Volkswagen se vymlouvá jako žák základní školy. Férový trest si ale neudělí

Mladoboleslavská Škoda nebyla do roku 1991 perlou českého průmyslu. Než do ní vstoupil Volkswagen, šlo z evropského hlediska o nepříliš významnou automobilku s jedinou modelovou řadou. Ta sice byla kvalitní, ale na další investice scházely peníze. Už předlistopadové vlády proto tušily, že bez nějaké spolupráce se Západem to v případě osobních aut do budoucna nepůjde.

Volkswagen přišel v rámci privatizačního procesu s bezkonkurenční nabídkou. Obě strany byly na tento „sňatek“ v roce 1991 dobře připravené a oběma přinesl prospěch, avšak české straně o něco větší. Automobilka výrazně zvýšila produkci. Stal se z ní hlavní český vývozce a její úspěch přitáhl další investory.

Volkswagen nepředal do Škody jen technické a obchodní znalosti, ale také civilizovanou firemní kulturu. Její součástí je, že se i řadovým zaměstnancům za kvalitní práci dobře platí a že věk či nemoc nejsou automatickým důvodem k vyhazovu. Češi tedy nemohou mít ze současných problémů Volkswagenu žádnou radost.

Navíc je možné, že koncernové dieselové motory splňovaly evropské normy, takže zde k žádné enormní škodě ani nedošlo. V USA by ovšem bez klamavého softwaru neuspěly, což šéfové skupiny v podstatě přiznali. Chybu může udělat každý, německá automobilka za ni bude v USA pykat, a tím by to mohlo skončit.

Jenže obhajoba ze strany VW a jeho skalních zastánců působí jak na úrovni žáků základní školy: Není vyloučeno, že ostatní podvádějí s emisemi také ( = pětku možná dostal i Pepík). Za ten malér mohou vlády, protože stanovily příliš přísná pravidla ( = učitel nám dal diktát, který byl moc těžký). Celé je to dílo jen několika inženýrů ( = připínáčky na učitelovu židli nastražil Tonda a já o ničem nevím).

A právě z obviňování pouhých několika inženýrů nejvíce mrazí. Vypadá to totiž jako předehra ke krajně nebezpečné hře manažerů velkých korporací: Máme malér? Najdeme někoho, na koho to celé hodíme. Za mlčení mu poskytneme zlatý padák v takové výši, aby skutečně mlčel. Zaměstnancům sdělíme, že jsme v krizi, ať pochopí, že dojde k propouštění.

Vládě naznačíme, že je to s námi nahnuté, ať přihraje nějaké dotace (co třeba na vývoj ještě ekologičtějších vozidel?). Dodavatelům přikážeme, ať zlevní každý rok o pět procent. A z ušetřených peněz si vyplatíme královské bonusy.

Na počátku 30. let minulého století přistoupily Škoda a ČKD ke snížení šéfovských platů po dobu krize o čtvrtinu, a to přitom za tu krizi nemohly. Skupina Volkswagen by dnes byla mnohem věrohodnější, kdyby se hned druhý den své emisní aféry odhodlala k podobnému kroku.

A v případě Škody Auto by patrně pomohlo, kdyby se do jejího vedení dostalo více Čechů, kteří s aférou neměli nic společného, neboť v Mladé Boleslavi se dieselové motory nevyrábějí.