Vláda by měla myslet i na nemyslitelný krach VW. Aby měla záložní plán pro Škodu

Čech, který by si přál zkázu skupiny Volkswagen, by byl naprostý blázen. Mladoboleslavská automobilka Škoda byla nejlépe privatizovaným průmyslovým podnikem na území České republiky, je klíčovým exportérem a mimořádně významným zaměstnavatelem.

Mateřský Volkswagen představuje obrovskou firmu, jež desítky let vytvářela zisk, takže by měla být schopná tuto krizi přežít. Nelze ale úplně vyloučit, že se jí to nepodaří. Problémy totiž mohou být daleko tíživější, než se nyní zdá.

Stále ještě přesně nevíme, kolik aut bude muset na povinný servisní zásah a jak se po něm jejich vlastnosti změní. Některé země poskytly ekologickým autům různá zvýhodnění, a pokud auta Volkswagenu ve skutečnosti nesplňovala udávané emisní limity, požadavky na odškodnění mohou dosáhnout astronomických částek.

Nemá smysl se utěšovat příznivými statistikami registrací za říjen. Nové automobily si kupují především firmy, u nichž probíhá dlouhodobý rozhodovací a administrativní proces, a ani privátní zákazníci obvykle nepřijímají rozhodnutí ze dne na den. Většina vozidel se vyrábí až na konkrétní objednávku, takže na ně zákazníci zhruba dva měsíce čekají. A statistiky zahrnují nikoli samotný prodej, nýbrž až následnou úřední registraci. Aféra, která propukla v polovině září, tedy ještě nemůže mít na výsledky říjnových registrací velký vliv.

Hlavním problémem Volkswagenu přitom ani v dalších měsících patrně nebude, že by prodával málo aut. Koncern však budou tížit výdaje na svolávání a opravy automobilů, náklady na právní spory, nutnost vytvářet obrovské rezervy na případné sankce. Zásadní komplikací pak může být, že skupina Volkswagen funguje nejen jako automobilka, ale také jako finanční instituce, která poskytuje úvěry a leasing, a je tudíž závislá na hodnocení, které jí poskytují ratingové agentury. Tento koktejl může být krajně nebezpečný.

Co má v této situaci udělat český stát? Asi by si měl vzpomenout, že jsme téměř jediná země v Evropě, která za posledních třicet let nepřistoupila k žádným opatřením na obnovu vozového parku, mezi vyspělými státy provozujeme téměř nejstarší auta a čeští motoristé mají přitom Škodu stále rádi. Ministerstva průmyslu a zahraničí by také mohla mladoboleslavské automobilce nabídnout aktivní pomoc při vstupu na nové nadějné trhy – například jihokorejský, íránský,vietnamský či kambodžský.

Zároveň je ale nutné se připravit na nejhorší. Kdyby Volkswagen nutně potřeboval hotovost, mohl by českou automobilku prodat. Toto řešení je ovšem krajně nepravděpodobné, protože ostatní značky koncernu jsou se Škodou úzce propojené. Odebírají z Mladé Boleslavi a Vrchlabí motory i převodovky. V některých případech je přitom Škoda monopolním výrobcem, takže ji koncern nemůže snadno "hodit přes palubu".

Ale pokud by k tomu stejně došlo, bylo by vzhledem k obrovskému významu Škody pro celou českou ekonomiku zapotřebí, aby stát měl v záloze náhradní řešení. Patrně nějakého investora z Číny či Indie, který by chtěl českou společnost rozvíjet obdobně, jako se to asijským firmám podařilo v případě značek Volvo, Jaguar či Land-Rover.

Vyloučit ovšem nelze ani to, že koncern Volkswagen skončí v platební neschopnosti a celou skupinu bude muset dočasně převzít stát. Pokud by se situace začala dramaticky zhoršovat, česká vláda by měla neprodleně zjistit v Berlíně, zda by na záchranné operaci mohla participovat podobně, jako se Kanada nedávno podílela na restrukturalizaci automobilových společností USA.

Existuje totiž neblahá zkušenost ze 70. let, kdy britská vláda znárodnila potácející se koncern British Leyland Motor Corporation (BLMC), a ten vzápětí poslal do likvidace svou italskou dceru, milánskou automobilku Innocenti. Pokud by tedy v režii spolkové vlády vznikl nějaký „Nový Volkswagen“, bylo by dobré, kdyby v něm měl český stát také podíl, nebo kdyby se alespoň ze Škody opět stal společný podnik, v němž by se o vlastnictví dělil hypotetický "Nový Volkswagen" s českým státem.

Tyto katastrofické úvahy se sice mohou zdát přehnané a předčasné, ale kdyby někdo v roce 1969 předvídal, do jak hluboké krize se za pouhé tři roky dostane mamutí BLMC, budil by patrně jen shovívavý úsměv. Vždyť ta firma vyráběla krásná auta, měla zdánlivě neotřesitelnou pozici na domácím trhu, vyvážela do Kanady, Austrálie a desítek dalších zemí. A kdo si dnes na vozy Austin, Morris, Wolseley či Rover vzpomene?

Zánik současného Volkswagenu je sice krajně nepravděpodobný a nikdo si ho tady nepřeje, ale moudrá vláda musí být připravená na všechny možnosti.