Předcovidového ekonomického růstu Babišova vláda využila k tomu, aby všechny nadprůměrné příjmy státu vrhla na sociální výdaje. Přičemž i tehdy rozpočet vyplácel více, než kolik na daních a pojistném vybíral. Nyní, když se hospodářství dostalo do problémů, roste proto v Česku podle šéfky Národní rozpočtové rady Evy Zamrazilové veřejné zadlužení skoro nejrychleji v Evropě. Velkou chybou kabinetu bylo i od letoška platné výrazné snížení daně z příjmů fyzických osob.

Pokud se rozpočtové deficity nepodaří v příštích letech srazit, koleduje si stát o ohromné těžkosti po roce 2030, kdy rychle začne stárnout domácí populace a začne přibývat penzistů.

Česko se propadá do ohromného deficitu, jen za duben se schodek státního rozpočtu zvýšil o 70 miliard korun. Kam až může narůst?

Letošní deficit je schválený na 500 miliard korun. Překročení tohoto limitu je dle mého názoru nemyslitelné.

I v dobrých časech veřejný sektor vyčerpává veřejné finance nadoraz místo toho, aby vytvářel rezervy na časy horší.

A těch 500 miliard lze za současné situace akceptovat?

Špatný je bezesporu výpadek příjmů z daní, které byly sníženy nebo rovnou zrušeny. Zrušit superhrubou mzdu jako takovou bylo správné, avšak základní sazba daně z příjmů fyzických osob měla být nastavena na 19, a nikoli na 15 procent. Pak by z rozpočtu nezmizelo 90 miliard korun ročně. Nerozumné bylo i rušit daň z nabytí nemovitostí, to je dalších 15 miliard korun. Hned bychom byli někde jinde.

Ratingová agentura Moody’s kritizovala vládní „Konvergenční program 2021“, tedy představy kabinetu, jak dál s ekonomikou. Co by se stalo, pokud by se nám snížil rating?

Prodražilo by to splácení dluhů. Už nyní si půjčujeme dráž než země eurozóny a další reakce finančních trhů je obtížně předvídatelná. Hlavně ale záleží na tom, co my sami s veřejnými financemi uděláme. Náklady na obsluhu dluhu nerostou jen v závislosti na výši úroků, ale především v důsledku toho, jak vysoký dluh budeme mít. Pokud se státní dluh za pouhé dva roky zvýší o 50 procent, jako se to stalo teď, přirozeně narostou úrokové splátky.

Jednou z hlavních výhrad Moody’s bylo, že konvergenční program nepočítá s rychlejší fiskální konsolidací, tedy se snížením rozpočtových deficitů a stabilizací a snížením státního dluhu.

V konvergenčním programu opravdu není nic o ozdravení veřejných financí, právě naopak. Ukazuje, jak jsou nemocné, chronicky nemocné.

Tedy bez ohledu na dopady epidemie?

Jde v prvé řadě o chronickou nemoc zabudovanou už dlouhou dobu ve struktuře našich veřejných financí, říkáme tomu procykličnost − i v dobrých časech veřejný sektor vyčerpává veřejné finance nadoraz namísto toho, aby vytvářel rezervy na časy horší a mohl pak v krizi o to více ekonomiku podpořit.

Eva Zamrazilová (60)

Vystudovala národohospodářství na Vysoké škole ekonomické v Praze. V devadesátých letech pracovala v Ekonomickém ústavu a podílela se na přípravě studií o transformaci českého hospodářství. V letech 2008 až 2014 byla členkou bankovní rady ČNB a v roce 2017 ji Babišova vláda jmenovala do čela nově zřízené Národní rozpočtové rady. Pravidelně publikuje v domácím i zahraničním tisku.

Šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová

Jak ve světle této kritiky hodnotit rozpočtovou a hospodářskou politiku vlády premiéra Andreje Babiše?

