Pokuty na silnicích nejsou všelék. Zaveďme lepší prevenci a řidičák na zkoušku

Ta je částečně pochopitelná, protože stav některých silnic je hrozný, každý policista není dokonalý a všudypřítomné radary někdy vedou spíše k tomu, že řidiči nekoukají na cestu, nýbrž vyhlížejí radar. Nicméně to neznamená, že můžeme být se stavem bezpečnosti na silnicích spokojeni.

Je mnohem pravděpodobnější, že se příštího týdne nedožijeme kvůli silničnímu pirátovi než kvůli teroristům, a nikdo by netvrdil, že státní orgány nemají bojovat s terorismem. Jenže drtivá většina lidí si je jistá, že nikdy nespáchá atentát a dokonce se ani nepotká s policisty, kteří se potírání terorismu věnují. V případě motorových vozidel je to jinak. Každý někdy zhřešil a každý může za volantem udělat osudnou chybu.

Navíc se zdá, jako by byl v Česku úspěch úzce spjat se spěchem: někteří politici, celebrity a milionáři se svou láskou k překračování rychlosti ani moc netají. A kdo by chtěl platit zvýšenou pokutu za nějaký drobný přestupek, kterým nikoho neohrozil, když leckterý viník havárie vyvázne zcela beztrestně.

Jenže atmosféra, kdy řidič dodržující maximální rychlost bývá některými spoluobčany považován za škůdce a agresivně napadán, je krajně nebezpečná - stejně jako až neuvěřitelná společenská tolerance k alkoholu či drogám za volantem. Těch vzrušených diskusí o "policejní šikaně" se ostatně nikdy neúčastní ti, kteří se stali obětí "králů silnic", podle nichž každý správný motorista musí jet alespoň třicet kilometrů nad rychlostním limitem a dvě piva bystří smysly.

Pokud jde o výši pokut, hlavní problém je, že oněch 2500 korun, které nyní může policista udělit na místě, má pro různé skupiny obyvatel zcela odlišný význam. Pro bohaté by byl i dvojnásobek stále ještě směšnou částkou. Plošné dramatické zvýšení pokut by patrně nic nevyřešilo, spíše by vedlo ke zvýšení rizika korupce. V případě úmyslných a výrazně nebezpečných přestupků však přiměřené zpřísnění dává smysl.

V humbuku kolem represí by se však nemělo zapomínat na to, co je mnohem důležitější, tedy na prevenci. Ta by se logicky měla soustředit na nejrizikovější skupiny, k nimž vedle řidičů kamiónů a motocyklistů patří hlavně začínající řidiči.

Řidičský průkaz "na zkoušku" se v mnoha zemích osvědčil. Vydávat by se přitom mohl už od 17 let s tím, že řidič by do dovršení plnoletosti musel mít ve voze doprovod z někoho z rodičů. Za ten rok jízdy pod nejpřirozenějším možným dozorem by si alespoň někteří mladí lidé osvojili správnou řidičskou praxi, vyjezdili by se a "zklidnili hormony".