Světová válka ekonomicky posílila USA, pro Evropu byla hospodářskou katastrofou

Moderní svět odstartovala první světová válka. Její příčiny, jak ukáže další díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového hospodářství, byly do značné míry ekonomické. Navíc o výsledku bojů nerozhodli lepší vojáci a generálové, ale větší hospodářský potenciál. Poprvé za kapitalismu – v zájmu vítězství – převzal dozor nad výrobou dočasně stát. Válka rovněž přerozdělila hospodářský vliv a v poražených či oslabených zemích otevřela dveře komunismu a fašismu. K tomu celou Evropu, která musela předat hospodářský primát USA, těžce zadlužila.

Soupeření říší

Válka trvala čtyři léta mezi roky 1914 a 1918. Dohodové mocnosti, Francie, Velká Británie a Rusko, které v roce 1917 bylo nahrazeno USA, v ní s pomocí Itálie porazily mocnosti centrální. Tedy Německo, Rakousko‑Uhersko a Turecko.

Politici zprvu tvrdili, že konflikt, který připravil o život deset milionů lidí na bojištích a stejný počet v zázemí, vypukl téměř náhodou. Nebo vinou válkychtivých generálů. Přesto hlavní příčinou byly hospodářské rozpory. Ve věku říší se politika a ekonomika ztotožnily a mezinárodní mocenská rivalita se promítla i do hospodářského růstu a nesmlouvavého soutěžení. Britský ekonom John Maynard Keynes o hospodářských důvodech války vůbec nepochyboval. Evropa se podle něj totiž stala příliš závislá na dovozu a o vzácné zdroje začaly tahanice – ať šlo o obilí, maso, bavlnu, uhlí, železnou rudu či zlato. A důležitá byla i odbytiště.

Spojené státy, největší světová ekonomika, zůstávaly díky svým zdrojům a ohromnému vnitřnímu trhu stranou, avšak evropské velmoci si šly po krku. Londýn ještě zůstával obchodním centrem světa, avšak samotná Velká Británie hospodářsky stagnovala. I když tamní průmyslníci na podporu svého exportu vymysleli značku „Made in Great Britain“, z trhů je vytlačovalo německé zboží. Zejména v Rusku, Rakousku‑Uhersku či Itálii.

Vedle toho Berlín vyvážel kapitál a know‑how. Na rozdíl od anglických byly německé firmy modernější, větší a těsněji provázané s dravými bankami i politiky. Ti věřili, že Německo vdechne nový duch celému světu, a setkávali se s kapitány průmyslu a finančníky v lobbistických organizacích. Jako byl Všeněmecký svaz či Německý lodní spolek propagující za pomoci univerzitních profesorů a aristokratů expanzi do světa. Všichni požadovali globální politickou a obchodní pozici, kterou měla z minulých desetiletí obsazenu právě Velká Británie. V Londýně však ustoupit nemínili, kdyby tak učinili, odsoudili by se k podřadnému postavení. I Francie hledala způsob, jak čelit narůstající převaze Berlína.

Německo hodlalo přerozdělit svět, Británie a Francie zase udržet kolonie, v prvním případě Indii, v druhém severní Afriku a Indočínu. A svého rivala oslabit odtržením průmyslových regionů. Tuto trojici doplňovalo Rusko, o místo na výsluní se drala ve Středomoří Itálie, Japonsko se tlačilo do Evropany rozparcelované Číny a o udržení velmocenské pozice usilovalo národnostně rozvrácené Rakousko‑Uhersko.

Byznys se hlásí o podíl

V roce 1911 Německo neuspělo v diplomatickém střetu s Francií o Maroko, kde šlo o železnou rudu. S Británií zase Německo prohrálo zápas o Jižní Afriku bohatou na zlato a diamanty. Žárlivě ji střežila společnost De Beers Diamond Company londýnského podnikatele a kolonialisty Cecila Rhodese. Uspělo naopak na Blízkém východě – Deutsche Bank se stala hlavním financiérem strategické železnice Berlín–Bagdád. Americký orientalista Morris Jastrow k tomu uvedl, že Angličané vnímali německou přítomnost v Perském zálivu jako dvaačtyřiceticentimetrové dělo namířené na Indii. Železnice znásobila německý zájem o Srbsko, protože přes jeho území procházela. Porýnský těžký průmysl se zase poohlížel po severofrancouzských a belgických černouhelných a železnorudných dolech a pruští velkostatkáři by rádi rozšířili svá pole o pozemky v Pobaltí a na Ukrajině.

