Mezinárodní ratingová agentura Standard & Poor's snížila kreditní rating Evropské unie ze stabilního na negativní. Důvodem jsou očekávané ztráty z projektů tzv. Junckerova fondu či rizikové financování členských států (Řecko). Mezinárodní ratingová agentura má pravdu - jiný problém je, jestli za současné situace má nějaký dluhový rating vůbec smysl. Protože posuzování schopností splácet dluh ve světě, který je totálně předlužen, dává čím dál menší smysl.

Dluhy všude kolem

Podle zprávy nadace Jubilee Debt Campaign je momentálně 24 zemí akutně ohroženo dluhovou krizí a dalších 14 k tomu velmi rychle směřuje. Jistě, v žebříčku těch "před kolapsem" je třeba Belize či Dominikánská republika, ale také mnoho evropských zemí: kromě očekávaného Řecka, předpokládané Itálie a Španělska také třeba Chorvatsko a znovu Kypr, Irsko a Portugalsko.

Podle informací nadace dosáhla celosvětová úroveň dluhu 286 procent HDP, v absolutním čísle 200 bilionů dolarů. Na každého obyvatele světa tak připadá dluh 28 tisíc dolarů, a to i na země, kde se průměrné denní náklady na osobu pohybují pod deseti dolary. Představa, že někdy dojde ke splacení, je mírně řečeno definovaná příslovím "přání otcem myšlenky".

Stejně jako případ Řecka ukazuje, že záchranný program - tedy něco, co by mělo vést k "udržitelnosti" dluhu - nemusí a nebude fungovat. Zpráva nadace dokonce řešení řeckého problému přirovnává k situaci, kdy bychom dluh na jedné kreditní kartě chtěli zaplatit a vyřešit tím, že se zadlužíme na jiné kreditní kartě. Protože všechny evropské země jsou zadlužené a přelévání dluhu z jedné země do druhé tuto situaci jenom zhoršuje.

Podle jiných statistik po sečtení všech dluhů (státního zadlužení, domácností, firem...) přesahuje zadlužení 300 procent HDP u devíti zemí (mezi premianty tohoto druhu patří Irsko, Portugalsko, Belgie a Japonsko, kde ovšem dluh přesáhl neuvěřitelných 400 procent HDP) a přes sto procent dluhu má celkem 39 zemí.

Podle této statistiky v posledních pěti letech významně klesal dluh domácností a korporací, zatímco státní s výjimkou Norska rostl. Dluh finančního sektoru klesal také, ale vzhledem k tomu, že v mnoha zemích za něj závazky převzal stát, nelze ho zařadit do ranku "poctivých, kteří dluhy splácejí".

Přišel čas na odpis

Ve chvíli, kdy dluží skoro všichni a možnost splácení jen předstírají, je načase začít uvažovat o odpisu dluhu. Nejde jen o Řecko, kde tuto možnost navrhuje i Mezinárodní měnový fond, ale prakticky o všechny zadlužené země po celém světě - vedle Evropy jde také o Čínu, Japonsko, Spojené státy...

Dostali jsme se do situace, kdy jsou země "too big to fail" a jakýkoliv krach by přinesl dominovou reakci, jejíž následky by byly okamžité - podle odhadů Jubilee Debt Campaign by cena nemovitostí, akcií a dluhopisů okamžitě klesla o 75 až 95 procent a ekonomika by zkolabovala. Jenže, kdo za zadlužené země převezme dluhy, tak jako to ony udělaly za banky, které byly rovněž nepostradatelné slovy too big...?

Sedm ekonomických hříchů, které dovedly Řecko nad propast - čtěte ZDE

Proč Řecko dluhy nikdy nezaplatí? Možná i proto, že Rumunsko je zaplatilo, a trpělo - čtěte ZDE

Smazání dluhů, možnost začít znova, znaly docela dobře staré civilizace. A také díky nim dokázaly tak dlouho fungovat v prakticky nezměněném společenském řádu. Jak například zmiňuje aktivista a antropolog David Graeber v knize "Dluh. Prvních 5000 let", odpouštění dluhů pomáhalo udržovat stabilitu společenských systémů.

K odpuštění dluhů docházelo ve chvíli, kdy bylo zjevné, že míra zadlužení jednotlivců přivádí celou společnost na okraj kolapsu, kterému se starověké společnosti bránily a často také díky tomuto principu dokázaly ubránit. Představa, že starověký vládce - on byl ten, který vyhlašoval jednou začas odpuštění dluhů - byl podstatně osvícenější než smečka analytiků nadnárodních institucí, není příliš optimistická.

První krok (spíš krůček) ke světovému oddlužení nedávno navrhla komise pro restrukturalizaci státních dluhů při Organizaci spojených národů, která se rozhodla vytvořit pravidla pro bankrot zemí. Argument pro jejich vznik je logický a nedávno jej připomněl i papež František: Když může zbankrotovat firma a požádat o oddlužení, proč podobný proces neexistuje v případě států?

Součástí navržených devíti pravidel bankrotu je vůbec možnost/přípustnost tohoto kroku, dále řeší otázku práv a povinností zemí a věřitelů. Cílem je stabilizovat situaci v době, kdy podle údajů Světové banky 49 zemí světa čelí dluhové pasti a podle MMF je rostoucí zadlužení zemí příčinou nerovnosti. A velká nerovnost, jak ukázala historie, vede k tomu, že náprava přichází živelně v podobě revolucí. Snaha tomu předejít proto není vůbec špatná.

Související