Před sto lety Češi vyhráli svoji poslední ekonomickou válku. V bojích s Poláky šlo o černé uhlí na Těšínsku

Hned na počátku své existence vedlo Československo válku, v níž šlo o ekonomiku. Před sto lety v závěru ledna udeřila několikatisícová armáda na polské jednotky a vytlačila je ze západní části Těšínska. Pruh území na východ od Ostravy, na který si po rozpadu habsburské monarchie činila nárok jak Praha, tak Varšava, měl totiž ohromnou cenu. Šlo o doly na černé uhlí, na něž navazovala rozsáhlá ocelářská výroba. Těžba tohoto uhlí tak měla středoevropský význam: na více než čtyřiceti šachtách ho dobývalo 35 tisíc havířů ročně deset až dvanáct milionů tun.

Vedle toho se konflikt týkal Košicko-bohumínské dráhy. Ta byla důležitá nejen pro severomoravský a slezský průmysl, ale představovala rovněž jediné železniční spojení českých zemí s východním Slovenskem. A výsledek takzvané sedmidenní války úspěšný pro Čechy dal základ podobě česko-polské hranice platné dodnes.

Sedmidenní válka

Ještě před rozpadem Rakouska-Uherska v říjnu 1918 obsadili Těšínsko ze tří čtvrtin polské oddíly. Poláci měli v jeho 450tisícové populaci těsnou většinu − vedle Němců, židovského obyvatelstva, takzvaných "Šlonzáků" a Čechů. Ti ovládli západní čtvrtinu, ale nárokovali si − stejně jako Poláci − území celé. Jednalo se vlastně o bývalé slezské knížectví, které zbylo Marii Terezii po prohrané válce s Pruskem. O jeho budoucím uspořádání se čekalo na rozhodnutí mocností, které vyhrály první světovou válku a jejichž představitelé se sešli, aby nadiktovali mír a překreslili mapu Evropy. Českoslovenští vyjednávači před nimi argumentovali historickou příslušností sporného regio­nu k někdejšímu českému království a hospodářskými důvody, Varšava zase etnicitou a snahou sjednotit Poláky v jednom státě.

Rozbuškou se v Těšínsku stalo uspořádání voleb do Sejmu na Polskem kontrolovaném území. K tomu tam polské úřady v polovině ledna 1919 zahájily vojenské odvody. Československá vláda marně protestovala, a tak padlo rozhodnutí o vojenské operaci. Útoku velel ostřílený podplukovník Josef Šnejdárek, který získal zkušenosti v cizinecké legii a byl v té chvíli francouzským občanem. Do střetu se zapojilo pět tisíc dobrovolníků, jádrem vojska však byli českoslovenští legionáři navrátivší se z francouzské a italské fronty. Společně obsadili Bohumín, Karvinou, Orlovou i Těšín a zatlačili protivníka za Vislu. Poláci ustupovali, protože jejich hlavní síly bojovaly na východě proti Ukrajincům.

Českoslovenští vyjednávači argumentovali hospodářskými důvody, Poláci etnicitou.

Konflikt ukončil nátlak dohodových mocností, avšak do nařízeného příměří se střílelo a celkem zahynulo 44 (podle jiných zdrojů 53) československých vojáků a 92 Poláků. Obě strany se pak po léta obviňovaly z brutality vůči zajatcům, zatýkání a internace aktivistů stojících na opačné straně konfliktu, a dokonce z terorizování civilního obyvatelstva.

Infografika: Před sto lety Češi vyhráli svoji poslední ekonomickou válku

Zvětšit přes celé okno

Přesvědčeným zastáncem vojenské akce byl prezident Tomáš G. Masaryk, který také do poslední chvíle popoháněl k postupu vpřed. Ministr zahraničí Edvard Beneš naopak válkou nadšen nebyl. Americký prezident Woodrow Wilson totiž právě vyzval všechny evropské státy, aby přestaly územní spory řešit násilím. Nejistá byla i reakce Francie, která už byla jinými požadavky Prahy zahlcena a ocitla se ve složitém postavení, protože se nečekaně utkaly dva státy, které měly být její hlavní oporou ve střední Evropě.

