Zimní olympijské hry v Naganu z roku 1998 pořadatele oficiálně přišly na 2,2 miliardy dolarů. Jaké ale byly celkové reálné náklady, se už nikdy nedozvíme. Významný člen japonského olympijského výboru Džuniči Jamaguči nechal už v roce 1992 spálit dokumenty o tom, kolik peněz Japonci utratili ve snaze přesvědčit členy Mezinárodního olympijského výboru, že právě Nagano si pořadatelství zaslouží.
Nakonec se jim to podařilo, Nagano v těsném souboji zvítězilo nad americkým Salt Lake City. Že by to byla také ekonomická výhra, se ale rozhodně říct nedá. I bez započtení veškerých „dárků“ pro členy MOV tato zimní olympiáda stála zhruba o polovinu víc, než s čím počítal její rozpočet. Místo aby napomohla ekonomickému rozvoji tohoto malého čtyřsettisícového města, způsobila mu velké finanční potíže.
Podobný vývoj je v posledních dekádách spíše pravidlem než výjimkou. Pořádání olympijských her je drahá a zpravidla nevýdělečná zábava, která městům i pořadatelským zemím přináší víc finančních problémů než radostí. Přesto se dá na olympiádě solidně vydělat a občas si díky ní založit i prosperující byznys. Jen ji nesmíte pořádat, musíte se jí zúčastnit. A také na ní uspět.
Přinášíme vám příběhy několika sportovců, kterým se to podařilo. Jedním z nich je i český akrobatický skokan na lyžích Aleš Valenta, který získal zlato v roce 2002 v Salt Lake City. Mimochodem, američtí pořadatelé se evidentně poučili z neúspěchu v souboji s Naganem, a tak si pojistili přízeň hlasujících členů MOV milionovými úplatky. Olympiáda to ale nakonec byla docela povedená a rozpočet překročila jen o nějakých 24 procent. A to je docela úspěch.
Přeji pěkné čtení a pevné zdraví.
Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je odemčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Aktuální číslo časopisu Ekonom
Petr Kain



