Ústavní soud ukončil diskusi o regionálních rozdílech v odměňování

Zaslouží si tvrdě pracující Brňan stejnou mzdu jako tvrdě pracující Pražan? A co mzdový rozdíl mezi tvrdě pracujícím Čechem a tvrdě pracujícím Němcem? Ústavní soud zveřejnil napjatě očekávané rozhodnutí ve sporu České pošty o regionálních rozdílech v odměňování.

Nové soudní rozhodnutí bude mít nepochybně dopad na podnikání v ČR. Tento článek vás provede celým případem, vysvětlí argumentaci soudů a nabídne i zamyšlení, kam bude vývoj směřovat dál.

Stejná výplata za stejnou práci?

Českou poštu zažaloval její olomoucký řidič. Domáhal se dorovnání mzdy na úroveň, jakou pošta platí řidičům v Praze. Z dokazování u soudu vyplynulo, že Česká pošta uplatňuje dvě úrovně odměňování řidičů, a to tarif „Praha“ a tarif „zbytek ČR“. V peněžním vyjádření byl mezi oběma výplatami rozdíl 3500 korun hrubého měsíčně.

Nespokojený zaměstnanec žalobu postavil na zákazu diskriminace („za stejnou práci stejná odměna“) a argu­mentoval, že jeho práce v Olomouci není o nic méně náročná než práce řidiče v Praze. A proto by měl mít i stejnou výplatu.

Česká pošta systém dvojího odměňování hájila tím, že práce pražského řidiče je oproti Olomouci mnohem náročnější, a vyšší mzdu si proto zaslouží. Své argumenty pak ještě doplnila o tvrzení, že (podle nich) mít stejnou mzdu neznamená mít stejnou částku na výplatní pásce a že by se měla výše mzdy každému zaměstnanci přepočítat podle výše jeho životních nákladů. Jinými slovy, kde jsou ceny (nájmů, potravin, služeb…) vyšší, měly by i firmy automaticky platit vyšší mzdy – a naopak, pokud jsou jinde ceny nižší, měly by se mzdy odpovídajícím způsobem snížit. Stručně shrnuto, šlo o spor, zda se mohou v jedné firmě na stejné pozici lišit mzdy mezi jednotlivými pracovišti.

Česká pošta platí svým pražským řidičům o 3500 korun více než ve zbytku republiky. Podle Ústavního soudu je to v rozporu se zákonem.

Foto: Zbyněk Pecák

Pravidlo o rovném odměňování upravuje § 110 zákoníku práce. Zjednodušeně řečeno, pokud dva zaměstnanci vykonávají v jedné firmě práci stejné hodnoty, musí mít i stejnou výplatu. Zákoník práce pak vysvětluje, že při práci stejné hodnoty jsou stejné nebo podobné:

• složitost, odpovědnost a namáhavost obou pozic;
• pracovní podmínky;
• pracovní výkonnost a výsledky práce.

Pokud jsou všechna tři kritéria shodná nebo srovnatelná, musí mít oba zaměstnanci stejnou mzdu. Pokud se alespoň jedno liší (například jedna pozice je namáhavější, má obtížnější pracovní podmínky nebo má jeden ze zaměstnanců vyšší výkonnost), odměny zaměstnanců se lišit mohou.

Citované ustanovení máme v zákoníku práce od roku 2000. Původním úmyslem bylo zavést rovné odměňování pouze mezi muži a ženami na jednom pracovišti při harmonizaci českého práva před vstupem do EU. Výsledkem zfušované legislativní práce bylo neúmyslné rozšíření pravidla rovného odměňování „na všechny a všude“, jak je popsáno výše.

Pohled soudů

Soudci skutečně detailně zkoumali vysvětlení České pošty, že práce řidiče v Praze je náročnější než stejná práce v Olomouci. Argumenty České pošty je ale nepřesvědčily. V Praze řidiči sice nakládají zásilky na pěti výměništích, ale ta jsou vzdálená do 500 metrů v jednom areálu; v Olomouci jsou výměniště jen tři, ale v různých areálech vzdálených čtyři kilometry. Počet zastávek i délka tras jsou v Praze oproti Olomouci někdy vyšší, jindy nižší. Rozvrhování směn, práce o víkendu i množství převážených zásilek jsou mezi městy rovněž srovnatelné.

Argument České pošty, že by se „nominální“ výše mzdy měla před porovnáním nejprve přepočítat prostřednictvím životních nákladů v daném místě na „reálnou“ mzdu, soudy rovněž odmítly, protože se tímto způsobem v pracovním právu nikde jinde nepostupuje. Navíc v očích soudů působilo nepřesvědčivě, že by existovaly pouze dvě úrovně životních nákladů, a to „Praha“ a „zbytek ČR“, když je zjevné, že výše životních nákladů není v celém „zbytku ČR“ stejná.

Soudy rovněž České poště vytkly, že jsou její argumenty vzájemně rozporné, když na jednu stranu tvrdí, že pozice v Praze a Olomouci nejsou srovnatelné (a proto platí rozdílně) a zároveň že v Praze nabízí vyšší mzdy kvůli vyšším životním nákladům (a tedy předpokládá, že pozice vlastně rozdílné nejsou).

Ústavní soud nakonec došel k závěru, že nárok olomouckého zaměstnance je oprávněný a smí po svém zaměstnavateli požadovat dorovnání rozdílu do „pražské“ mzdy.

Soudní pohled na regionální rozdíly v odměňování

Pozitivem rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Česká pošta je, že známe názor českých soudů na regionální rozdíly v odměňování. Negativem je nepochybně odtrženost jejich výkladu od ekonomické reality.

Soudy se rozhodly vykládat zákoník práce velmi doslovně, takže zaměstnavatel může rozdíly v odměňování odůvodnit jen svými „vnitřními“ důvody, které již byly uvedeny výše – složitost práce, rozdílné pracovní podmínky nebo výkonnost zaměstnance. Naopak důvody „vnější“, zejména lokální výše životních nákladů a situace na trhu práce, regionální rozdíly ospravedlnit nemohou.

Soudci tak firmám s více než jednou provozovnou nedávají mnoho alternativ kromě skutečného srovnání mzdové úrovně po celé republice. Zároveň ale ve své argumentaci soudci opakovaně vysvětlují, že zcela chápou, že regionální rozdíly v odměňování existují a proč. Vedle toho ale poněkud alibisticky vysvětlují, že pravidla rovného odměňování stanovuje parlament, a dokud nebude v zákoníku práce výslovná možnost mít regionálně odlišné mzdy, budou soudci zákon vykládat stejně jako v případě České pošty.

Jak dál?

Ústavní soud podpořil závěry obecných soudů o tom, že firmy musí mít jednotnou úroveň odměňování po celé České republice. Osobně to považuji za promarněnou příležitost, kdy soudci měli unikátní možnost dát přednost zdravému rozumu a principům tržního hospodářství před legislativním přehlédnutím a otrockým čtením zákona. To se bohužel nestalo.

Přesto si nemyslím, že jsme v této otázce slyšeli poslední slovo. Bylo by snadné začít strašit vlnou žalob zaměstnanců z regionů s nižšími mzdami. Jistě se ale dočkáme i nějaké další firmy, která se pokusí soudcům zdůvodnit rozdíly v odměňování zcela otevřeně situací na regionálním trhu práce. Stejně tak bude zajímavý soudní spor o dorovnání výše mezd na úroveň koncernových kolegů v zahraničí, protože česká úprava rovného odměňování neurčuje, že by se zaměstnanec musel mzdově porovnávat jen s českými kolegy.