K dohodě politici dospěli až po půldruhém roce. Odmítli plebiscit, arbitráž belgického krále i poněkud kuriózní návrh spojenecké komise iniciovaný Italy − přeměnit Těšínsko v samostatný stát. Čechoslováci z rozhodnutí velmocí museli vyklidit východní část dobytého území, přesto díky Benešově diplomacii a pomoci Francie získali při rozdělení Těšínska více: 1270 kilometrů čtverečních s 295 tisíci obyvateli (včetně početné polské menšiny v takzvaném Záolší), železnicí a se životně důležitými černouhelnými doly. Uhlí, jak uvádí historik Antonín Klimek, mělo tehdy cenu zlata. Proto československá delegace před Spojenci argumentovala jeho nezbytností pro rozsáhlý hutní průmysl, možností oslabení domácí výroby, nezaměstnaností a také tím, že by tyto komplikace nahrávaly vzestupu domácího bolševismu.

Poláci dostali 1012 kilometrů čtverečních a 140 tisíc obyvatel a na dohodu přistoupili jen proto, že od Západu potřebovali pomoc v krvavé a jen se střídavými úspěchy vedené válce se sovětským Ruskem. "Nemá cenu se přít o Těšínsko, když můžeme přijít o celou zemi," prohlásil polský premiér Ignacy Paderewski. Podle Benešova životopisce Antoina Marése nicméně zápas o Těšínsko na dlouhá léta zhoršil česko-polské vztahy a oslabil versailleské uspořádání Evropy.

Osudy tohoto území se proměnily krátce po mnichovské dohodě, kdy Polsko získalo většinu sporného území, a za druhé světové války. Tehdy patřilo třetí říši. Po osvobození se hranice vrátila tam, kde byla vytyčena v roce 1920. Nové spory se už týkaly do té doby německého Kladska − tentokrát ale Praha neuspěla, a tak připadlo Varšavě.

Poválečné sny

V roce 1919, kdy se hrálo o Těšínsko a černé uhlí, se československý diplomat (někdejší cestovatel po exotických krajích) Jan Klecanda na mírové konferenci domáhal pro Československo dokonce afrických kolonií. Konkrétně Toga při Guinejském zálivu, o něž přišlo poražené Německo. Francie Klecandovu představu okamžitě smetla ze stolu, protože už byla rozhodnuta připojit tuto zemi ke svým zámořským državám.

Naposledy se o územních požadavcích v Praze mluvilo za euforie bezprostředně po druhé světové válce. Přednesl je uznávaný univerzitní profesor historie Karel Stloukal. Ztrátu Podkarpatské Rusi, kterou Stalin připojil k Sovětskému svazu, měla kompenzovat území odňatá poraženým nepřátelům. Kromě rozšíření slovenského území Stloukal požadoval opravy hranic s Rakouskem: zázemí od Mikulova až k Moravskému poli, rozšíření republiky k rakouské Dyji nebo teritorium východně od Pasova. V tomto případě neargumentoval českými menšinami, ale dopravou. Podle jeho mínění tam bylo možné vybu­dovat průplav spojující Dunaj s Vltavou "jímž by šla levná vodní doprava z Černého moře až do Prahy". Protiněmecký podtext měl také jeho námět posunout státní hranice z hřebenů hor na jejich úpatí, pochopitelně po vnější straně.

To vše považoval za nezbytné pro hospodářské posílení a lepší obranyschopnost obnoveného státu a své názory zveřejnil v roce 1946 také knižně. Nikdy však neprosákly do oficiální československé politiky, pro ni bylo dostatečným soustem už prosazení odsunu českých Němců.