Rusko mělo spadeno na průmyslové regiony německého a rakouského Polska. A usilovalo o ovládnutí průlivů Bospor a Dardanely v Turecku, kudy procházel export ruského obilí. Ten pro carskou vládu i aristokracii představoval důležitý zdroj příjmů. Hospodářské zájmy Itálie a Rakouska‑Uherska se křížily v Alpách, na Jadranu a Balkánském poloostrově.

Přípravy na nové dělení světa dospěly až k bodu, kdy se začalo uvažovat o velké válce. Přinejmenším od roku 1908, kdy Vídeň obsadila proti vůli Petrohradu Bosnu. Od bosenské krize do roku 1913 výdaje na armádu vzrostly ve Velké Británii o 30, v Rusku o 53, Německu o 69 a ve Francii dokonce o 89 procent.

Nejsledovanější bylo zbrojení na moři. Londýn nasadil veškeré finanční zdroje, aby si v počtu těžkých bitevních lodí zachoval převahu nad Německem, které začalo budovat silné námořnictvo. Nakonec uspěl, šlo však o finančně vyčerpávající závod. Bojovný Winston Churchill v čele britské admirality si proto zahrával s myšlenkou preventivního úderu na německé přístavy.

Prostor pro kompromis zužovalo imperiální myšlení aristokratických a konzervativně‑liberálních elit. Ty se opájely megalomanskými plány, které hodlaly prosadit v případě úspěchu svých armád. Cílem bylo totální vítězství. O názory pacifistů se nestaraly.

Postátněná ekonomika

Německo na bojištích první světovou válku málem vyhrálo. S pomocí Rakouska‑Uherska vyřadilo Rusko z boje, Francii zatlačilo až k Paříži a Velkou Británii přiváděly k zoufalství jeho ponorky blokující zásobování. Rozhodující obrat přinesl vstup Spojených států do boje a důležitá byla i jejich předchozí ekonomická pomoc západním mocnostem. „To, čím se jedna strana lišila od druhé, zejména po roce 1917, byla výrazná převaha výrobních sil,“ říká britský historik Paul Kennedy. Nakonec průmyslový potenciál západních spojenců převýšil ekonomiku Německa a jeho spojenců více než třikrát. Tomu odpovídala i morbidní statistika, podle níž mocnosti Dohody na jednoho zabitého Němce, Rakušana či Turka vynaložily 36 tisíc předválečných dolarů, zatímco ústřední mocnosti vynaložily na jednoho mrtvého nepřítele jen 11 tisíc dolarů.

Dopady první světové války na ekonomický vývoj vybraných zemí

Zvětšit přes celé okno

Válku bylo možné vyhrát jen díky postátněné ekonomice, která převedla výrobu na válečné potřeby. Jednotlivé vlády se staly hlavním zadavatelem všech prací a dodávek, plánovaly a řídily, přidělovaly pracovní síly. Ve Velké Británii byly okamžitě pod státní kontrolu převedeny doprava, zdroje surovin a zbrojovky. Zakládaly se tam i státní podniky. K tomu muže odvedené na fronty často nahradily v závodech ženy.

Postátnění ekonomiky se nevyhnulo ani Francii, a dokonce Spojeným státům. Tam vznikly mocné výbory pro paliva, pracovní záležitosti a dopravu a především výbor pro válečnou výrobu. Zasedali v nich průmyslníci a bankéři, někteří se načas stali vysokými vládními úředníky či generály.

V Rakousku‑Uhersku ustavili státní dozor ve všech důležitých firmách a také průmyslové a odbytové ústředny provázané s velkými bankami, které organizovaly výrobu i zásobování.

Nejdále státní zásahy dospěly v Německu. Hned v srpnu 1914 tam vznikl Úřad pro válečné suroviny v čele s ředitelem elektrotechnického gigantu AEG Waltherem Rathenauem. V něm a v přidružených organizacích opět zasedly podnikatelské špičky. Vpřed postupovala i nucená monopolizace a likvidace malých a středních firem.

