Kolem kulatého stolu v tmavém zakouřeném lobbybaru sedí postavy v dlouhých pláštích s klobouky vraženými hluboko do čela. Ve vzduchu je cítit doutníky. Vypadá to jako schůzka mafie? Anebo se jen pár milionářů přišlo poradit, co s vydělanými penězi? Pro kdekoho možná zažitý obraz amerického "investorského klubu" nedávných let, kde znudění boháči pijí whiskey a dohadují se, jak ještě minimálně zdvojnásobit své jmění. Jenže realita není krásná literatura. Dnešní investoři rozhodně nejsou "Bratrstvem kočičí pracky", ale ani "Rychlými šípy". "Nepředstavujte si to jako tajné bratrstvo, které se radí, jak naložit s penězi. Ono je to ve skutečnosti zcela transparentní," potvrzuje i soukromý investor Eduard Míka, za nímž stojí mimo jiné úspěch v podobě investice do internetové nákupní galerie Internet Mall.

Jak tedy fungují současné investiční fondy, kdo jsou investoři - vlci samotáři - a proč a kam vlastně dávají své vydělané peníze?

Letos na konci dubna ohlásil investor Ondřej Bartoš, že dal dohromady už druhý fond v rámci své společnosti Credo Ventures (CV), kam soukromé osoby mohou vložit své peníze, aby je on se svými kolegy rozinvestoval do začínajících - startupových firem. Zájemci mu přitom musejí svěřit minimálně půl milionu eur. "Jsou to kamarádi nebo kontakty z byznysu z předchozích let, se všemi se známe, pracovali jsme spolu dříve," vysvětluje princip hledání vkladatelů do fondu Bartoš. Už tak postupoval při zakládání prvního kola fondu CV - Stage 1 před zhruba pěti lety, nyní stejné lidi oslovil logicky znovu. "Dokážou přispět radou, podnětem, zároveň nechceme komunikovat se stovkou neznámých," dodává.

Do fondu Stage 1 nakonec přispělo pětatřicet byznysmenů - investorů, nový fond Stage 2 bude nejspíše složený ze zhruba dvacítky většinou známých jmen českého byznysu. "Jsou to investoři v tom smyslu, že ale sami jako investoři nepůsobí. Jsou to manažeři, podnikatelé, právníci, kteří vydělali nějaké peníze a část z nich jsou ochotni někomu svěřit, aby jim je zhodnotil," popisuje Eduard Míka činnost fondu CV, kde byl před několika lety členem dozorčí rady a momentálně je předsedou investiční komise ve fondu Stage 1. Největším investorem jsou zatím lidé z RSJ Private Equity, zakladatel a akcionář RSJ Karel Janeček a dvojka firmy Václav Dejčmar. "Vždycky se s nimi rád uvidím, stejně jako s Eduardem Kučerou a Pavlem Baudišem. Popovídáme si, co je zajímavého na trhu, je to i pro nás důležité, vědět, co se děje, jaký mají oni názor," popisuje Ondřej Bartoš schůzky s ostatními. Právě Kučera s Baudišem, zakladatelé známé české IT společnosti Avast, jsou dalšími členy a vkladateli do fondu. Účastnili se prvního kola, nyní naskakují i do druhého. A jimi seznam nekončí: "jedničky" se účastnili třeba i Zbyněk Frolík z Linetu, Petr Cichoň z firmy Crocodille, šéf pražské burzy Petr Koblic, partner právní kanceláře Havel & Holásek Jaroslav Havel, zakladatel Elephant Orchestra Jan Barta anebo Kaleil Isaza Tuzman, šéf KIT Digital, jediné v Praze sídlící firmy obchodované na americké technologické burze Nasdaq.

Kouzelné seznamy

Takže žádné dlouhé pláště, žádný zakouřený lobbybar. "Já říkám, že mám prostě seznam 99 investorů, kteří nějak vydělali peníze, se kterými jsem někdy něco řešil, a když objevím něco zajímavého, tak zavolám, že existuje taková a taková příležitost," vysvětluje podobně svoji strategii také investor Michael Rostock-Poplar, zakládající partner společnosti Venture Investors Corporate Finance (VICF). "Je to živelné, neorganizované, nestrukturované. Nemá cenu to nijak tlačit, pohyb částic taky nezkontrolujete," směje se.

