Svobodu cukrovarníkům. Unie se zbavila jedné přesluhující regulace

Česko žije cenou másla, ale je možné, že brzo pro změnu budeme probírat cenu kila cukru krupice. A tentokrát asi na řetězce nebude premiér Bo­huslav Sobotka posílat kontrolory, jako je tomu u aktuálního šílenství kolem másla. Jestli se cena hne, tak nejspíše dolů.

Je vlastně neuvěřitelné, že Evropa cenu cukru regulovala půl století (a z toho se roky už shodovala, že zbytečně). Když v roce 1962 vznikla společná zemědělská politika evropského společenství (CAP), přehnaná regulace nebyla nic divného, protože i národní státy tehdy mohutně dotovaly zemědělství. To je ale už dávno pryč, dinosaurus CAP však zůstal.

Z nějakých 70 procent rozpočtu evropského klubu v 70. letech nyní dáváme na CAP méně než 40 procent, ale i to je příliš. Uvědomme si, že zemědělství tvoří ani ne dvě procenta evropského HDP a zaměstnává ani ne pět procent Evropanů.

Každý rozumný stát chce samozřejmě nějak podporovat své zemědělství a péči o krajinu, ale onen těžkopádný unijní přístup je čím dál více na odpis.

Je dobře, že se zrušily před dvě­ma lety kvóty na mléčné výrobky (trvaly od roku 1984) a nyní že došlo i na cukr.

Jistě je možné, že nevychovaný trh i v případě cukru zahýbá cenami jako u másla či se vytvoří přebytek nebo nedostatek, ale vše bude asi lepší než svazující unijní kvóty.

Pro české cukrovarnictví by to navíc mohl být nový začátek a návrat k cukerné velmoci. České cukrovarnictví má tradici už 230 let. Zažilo hvězdné časy i období úpadku během 30. let či od 90. let 20. století. Doufejme, že nyní pěstitelé cukrové řepy i cukrovarníci zažijí zase ty lepší časy.

Z 50 cukrovarů v roce 1989 jsme nyní na sedmi fabrikách, které poslušně čekaly, kolik tisíc tun mohou maximálně prodat. Nyní sektor může konečně vyrábět více a je jen na firmách, zda budou schopny kostky, krupici či moučku prodat na ostře konkurenčním trhu.

A my všichni získáme další důkaz, že EU by tu měla být především pro jiné věci, než jsou zemědělské kvóty.