S prodlužováním bojů se začaly naplňovat obavy, že se konflikt stane finančně neúnosný. Ohromné válečné náklady jen z 20 procent hradily vyšší daně, zbytek připadl na zahraniční a především vnitřní půjčky. Ty celkem dosáhly výše 65 miliard dolarů, tedy dvojnásobku národního důchodu předválečných USA. A tiskly se i nekryté peníze, což spolu s nedostatkem běžného zboží roztáčelo inflaci. Ekonom John Keynes to později komentoval slovy, že „za války vlády z nouze či neschopnosti praktikovaly postupy, které by kdejaký bolševik realizoval záměrně“. Výsledkem byla záplava zbraní, ale rovněž všeobecná bída a podvýživa. Když se jeden z berlínských zásobovacích odborníků pokusil žít podle vládou nařízených přídělů, zhubl za půl roku o 19 kilogramů.

Vítězové a poražení

Na druhé straně válka znamenala pohádkové zisky pro řadu firem, nejvíce těch v USA. Přední americká banka JPMorgan profitovala z organizace půjček pro britskou a francouzskou vládu, a navíc vlastnila největší americkou ocelárnu U. S. Steel. Ta například při prodeji pancéřových plátů dosahovala 50procentního zisku. Prosperoval i konkurenční hutní podnik Bethlehem Steel, hlavní výrobce amerických lodí. Těch se na konci války spouštělo na vodu čtyřikrát více než na jejím začátku. Henry Ford ve své automobilce ve stejné době produkci zdvojnásobil, chemický koncern DuPont zvýšil výrobu střeliva na šedesátinásobek.

V Británii vydělávala zbrojovka Armstrong, dodavatel lodí a automobilů pro armádu, a ropná společnost Royal Dutch Shell. Ve Francii zvýšil zisky na dvojnásobek strojírenský a zbrojařský koncern Schneider et Cie a na výrobě tanků se rozrostl Renault.

Prosperovala rovněž řada velkých podniků v nakonec poraženém Německu. Zbrojovka Krupp zdvojnásobila produkci a se 165 tisíci zaměstnanci se načas stala největší firmou tehdejšího světa. Z podnikatelského hlediska byly úspěšné letecké továrny Junkers a Fokker.

Především však prosperoval rýnský ocelářský magnát Hugo Stinnes, který díky svým stykům s generalitou vybudoval obří konglomerát stovek průmyslových závodů a rejdařských společností. Na rozdíl od jiných německých byznysmenů dokázal své impérium převést úspěšně do poválečné doby.

Přechod na civilní výrobu zvládl i zlínský podnikatel Tomáš Baťa. Za války jeho závod obul polovinu rakousko‑uherské armády a v souvislosti s tím se počet zaměstnanců zdesetinásobil téměř na 5000. Plzeňská Škodovka, jedna z největších evropských zbrojovek, v letech 1914 až 1918 ztrojnásobila jak počet zaměstnanců, tak zisk. Avšak rozpadlá monarchie jí zůstala dlužná půl miliardy korun a k tomu se podnik ocitl bez zakázek. Takže jej musela zachraňovat nová československá vláda a zahraniční půjčky.

Pád Evropy

Zatímco ve Spojených státech prosperovala díky válce celá ekonomika, v Evropě jen její menší část – zbrojovky, těžký průmysl a chemičky. Jinak pro starý kontinent znamenala hospodářskou katastrofu. Zemědělství a lehký průmysl živořily, podobně stavebnictví. To v Německu, pokud jde o obytné domy a byty, kleslo v roce 1918 na čtyři procenta předválečného stavu.

Co tedy válka na poli ekonomiky přinesla? V Evropě ukončila desetiletí hospodářského růstu. Spolu s tím propadl mezinárodní obchod, který původní výše dosáhl až v roce 1929. Současně padl zlatý standard zajišťující stabilní měnu. K tomu se Evropa propadla do ohromných dluhů. Jen americké banky půjčily Britům a Francouzům devět miliard dolarů, což představovalo čtvrtinu předválečného HDP Spojených států.

I díky tomu se hospodářská dominance definitivně přestěhovala za Atlantik a New York od Londýna převzal roli finančního centra světa. Stejně tak Američané výší HDP na osobu za války definitivně předstihli Brity.

Zato v poražených a oslabených středo‑ a východoevropských zemích hospodářský a sociální rozvrat otevřel cestu komunismu a fašismu a o dvacet let později k nové, ještě ničivější válce. Předtím se však západní svět otřepal a prožil hektických deset roků poválečné prosperity, „zlatá dvacátá léta“.