Kdykoliv se v nedávné minulosti podařilo díky nadprůměrnému hospodářskému růstu do rozpočtu vybrat něco navíc, okamžitě se to vrhlo do výdajů. Především do výdajů ministerstva práce a sociálních věcí. Varování Národní rozpočtové rady bohužel nebyla brána v potaz.

Národní rozpočtová rada požaduje rychlou nápravu, ale blíží se volby. Je vůbec realistické něco takového očekávat?

Před volbami se do nepopulárních opatření skutečně nikomu nechce, po volbách už bude pozdě. I kdyby příští vládu sestavili politici, kteří by s veřejnými financemi chtěli něco udělat, tak se k tomu dostanou nejdříve v roce 2023.

Takže je to celé bez východiska?

Stále říkám, že se musí jednat ihned. Například vrátit zpět zdanění fyzických osob nejpozději od roku 2023, jak zněl původní slib. Snížení bylo naprosto zbytečné, dodatečné příjmy z něj kumulují především lidé s vysokými příjmy a ti nic takového nepotřebují. Navíc většina z těchto 90 miliard korun stejně prosákne do větší poptávky po nemovitostech a dál zvýší jejich ceny. Nebo se promítne do volatility akciových trhů.

Ministerstvo financí připouští revizi zdanění globálních společností. Co si pod tím ale představit − administrativní opatření, které by bránilo vývozu dividend?

Máme mnoho firem pod zahraniční kontrolou. Investoři k nám šli, aby vytvořili zisk, předchozí vlády je lákaly na investiční pobídky, daňové prázdniny nebo příspěvky na zaměstnanost. A tito investoři mají podle mezinárodní legislativy, smluv o ochraně investic, plné právo se svými zisky volně nakládat. Zřejmě by proto muselo jít o nějaké celoevropské řešení. Další otázkou je potenciální progresivní zdanění příjmů právnických osob tak, aby malé a střední firmy platily relativně nižší daně než ty velké.

Jsou cestou i další vyšší daně? Spotřební daně, omezení daňových výjimek, to je také věčné téma.

Pokud jde o daňové výjimky, jde většinou o slevy na poplatníky, na děti, invaliditu a s nimi se dá jen těžko hýbat. Spotřební daně, to je něco jiného − daně na tvrdý alkohol, pivo i víno máme nízké. Jenomže jak producenti, tak konzumenti se už dopředu bouří.

V USA se mají zvyšovat daně korporacím a majetným, zejména těm nejbohatším, až na 40 procent z příjmu nad 400 tisíc dolarů. Není to cesta rovněž pro Česko?

Tohle jsou mimo jiné koncepty rektorky brněnské Mendelovy univerzity profesorky Danuše Nerudové, s níž v řadě bodů souhlasím. Celkově ale nemám silnou preferenci ohledně toho, jaké daně a výdaje snižovat a jaké zvyšovat. Nejsem politik, chci jen, aby tu existoval takový jejich mix, který zajistí udržitelné veřejné finance. Tak jako dosud to už ale nejde. Někdo musí lidem konečně říci, že nemohou mít daně jako v daňových rájích a sociální zabezpečení jako v nejbohatších severských státech. Buď se budou muset smířit s určitou úrovní daní výměnou za bezplatné školství a zdravotnictví, solidní sociální péči i jistotu důchodů, nebo budou mít daně nižší, ale nižší bude i sociální komfort. Zatím ale ani v průměrném dobrém roce nestačí státní příjmy k úhradě výdajů. A jakákoliv hospodářská porucha, tak jako nyní, pak pro rozpočet znamená katastrofu.

I kdyby novou vládu sestavili politici, kteří by chtěli s veřejnými financemi něco udělat, tak se k tomu dostanou nejdříve v roce 2023. A ztratí se mnoho času.

To by ale znamenalo škrty.

Sama jsem zvědavá, jakou cestou se kabinet vydá, nejde jen o něj, je tu také parlament. Všichni by měli mít na zřeteli strukturální rozpočtovou vyrovnanost, tedy to, aby se v průměrném roce nevytvářel deficit.

