Jubilejní "osmičkový" rok končí a vypadá to, že už si Češi mohou oddechnout. Republika má za sebou sezonu závažných rozhodnutí: na Hradě sedí znovuzvolený prezident Miloš Zeman a Andreji Babišovi se povedlo sestavit koaliční vládu ANO a ČSSD s podporou KSČM. Na druhou stranu, naše země se letos nestala obětí žádné cizí vojenské intervence. Nikdo nám neukousl kus území. Nedošlo ani k puči, ani k nástupu diktatury jedné strany. Nevyměnili jsme Západ za Východ, a dokonce jsme vzdor koketování se zavedením referenda ani nevystoupili ze žádného mnohonárodního soustátí jako před sto lety.

Takže poklidně vzhůru do roku 2019 a do další dekády? Ale kdeže. S hodnocením ještě rok počkejme. Však i na osudných "osmičkových" rozcestích rozpoznávala česká společnost většinou jenom to, že nastala změna. Její závažnost a důsledky ukázala teprve doba příští. Češi si 1. ledna 1969 v pořád ještě relativně otevřené atmosféře nepředstavovali, že je čeká dvacet let tupého mlčení, přetvařování a zahnívání. Ani na Nový rok 1939 se nezdálo být vyloučené, že by ořezaná druhá republika mohla přežít. A taky po únoru 1948 to ještě pár měsíců vypadalo, že s prezidentem Edvardem Benešem a s obměněnou vládou Národní fronty vše pojede ve starých kolejích.

Zemanovsko-babišovská stabilizace

Není pochyb o tom, že i rok 2018 byl rokem přelomovým. Akorát ještě přesně nevíme, jak moc. Z mlhy nejistoty, v níž jsme tonuli na jeho počátku, povstala během dvanácti měsíců jistota. Česko ovládla dosud nevídaná politická konstelace, totiž silný mocenský tandem prezident − premiér. Jejich vzájemná pomoc při sněmovních i prezidentských volbách se jim vyplatila a od té doby se linie Hradu a Strakovy akademie prakticky neliší. Sněmovna sice vydala Andreje Babiše k trestnímu stíhání, ale překážkou pro jeho instalaci do funkce premiéra se to nestalo. Opozice je roztříštěná. A na účast v levicově-populistické vládě, do jejíž politiky mluví po devětadvacetiletém půstu komunisté, se stojí fronta: sekundovat hnutí ANO touží nejen rozpolcená sociální demokracie, ale i SPD Tomia Okamury.

Infografika: Rok pravdy pro Babiše i ČSSD

Zvětšit přes celé okno

S výjimkou Senátu se tak loni na nejvyšších mocenských postech sešly a pevně uvelebily síly, jejichž společným jmenovatelem je kritika polistopadových poměrů. Zeman, ANO, KSČM, SPD a rovněž i část ČSSD zpochybňují systém liberální demokracie, odmítají evropskou integraci, straší společnost migrací a mají pochopení pro putinovské Rusko.

Přelomové je to samo o sobě dost. Ale jestli se rok 2018 stane i rokem historicky "osmičkovým" − tedy zda nová, respektive staronová garnitura dá svému obsahu vládnutí i nějakou novou systémovou formu −, se ukáže teprve v roce 2019.

Už teď jsme svědky zabetonovávání se babišovsko-zemanovského mocenského bloku, který během nedávné "krymské krize" Babišovy vlády prokázal nesestřelitelnost.

O stabilizaci poměru sil na politické scéně vypovídají i volební modely Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z průběhu roku 2018.

U parlamentních stran se míra voličské podpory změnila od voleb v roce 2017 jen minimálně, pouze ODS a piráti lehce posilují a SPD slábne. Snění o změně pomocí předčasných voleb tak i v příštím roce zůstane jen sněním: nejenže se těžko najde 120 poslaneckých hlasů nutných pro rozpuštění sněmovny, ale volby by ani nic moc nového nepřinesly.

Čekání na rozbušku: Čapí hnízdo

Připomíná to situaci před rozhodující bitvou. Karty jsou rozdány, tábory sešikovány, čeká se na první výstřel. Co jím bude? Oslovení politologové se shodnou spíš na tom, co jím zřejmě nebude.

"Je evidentní, že v příštím roce nepadne pravomocný rozsudek v kauze Čapí hnízdo," říká pro týdeník Ekonom politolog Stanislav Balík z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. "Jakýkoli jiný verdikt orgánů činných v trestním řízení nebude mít potřebnou sílu k nějaké změně. Pokud voliče ANO nezviklaly dosavadní informace, poslání případu před soud nebude přelomovým argumentem," domnívá se.

