Věčný spor o export: CzechTrade je místem střetu zájmů dvou ministerstev

Na tyto informace reagoval viceprezident Hospodářské komory Bořivoj Minář tvrzením, že zakázky ve výši 1,3 miliardy jsou vlastně naprostým neúspěchem. Šlo jen o 0,03 procenta celkového exportu, k čemuž byla podle Mináře zapotřebí "armáda úředníků".

Poměřovat úspěch procenty z celkového vývozu je trochu ošidné, protože ten táhnou hlavně firmy jako Škoda Auto, Hyundai, TPCA, Siemens či Bosch, které mají zahraniční majitele a využívají jejich obchodní síť. Skutečností však zůstává, že názory malých a středních firem na fungování agentury CzechTrade se diametrálně různí. Některé jsou nadšené, mnohé ji vůbec neznají a další byly zklamané. Ustavičné reorganizace a personální změny určitě agentuře nepomohly.

"U CzechTrade dlouhodobě naprosto postrádám kroky na podporu exportu pro malé a střední podnikání," prohlásil Minář. Dodal, že Hospodářská komora zvýšila vlastní aktivity na podporu exportu a zahájila cyklus krajských exportních konferencí ve spolupráci s odborem ekonomické diplomacie ministerstva zahraničích věcí. Nikoliv s agenturou CzechTrade, jež spadá pod ministerstvo průmyslu a obchodu.

Takže se zdá, že ve skutečnosti jde o další kolo sporu, který vypukl už kdysi dávno, přinejmenším v 60. letech minulého století. Tehdy šlo o to, do jaké míry bude obchodní síť v zahraničí řídit československé "zamini" (tedy ministerstvo zahraničních věcí), či poněkud pragmatičtější ministerstvo zahraničního obchodu.

Byl to tvrdý boj, kvůli němuž mezi členy vlád ČSSR padala nečekaně ostrá slova. Přečkal návrat plurality i rozpad federace, jen na místo ministerstva zahraničního obchodu přišlo ministerstvo průmyslu a obchodu. Nejostřeji se rozhořel, když každé ministerstvo řídila jiná partaj. Ale doutná dodnes, byť neustále přibývá odborníků, kteří bojovali na obou stranách barikády, a přestože oba úřady momentálně řídí členové stejné politické strany.

Nejsme v tom sami. Podobné problémy trápí i státy s dlouhou demokratickou tradicí, v nichž se kvůli běžné výměně vlády obvykle nebourá celý fungující systém. Do určité míry se řešení podařilo najít v Německu, ale jen kvůli tomu, že prohrálo válku. I v době, kdy zemi spravovaly okupační mocnosti, musela nějak fungovat, a tak na místo státních orgánů nuceně nastoupila obdoba naší Hospodářské komory. Ta se ovšem těšila mnohem větší autoritě. V normálním státě existuje přitom jediná možnost - aby se zástupci všech zúčastněných často scházeli, věcně jednali a dodržovali, co si slíbili.