Dovedete si představit, že by se vzaly peníze na pokračující zvyšování učitelských platů?

Přišlo bohužel ve špatnou chvíli.

Takže si dovedete představit, že by se učitelům letos nepřidávalo?

Dovedu. Jsem pro platovou diferenciaci, a to včetně platů učitelů. V tomto ohledu bych nechala větší prostor ředitelům škol. Dobrý učitel má mít podstatně větší příjem než učitel špatný. V každém případě si myslím, že se v roce, kdy veřejné finance prodělávají tak strmý propad, mělo další zvyšování platů ve školách odložit. Stejně tak není namístě nadstandardní valorizace důchodů. Nechápu, proč vůbec u penzí máme nějaké valorizační schéma, když se pořád prolamuje.

Jsou vůbec výdajové škrty namístě, nepodlomí poptávku a ekonomiku podobně jako úspory v roce 2009 po vypuknutí finanční krize?

Možná, že tehdejší fiskální konsolidace byla mírně přehnaná, nicméně byla nutná. Šlo o deficity vytvořené předchozími sociálně demokratickými vládami, ty tehdy také vedly k neudržitelným veřejným financím. V ekonomicky rekordních letech 2004 až 2007 totiž zůstávaly rozpočtové schodky kolem tří procent HDP. Nová vláda pak zdědila mizerné strukturální hospodaření, načež přišla krize. Teď se situace docela opakuje. I tehdy ratingové agentury hrozily zhoršením hodnocení, protože viděly dluhovou trajektorii.

Ekonomiku se pak pět let nedařilo rozhýbat.

Nezapomínejte, že právě po roce 2008 začal masivní odliv dividend. Tehdy zahraniční vlastníci českých firem začali dramaticky měnit nakládání se ziskem. Do té chvíle tu z něj více než polovinu ponechávali ve formě reinvestic, najednou 70 až 80 procent zisku vyváděli ven. Tím domácí ekonomika přišla o zdroj investic, na který si v předchozích letech zvykla. Výpadek se dle mých odhadů pohyboval na úrovni zhruba 60 miliard korun ročně. A výrazný pokles investic byl hlavní příčinou následné recese. Šlo vlastně o odvrácenou stranu předchozího přílivu zahraničního kapitálu. Ten nám nejprve pomohl dostat se na růstovou křivku bez nutnosti se zadlužit, později jsme za to zaplatili nejen vývozem dividend, ale i závislostí na strategických rozhodnutích vlastníků. Protože ve velkých nadnárodních koncernech jde vždy o celek, a nikoliv o nějakou malou dceřinou firmu v Česku.

Pokud se narazí na dluhovou brzdu − když státní dluh vystoupí na 55 procent HDP −, musí ze zákona přijít vyrovnaný rozpočet. Najde k tomu ale vláda odvahu?

Cestu k vysokým deficitům už bohužel otevřelo dvojí změkčení zákona o rozpočtové odpovědnosti v loňském roce. Čas pro konsolidaci veřejných financí se prodloužil až do roku 2031. V Dánsku letos bude celkový deficit pod dvě procenta HDP, u nás vystoupí na 8,8 procenta. Otevřela se Pandořina skříňka, a pokud by příští politická reprezentace zpochybnila ještě limit veřejného dluhu nastavený na 55 procent HDP, tak by zákon o rozpočtové odpovědnosti úplně pozbyl významu. Přitom trvalo šest let, než jsme ho přijali. Šlo o výraz krizových zkušeností ze zahraničí, v celém světě dospěli k poznání, že veřejné finance musí mít i během krizí prostor manévrovat. Že mají být proticyklické, že se v dobrých letech musí vytvářet rezervy a že se kvůli tomu musí dodržovat fiskální pravidla. Teď tento názor zase mizí, já však uvedeným zásadám věřím. Potvrzuje to praxe: ti kdo fiskální pravidla dodržují, zejména severské země, mají veřejné finance dlouhodobě udržitelné. Na rozdíl od evropského jihu, kde se neustále prolamují.