Přesto se kauza Čapí hnízdo, v níž je premiér Andrej Babiš trestně stíhán pro podezření z dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie, nejspíš stane prvním zatěžkávacím testem roku 2019. Podle rozhodnutí státního zástupce musí totiž policisté do konce letošního roku ukončit vyšetřování. Už v lednu tak žalobce může − byť nemusí − rozhodnout, jestli Babiše a dalších šest obviněných osob zprostí viny, nebo je obžaluje a následně případ předá soudu.

Ať žalobce rozhodne jakkoli, či vůbec nerozhodne, horko kolem Babiše, vlády a Čapího hnízda bude. "Trestní řízení se bude vyvíjet, pokračovat, lze očekávat další nové informace, či dokonce úniky ze spisů," předpokládá politolog Miloš Brunclík z vysoké školy CEVRO Institut. "Opozice a veřejnost budou tlačit příslušné orgány k rozhodnutí. To téma, byť pravděpodobně dojde k přechodnému uklidnění, bude nadále 'viset ve vzduchu' a tlak na Andreje Babiše bude značný," říká.

Více než samotné rozuzlení kauzy Čapí hnízdo by tak podle Brunclíka mohla vývoj v Česku ovlivnit další politická polarizace. "V souvislosti se skandály spojenými s osobou premiéra se prohloubí příkop mezi skutečnou opozicí a stranami, které s Babišovou vládou spojily svou budoucnost," soudí. A politolog Balík upozorňuje, že v takovém případě se mohou dát věci do pohybu velmi rychle. "Viděli jsme v minulých dnech, jak málo stačí − jedna investigativní reportáž −, aby se rozhýbalo dění, které jsme si krátce předtím neuměli představit."

Změny ústavy versus Senát

I pro Babišův vládní tým bude rok 2019 zkouškou, nakolik byly sliby rozdávané při jarních spanilých jízdách po republice realitou, či planým marketingovým tahem. Už teď se ovšem dá říct, že legislativní výhybku − čili zamýšlené změny ústavy a systému voleb − se kabinetu přehodit nepovede. Postaral se o to výsledek podzimních voleb do Senátu, po nichž se Valdštejnský palác stal baštou vládní opozice.

Senát tedy bude fungovat jako ústavní pojistka a určitý korektor vlády, jestliže tak dnes nefunguje prezident. Znamená to stopku pro ústavní zákon o celostátním referendu i pro změny volebního zákona: to by vyžadovalo souhlas obou komor parlamentu.

Ale i Senát čeká v nadcházejících dvanácti měsících zkouška ohněm. Už při volbě předsedy se ukázalo, že pravicová opozice neumí najít společný postup. Takže Senát se nemusí stát inkubátorem její žádoucí integrace, ale jen nástrojem ODS ke zviditelnění v čím dál zřetelnější roli hlavního soupeře hnutí ANO. Naposledy plán spojení středopravice zbořila KDU-ČSL, když dala košem výzvě starostů, aby oba subjekty spolu s TOP 09 utvořily společnou kandidátku pro květnové volby do Evropského parlamentu.

"Všechny strany jsou nyní zavedenými značkami a ochota ke spolupráci není navzdory rétorice veliká," je skeptický politolog Brunclík.

Levá polovina spektra se sice šikuje ostošest, protože své příznivce tu loví hned dvě silné osobnosti, Miloš Zeman a Andrej Babiš. Ale efekt to má jen v uskupeních vůdcovského typu, jako je KSČM nebo hnutí ANO. Neautoritářsky stavěnou sociální demokracii naopak oba politici štěpí na dvě nesmiřitelná křídla: zemanovské národní socialisty kolem platformy "Zachraňte ČSSD" a levicové liberály, dnes v čele s předsedou strany Janem Hamáčkem.

Boj mezi oběma proudy je už patnáct let − od nezvolení Zemana prezidentem v roce 2003 − leitmotivem každého sjezdu strany. Avšak ten příští, svolaný na 1. a 2. března, asi přinese definitivní rozuzlení.

Předáci liberálů (například Jan Hamáček, Roman Onderka, Martin Netolický) i zemanovců (Jiří Zimola, Jaroslav Foldyna, Michal Hašek, Zdeněk Škromach) už ani nezastírají, že končí s kompromisy a že jde o ovládnutí ČSSD. Pokud se to některému z křídel podaří, druhý proud může odejít a třeba i založit novou partaj.

Levici by mohlo pomoci, pokud by se česká ekonomika dostala do problémů a zvýšila se nezaměstnanost.

Jisté ovšem je, že výhra hamáčkovců ani zimolovců nezachrání sociální demokracii před další marginalizací. Strana nemá osobnosti ani chytlavá témata, není srozumitelná.

