Část dětství prožila v Alžírsku a ve Francii, po pádu komunistického režimu zběhla ze studií v Brně a vydala se do Kanady. Tam se Dagmar Herring vypracovala z au pair na investiční bankéřku, která pro Bank of Montreal obchodovala s akciemi. Po více než dvaceti letech v zámoří se tato energická žena vrátila na Moravu a ujala se řízení tradičního výrobce obráběcích strojů Toshulin. Ve firmě pracoval už její dědeček a v 90. letech ji zprivatizoval její otec.
Od roku 2014 působí jako generální ředitelka a spolumajitelka strojírenského podniku, který se loni pod jejím vedením pustil do odvážného kroku − koupil TOS Kuřim, jednu z největších firem v oboru, jejíž miliardový obrat převyšuje tržby mateřské společnosti v Hulíně. V posledních měsících se Dagmar Herring věnuje především spojení obou podniků.
Loni jste v souboji o TOS Kuřim porazili další těžkou váhu českého strojírenství, společnost Fermat. Jak se vám to podařilo? Nabídli jste vyšší cenu?
Nebylo to jen cenou, hrála tam roli síla partnera. Prodávající nebyl jediný, kdo o tom rozhodoval, jestli to tak můžu říct. Ve finále ale nejde o to, kolik za firmu zaplatíte, ale o to, kolik peněz do ní musíte vložit, aby se dostala do kondice a fungovala. To je cena, za kterou kupujete, a ta není malá.
Z pohledu tržeb to pro Toshulin muselo být velké sousto.
Obě firmy jsou na tom v tomto ohledu víceméně stejně. Firma je velice podobná, průběh zakázky je stejný. V Kuřimi dělají jiné stroje, mají jiné problémy, ale jsou to velké stroje, kterých se dělá na zakázku několik ročně. Princip je podobný, takže se to snažíme skloubit a některé věci, které se nám líbí, zavádíme i tady.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 90 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později