Mají se však přísná pravidla dodržovat i za mimořádné situace, jakou loni přinesla globální pandemie?

Požadavek na jednoprocentní strukturální deficit není zase tak tvrdý. To umožňuje deficit i v průměrně dobrém roce. Vezměte si však, že v roce 2019 jsme měli veřejný dluh pod 30 procent HDP a za čtyři roky budeme na 55 procentech. Podle studie Mezinárodního měnového fondu máme očekávanou dynamiku růstu dluhu v příštích pěti letech až na Rumunsko nejvyšší v celé Evropě. Takže něco špatně je. Samozřejmě se za covidu muselo zasáhnout, to je bez diskuse, a postupovaly tak všechny země jak v roce 2020, tak letos. Většina zemí ale už od roku 2022 plánuje konsolidaci rozpočtu. Takže tam po roce 2022 zadlužení neporoste a začne se mírně snižovat.

Další otázkou spojenou s odlivem dividend je potenciální progresivní zdanění podniků tak, aby malé a střední firmy platily nižší daně než ty velké.

Vláda i řada ekonomů při tom všem spoléhají na ekonomický růst, na vyšší příjmy…

Zmíněná studie MMF, která Česku předpovídá náraz na dluhovou brzdu v roce 2025, počítá dokonce s vyšším hospodářským růstem než my. V příštích dvou letech mluví o růstu nad čtyři procenta a později jen o málo nižším. Takže jsou velice optimističtí. Ani to by ale nestačilo. Já navíc vycházím z toho, že náš dlouhodobý potenciál růstu je pouze kolem 2,5 procenta. Což na eliminaci dluhu už vůbec nestačí. Naše rozpočtové hospodaření prostě není strukturálně vyrovnané. Když to zjednoduším, tak by v průměrně dobrém roce naše ekonomika neměla mít deficit vyšší než 30 až 40 miliard korun

Tak nějak to v letech před covidem bylo.

Nebylo, protože náš tehdejší ekonomický růst byl nadprůměrný a deficit tu neměl být žádný. Příjmy navíc se projedly.

Vraťme se ještě k možnostem, jak eliminovat státní dluh: s inflací se nepočítá?

Dlužníkům inflace samozřejmě pomáhá. Ale poměry se změnily. Těžko se u nás kvůli globální konkurenci a obrovské variabilitě nabízeného zboží běžná spotřebitelská inflace, tak jak je měřena, dostane výrazněji nad dvouprocentní cíl stanovený centrální bankou. Bohužel se ale přelévá do bublin na akciových trzích a do cen nemovitostí. Ty se v Česku za posledních deset let zdvojnásobily. To je obrovský sociální problém a přitom taková inflace žádné dluhy nesrovná.

Může s eliminací dluhu pomoci ČNB odvody ze svého zisku?

Zákon říká, že její případný zisk má jít nejprve do rezervního fondu ČNB a až pak do státního rozpočtu. Jenomže není naplněn ani rezervní fond a centrální banka musí být přichystána, že v budoucnu mohou přijít ztráty. Má 138 miliard eur v devizových rezervách, a pokud naše měna posílí z 26 na 25 korun na euro, tak to automaticky vygeneruje ztrátu 138 miliard korun. K tomu máme ohromný přebytek likvidity, tu bude nutné stahovat a za stažené peníze musí ČNB platit komerčním bankám úroky. To, že teď vykazuje zisk, je spíše výjimečná záležitost.

Co nastane, až se k současným rozpočtovým problémům, ať strukturálním nebo těm, které způsobila epidemie, přidá koncem desetiletí stárnutí populace?