"Pragmatický Babiš je schopen svou agendou ČSSD zastínit," vysvětluje Brunclík. "Levici by mohlo pomoci, pokud by se česká ekonomika dostala do problémů a zvýšila se nezaměstnanost nebo by stagnovaly mzdy. To by mohla být voda na mlýn levici a mohlo by to výrazně podrýt obraz Andreje Babiše jako toho, kdo je schopen úspěšně kormidlovat ekonomiku," nastiňuje východisko. Podobně vidí budoucnost levice i Stanislav Balík, podle kterého budou ČSSD i KSČM v roce 2019 dál slábnout. "Jako dosud se tak bude dít ve prospěch jiné levicové strany, a sice hnutí ANO," predikuje.

Drobení ANO nenastane

A jsme u jádra pudla. Zatímco u většiny stran, institucí nebo trestních kauz bude v příštím roce záležet na tom, jakým směrem se posunou, pro hnutí ANO bude klíčové, zda zůstane sešikované na své barikádě. Jen když se jeho členové semknou za svým vůdcem, mohou babišovci vyluxovat i zbytek levicových voličů.

Půjde to snadno. Relativně silné a autonomní osobnosti už z předních řad ANO odešly a v hnutí zůstávají ve stále větší míře lidé, kteří jsou politicky i existenčně závislí na Babišovi. Logicky tedy za ním budou stát za všech okolností. Zkušenosti uplynulých pěti let ukazují, že k oslabení loajality poslanců, ministrů a dalších představitelů ANO dochází až při opuštění úřadu. Pokud tedy nepřijde něco nepředvídaného, drobení Babišova fanklubu se konat nebude. A že by předseda ztratil nervy a odstoupil sám? Nikdy, jak zdůraznil. Vylučuje to i politolog Jan Kubáček. "Nedovedu si příliš představit, že by Babiš opustil politický a veřejný život. Pokud by ho opustil, myslím, že by to byl velký problém pro hnutí ANO. V podstatě by hrozil i jeho rozpad," soudí.

Rok pravdy 2019 ovšem nebude prožívat jenom hnutí ANO, Babiš, ČSSD nebo resort Čapí hnízdo. Užije si jej celá Evropa, respektive Evropská unie. Brexit je dosud pouze další novou agendou projektu, který se desítky let jen rozšiřoval a prohluboval. Ovšem po odchodu Velké Británie k 29. březnu udělá EU poprvé reálný krok dozadu. Jakou náladu to vyvolá na palubě? To ukážou hned v květnu volby do Evropského parlamentu.

Češi v nich bezesporu opět projeví svůj léta pěstovaný euro­skepticismus. Pokud totiž našinci přemýšlejí o zahraničněpolitických hrozbách, jsou spíš vystrašeni představou přívalu migrantů než reálnými projevy imperialismu Ruska.

Proto v unii zaplavené uprchlíky vidí spíš další zdroj problémů než účinnou ochránkyni před vnějším nebezpečím. A nic zatím nenasvědčuje tomu, že by české elity překonaly své selhání a začaly projekt evropské integrace efektivněji obhajovat a vysvětlovat.

Devítkový rok

Pointa končícího "osmičkového" roku zůstává zatím otevřená i proto, že následuje rok výročí devítkových. A ta jsou − včetně třiceti let od pádu komunistického režimu v listopadu 1989 − velmi inspirující. Zrcadlo současnému kolapsu české liberální demokracie, či dokonce zradě listopadových ideálů postupně nastaví připomínky Jana Palacha, Jana Zajíce, Evžena Plocka nebo i 50. výročí potlačení masových demonstrací v srpnu 1969.

Bude i příležitost si uvědomit, že se Češi se svou totalitní minulostí zdaleka nevypořádali − na rozdíl od Němců, kajících se za okupaci českých zemí právě před osmdesáti lety.

V Praze a dalších větších městech tak můžeme ve výroční dny očekávat demonstrace a protesty. "Tato výročí mají po­tenciál ovlivňovat veřejné dění a jejich připomínání může využívat zejména opozice k tlaku na prezidenta či premiéra. Ale nelze říci, že by ten potenciál byl dostatečně velký na skutečné změny v české politice," říká politolog Miloš Brunclík.

Je to tak. Neblahé tíhnutí současné české společnosti k populistickému a protievropskému autoritářství může změnit jedině nabídka lepší a věrohodnější alternativy. Přesně jako to bylo i v listopadu 1989. Podaří se opozičním demokratům ji během příštích 12 měsíců zformulovat a předložit veřejnosti?

Související
Zobrazit