Kopání do dlužníků ničemu nepomůže, svět potřebuje bankrotový režim

Jak nyní sledujeme v případech Řecka a Portorika, může právní vakuum způsobené chybějící legislativou pro státní dlužníky vysát život z ekonomiky. V září učinila OSN velký krok k vyplnění tohoto vakua, když schválila soubor principů pro restrukturalizaci státních dluhů. Devět zásad formuje základy efektivního mezinárodního právního řádu.

Drtivá podpora těchto principů, kdy 136 členů OSN volilo pro a pouhých šest proti (v čele s USA), ukazuje rozsah globální shody na potřebě včas řešit dluhové krize. Další krok - mezinárodní smlouva, která založí globální bankrotový režim, který bude závazný pro všechny země - se ale může ukázat jako obtížnější.

Nedávné události podtrhují obrovské riziko, které představuje nedostatečný rámec pro restrukturalizaci státních dluhů. Dluhová krize Portorika nemůže být vyřešena. Zejména poté co americké soudy zrušily platnost vnitrostátního úpadkového zákona - toto rozhodnutí učinily proto, že ostrov je ve skutečnosti kolonie USA a nebylo v kompetenci jeho vlády schválit vlastní legislativu.

V případě Argentiny jiný soud USA povolil malé množství takzvaných supích fondů, aby tak ohrozil proces restrukturalizace, se kterým souhlasilo 92,4 procenta věřitelů země. Stejně tak byla v Řecku absence mezinárodního právního rámce důležitým důvodem, proč jeho věřitelé - Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF - mohli zavést opatření, která způsobila obrovské škody.

Někteří významní hráči by se však do tvorby mezinárodního právního rámce nehnali. Mezinárodní asociace pro kapitálové trhy (ICMA), podporovaná MMF a americkým ministerstvem financí, navrhuje změnu jazyka v dluhových smlouvách. Základním kamenem takových návrhů je implementace lepších kolektivních akčních klauzulí (CACs), které by restrukturalizační návrhy schvalovaly principem supermajority věřitelů a byly by závazné pro všechny ostatní. Nicméně zatímco by lepší CACs jistě komplikovaly život supím fondům, nejsou komplexním řešením. Ve skutečnosti nechávají mnoho kritických témat nevyřešených a do jisté míry konzervují nedostatky současného systému - anebo to celé činí ještě horším.

Zůstává například otázka, kterou návrh ICMA nijak nezodpovídá, a to jak urovnat konflikty, která vznikají, když jsou vydávány dluhopisy pod rozdílnou jurisdikcí s rozdílnými právními rámci. A dále, návrh ICMA podporuje tajnůstkářské chování mezi hlavními finančními centry: jediní věřitelé, jejichž hlasy by mohly za aktivaci CACs, by byli ti, kteří vlastnili dluhopisy vydané v rámci omezeného souboru jurisdikcí. A nijak to neřeší silnou nespravedlnost mezi formálními věřiteli a těmi implicitními (jmenovitě penzisté a pracovníci, vůči nimž mají dlužníci také povinnosti), kteří by neměli v restrukturalizačních návrzích žádné slovo.

Všech šest zemí, které hlasovaly proti rezoluci OSN, má vlastní úpadkovou legislativu, protože vidí, že CACs nejsou dostatečné. Přesto odmítají akceptovat, že zdůvodnění pro domácí právní stát - včetně opatření k ochraně slabých vypůjčovatelů před silnými hrubými věřiteli - je aplikovatelné i na mezinárodní úrovni. Možná je to proto, že jsou to vedoucí věřitelské země, které nemají žádný zájem na omezování jejich moci.

Respekt pro devět principů, které schválila OSN, je přesně to, co tu chybělo v posledních dekádách. Například restrukturalizace řeckého dluhu v roce 2012 nevrátila udržitelnost, jak o tři roky později demonstrovala zoufalá potřeba nové restrukturalizace. A stalo se téměř normou porušovat principy suverénní imunity a spravedlivého zacházení s věřiteli, což je velice jasně vidět na rozhodnutí newyorského soudu v případě dluhu Argentiny.

Restrukturalizace dluhu není hra s nulovým součtem. Rámce, které ji řídí, určují nejen to, jak je koláč rozdělen mezi formální věřitele, ale také jeho velikost. Vnitřní úpadkové rámce se vytvořily proto, že trestání insolventních dlužníků vězením se ukázalo jako kontraproduktivní - vězeň nemůže splácet své dluhy. Stejně tak kopání do dlužících zemí, když jsou na kolenou, dělá jejich problémy jen horší - země v ekonomickém pádu také nemohou splácet své dluhy.

Joseph E. Stiglitz, profesor na Kolumbijské univerzitě
Martin Guzman, postgraduální vědecký pracovník na Kolumbijské univerzitě

© Project Syndicate 2015
www.project-syndicate.org