To je bohužel ohromný problém. Do konce desetiletí stěží budeme mít veřejné finance konsolidované, což by mělo znamenat, že veřejný dluh v poměru k HDP neporoste, nebo dokonce mírně klesne. Ministerstvo financí v konvergenčním programu počítá s tím, že deficit bude klesat jen o půl procenta HDP ročně, zato až do roku 2031. V té chvíli však už rovnýma nohama skočíme do éry stárnutí. A dramaticky se začne měnit poměr mezi lidmi v produktivním věku a mezi penzisty. Zatím na jednoho člověka nad 65 let připadají tři lidé v produktivním věku, což je docela komfortní situace. Kolem roku 2032 bude podle našich propočtů tento poměr už jen 2,5 pracovníka a ve čtyřicátých letech klesne pod dva.

Ministerstvo financí počítá s tím, že veřejný dluh bude klesat o půl procenta HDP ročně až do roku 2031. Pak ale skočíme rovnýma nohama do éry stárnutí populace.

V řadě vyspělých zemí je stárnutí populace už důvodem ke zvyšování státního dluhu. Půjde i Českou touto cestou?

Žádná schůdná cesta by to nebyla, úroky z dluhů by čím dál víc ukusovaly z rozpočtových výdajů, tedy i z peněz na důchody. Zmínil jste země, které jsou zadlužené, a já se zeptám: vzkvétají snad? Jezdíte například do Itálie? Postupně chátrá, na první pohled je vidět, že by se tam mělo více investovat. Kvůli dluhům to nejde. O Řecku ani nebudu mluvit. A Francie začíná mít podobný problém.

O penzijní reformě se mluví dvacet let a toto sousloví již ztratilo konkrétní obsah.

Já raději mluvím o adaptaci systému, protože výraz reforma navozuje představu, že se vše musí převrátit naruby. Přitom jde především o řešení konkrétních úzkých míst. Když se zastropoval věk pro odchod na penzi na 65 letech, stanovilo se, že se každých pět let bude tento strop na základě podkladů demografů přezkoumávat tak, aby každý člověk prožil v důchodu zhruba čtvrtinu života. Ani víc, ani míň. Z poslední analýzy v září 2019 vyplývalo, že by ročníky narozené v osmdesátých letech měly odcházet do penze v 66 letech a lidé narození v letech devadesátých až v 67 letech. Protože se očekávaný věk dožití zvýšil. I když by se tento posun samozřejmě týkal jen profesí, jejichž fyzická náročnost pozdější odchod do penze dovoluje, ministerstvo práce a sociálních věcí s posunem limitu nesouhlasilo a odmítla ho i celá vláda. Já naopak soudím, že spolu s tím, jak lidé stále častěji pracují ve službách, by to většina z nich docela dobře zvládla.

Jak by to pomohlo penzijnímu systému?

Pokud by se limit o ten rok či dva zvedl, tak by to podle propočtu Národní rozpočtové rady odstranilo do roku 2050 přibližně polovinu finančních těžkostí důchodového systému. Například v roce 2040 by saldo penzijního systému v takovém případě vygenerovalo deficit pouze jedno procento HDP, zatímco dle současné úpravy by to byla dvě procenta. Takže bychom alespoň získali čas hledat i další možnosti, jak platit penze. Navíc by lidé získali jasnou představu o tom, co je v budoucnu čeká. Místo toho se kolem penzí jen opatrně našlapuje, nic jasného se neví, ačkoliv všichni tuší, že se jednou stejně bude do důchodu odcházet později.

Platí to ale i nyní? Neodpustím si ošklivou otázku − jak situaci s penzemi nyní změnil covid − zemřelo mnoho tisíc lidí navíc, většinou těch starších?

Naši analytici už tento dopad předběžně zkoumali a došli k závěru, že ze střednědobého a dlouhodobého hlediska prakticky nehraje roli. Krátkodobě sice vyplácených důchodů po letech skutečně ubylo, ale ještě je příliš brzy na to určit, nakolik v tom sehrála roli pandemie. Data ministerstva práce a sociálních věcí totiž ukazují, že nejde jen o zaniklé již přiznané důchody, ale došlo také ke značnému meziročnímu poklesu nových žádostí o starobní důchod. To by mohlo znamenat, že se část lidí s ohledem na nejistotu ohledně budoucího vývoje rozhodla odchod do penze odložit.

Související