ústav Jakuba Nešetřila. Také mě baví projekty rozjíždět, nastavovat a růst, ale nejsem dobrý typ na to, udržovat procesy v chodu. Zhruba po třech letech jsem se chtěl z Česko.Digital pomalu stahovat a to je teď. Jsem velmi hrdý a naplňuje mě optimismem, že má myšlenka inspirovala takovou masu lidí, kteří věří, že se nám tady bude žít dobře, když se o to budeme sami starat. Že nestačí jen nadávat, co si to zase vymysleli v Bruselu nebo na ministerstvu, a že musíme své prostředí kultivovat všichni dohromady.

Čemu se budete teď věnovat?

Chtěl bych se dva tři roky věnovat svým klukům, protože za pár let už budou v pubertě a poslední, co budou chtít, je trávit čas se mnou. To je největší luxus, který jsem si dopřál za peníze vydělané byznysem.

Uvažujete o tom, že byste pak založil ještě nějakou firmu?

To se uvidí. Nejsem podnikatel motivovaný vidinou zisku. Pokud budu jednou zakládat nový start‑up, bude to proto, že budu mít nějaké téma, které je potřeba ve světě vyřešit.