Zimní olympijské hry v Naganu z roku 1998 pořadatele oficiálně přišly na 2,2 miliardy dolarů. Jaké ale byly celkové reálné náklady, se už nikdy nedozvíme. Významný člen japonského olympijského výboru Džuniči Jamaguči nechal už v roce 1992 spálit dokumenty o tom, kolik peněz Japonci utratili ve snaze přesvědčit členy Mezinárodního olympijského výboru, že právě Nagano si pořadatelství zaslouží.

Nakonec se jim to podařilo, Nagano v těsném souboji zvítězilo nad americkým Salt Lake City. Že by to byla také ekonomická výhra, se ale rozhodně říct nedá. I bez započtení veškerých „dárků“ pro členy MOV tato zimní olympiáda stála zhruba o polovinu víc, než s čím počítal její rozpočet. Místo aby napomohla ekonomickému rozvoji tohoto malého čtyřsettisícového města, způsobila mu velké finanční potíže.

Podobný vývoj je v posledních dekádách spíše pravidlem než výjimkou. Pořádání olympijských her je drahá a zpravidla nevýdělečná zábava, která městům i pořadatelským zemím přináší víc finančních problémů než radostí. Přesto se dá na olympiádě solidně vydělat a občas si díky ní založit i prosperující byznys. Jen ji nesmíte pořádat, musíte se jí zúčastnit. A také na ní uspět.

Přinášíme vám příběhy několika sportovců, kterým se to podařilo. Jedním z nich je i český akrobatický skokan na lyžích Aleš Valenta, který získal zlato v roce 2002 v Salt Lake City. Mimochodem, američtí pořadatelé se evidentně poučili z neúspěchu v souboji s Naganem, a tak si pojistili přízeň hlasujících členů MOV milionovými úplatky. Olympiáda to ale nakonec byla docela povedená a rozpočet překročila jen o nějakých 24 procent. A to je docela úspěch.

Přeji pěkné čtení a pevné zdraví.

Související