Zkraje nového roku se hodí připomenout jeden starší příběh o zbohatnutí a krachu s puncem „krásné ztráty“. Může být totiž inspirací, co dělat, až nám inflace spolu s drahotou provětrají konta i peněženky.

Je tomu právě sto dvacet let, co legendární houslový virtuos Jan Kubelík (1880–1940) absolvoval na přelomu let 1901 a 1902 své první americké turné. Pomohl si jím nejen ke světové slávě, ale i k pohádkovému bohatství. Umělec vzešlý z chudé rodiny krejčího v pražské Michli vydělával na honorářích tolik, že si už jako čtyřiadvacetiletý koupil zámek Býchory u Kolína. Záhy pořídil i zámek Orlové na Slovensku a vilu v Opatiji na Jadranu. Další investice do vodního hradu a panství Rotenturm v Burgenlandsku s výnosnými žulovými lomy v roce 1930 se však ukázala být nad jeho možnosti – a věřitelé houslistu připravili o veškerý majetek. Ve dvaapadesáti letech skončil Kubelík bez střechy nad hlavou. Zbyly mu jen jeho housle, cenné stradivárky.

Jistě, takové pády se občas majetným i méně majetným lidem stávají. Ale moudrá je Kubelíkova reakce. Předně: umělec, který do té doby vydělal víc než sto milionů korun, po celý život ze svého jmění štědře rozdával. Třeba držel finančně nad vodou Českou filharmonii, když jí poskytoval mnohatisícové částky na platy hudebníkům. Taky odmítl císařem nabídnutý šlechtický titul. A tak není divu, že se Kubelík s nadhledem vyrovnal i se svým krachem. „Na celém světě je jen jedna věc, která mě zajímá, a to jsou moje housle. Peníze pro mne nemají cenu a nemohou mi způsobit ani radost, ani žal. Kdybych se staral o hmotné věci, nemohl bych žíti svému umění. Mně způsobuje radost moje umění, mým věřitelům zase peníze. Máme tedy každý svoje,“ prohlásil. A začal znovu – a úspěšně – vydělávat od nuly.

Zní to jako knížecí rada? Pochopitelně že tak povznesený přístup nezvládne každý. Všichni nemohou utéct ke „svému umění“. Nicméně buďme připraveni, že nastávající rok nás zkonfrontuje s trpkou pravdou, že všechna sláva je polní tráva.

Pamatujete, jak 1. ledna 2020 bývalý premiér Andrej Babiš bagatelizoval signály, že světová ekonomika ochlazuje a přijdou horší časy? „Pořád se tím někdo snaží strašit. Tak vám chci říct: Nebojte se. Nemáme se čeho bát. Čeká nás skvělé období, jsme Česká republika – země pro budoucnost. Máme stále dvojnásobný růst, než je průměr zemí Evropské unie, a velmi nízkou zadluženost,“ básnil před dvěma lety tehdejší ministerský předseda.

Jenže přišel covid a tvrdý pád. A od prvních minut, co jsme vstoupili do roku 2022, naopak odevšad slyšíme, že nebude lehký. „Tento rok bude pravděpodobně jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky,“ varoval nás v novoročním projevu předseda nové vlády Petr Fiala.

Ano, už to cítíme na vlastní kůži: při pohledu na faktury za energie, cenovky v obchodech, účtenky na benzinových pumpách. Zkrátka, většina z nás letos zchudne. Někdo možná přijde na buben. Za své vezmou mnohé sny i iluze. Špetka optimismu však ze srovnání novoročních řečí obou premiérů přece jen plyne.

Zaprvé je vidět, že slova politiků jsou jedna věc, ale realita života je nevyzpytatelná. Jinak řečeno – nebylo‑li tak skvěle, jak se slibovalo, nemusí být ani dnes tak zle, jak se předpokládá. Navíc, jakkoli je česká společnost názorově rozštěpená, existenčně ji deziluze uplynulých dvou covidových let zocelila.

Podstatnější je ale druhá jistota. Zatím téměř každá generace Čechů zažila společenský otřes: mocenský převrat, měnovou reformu, hospodářskou krizi, případně válečný konflikt nebo okupaci. Nás však v roce 2022 žádná podobná pohroma nečeká, doufejme. Před covidem se už lze chránit očkováním a stoupající inflace, rostoucí zadlužování státu nebo zvýšení cen energií „jen“ ukousne z našich úspor. Zabolí to, to určitě. Ale budou‑li nám působit jako vzpomínanému Janu Kubelíkovi radost i jiné věci než hmotné statky (místo houslí to může být třeba návrat Česka k hodnotové politice), půjde ztrátu unést.

Související