Na podobný kouzelný seznam hrají i v Credo Ventures. Už u Stage 1 si ho vytvořili ze známých jmen tuzemského byznysu i obchodních přátel. Ty pak obešli s nápadem na vytvoření fondu a zeptali se, zda do toho jdou s nimi. "K inovativním start-up projektům mám velmi blízko. Klíčový je pro mě jejich potenciál oslovit globální trh, což se plně shoduje s filozofií Credo Ventures," vysvětluje svůj vstup do projektu CV zakladatel a akcionář společnosti RSJ Karel Janeček s tím, že jako soukromá osoba investuje naprosto minimálně a jedná se vlastně pouze o případy osobního zájmu, případně hobby. Přiznává, že někdy za ním sice přijdou lidé s nápadem a žádostí, aby investoval, on je ale odkazuje vždy na odborníky.

Právě jeho i ostatní stávající členy fondu obešli s nabídkou na další investici Ondřej Bartoš s kolegy Janem Habermannem a Tomášem Orlíkem v Credo Ventures, když se po několika letech rozhodli, že je čas na druhé kolo. "Když jsme 'jedničku' uzavřeli, čas od času se někdo ozval a ptal se, zda je možné se přidat, ale museli jsme je odmítat s tím, že je fond uzavřen," říká Bartoš. Teď ale přichází doba, kdy si budou povídat i s ostatními, kteří se ozvali v mezičase napřímo, byli doporučeni anebo s nimi v mezidobí dělali nějaké další obchody. "Pak se rozhodneme. Ale nebudu slepě volat nejbohatším lidem v Česku a prodávat jim teplou vodu," konstatuje Bartoš.

Přesvědčit přitom byznysmeny nebo úspěšné manažery, kteří vydělali dostatek peněz, aby investovali do dalších nadějných firem a dali jim šanci vyrůst třeba i v globálního hráče, jak se to povedlo například Avastu nebo AVG, není nic jednoduchého. Michael Rostock-Poplar přiznává, že z jeho devětadevadesátihlavého seznamu má zájem "pragmatické jedno procento". "Základ je, že vy je nesmíte přesvědčovat. To je špatně. Já jen řeknu - tady je švédský stůl a vyber si, co chceš," přirovnává Poplar s tím, že jakmile by někomu doporučil skvělé sushi, ten by určitě v tu chvíli přestal jíst ryby, protože mu vlastně nikdy nechutnaly.

Kromě toho u něho platí stejná premisa jako u Bartoše: většina lidí z kouzelného seznamu jsou kamarádi, se kterými se neformálně čas od času sejde. Jemu se přitom nálepka "Bratrstva kočičí pracky" zrovna líbí: "V klubovně si všechno řekneme, scházíme se tam na kafe, jen ta klubovna jsou dnes třeba i různé chat roomy, řešíme věci přes e-maily a podobně."

To znamená, že si investoři svá tajemství ve většině případů ani nijak extrémně nestřeží, o svých záměrech se nebojí s kýmkoli hovořit a záměry sdílet s ostatními. Prostě platí, jak říká jeden z úspěšných investorů Michal Zahradníček, jehož úspěchem je třeba biotechnologická firma PrimeCell, že do hlavy nikdo nikomu nevidí a když dva dělají totéž, nikdy to není stejné. "Ďábel je vždy skrytý v detailu. Klíčové rozhodnutí v dané situaci, které učiní investor A, je rozdílné od klíčového rozhodnutí investora B," je přesvědčený Zahradníček s tím, že vždy stejně zvítězí to správnější rozhodnutí a podobných musí investor udělat tisíce.

One man show

Právě Zahradníček anebo už zmíněný Eduard Míka patří do pomyslné skupiny investorů samotářů, kteří skupinové investice - tedy nejčastěji vytvoření investičního fondu - nevyhledávají. A podobných akcí se z nejrůznějších důvodů prostě neúčastní. Někdy ale přibírají třeba koinvestora, jako Michal Zahradníček v rané fázi k vybrané investici přibírá maximálně kolegu Ivo Kristena. S tím před mnoha lety začínali. S postupem času a v případě, že se projekt rozrůstá, přibírá někdy dalšího, většinou strategického investora. "Společné investorské projekty zásadně nerealizuji, protože mám vlastní představu o segmentech a oborech, ve kterých chci působit, stejně jako o způsobu investice i rozvoji projektu," vysvětluje svůj postup Zahradníček. Jeho způsob je vlastně "one man show". Projekty je zvyklý si investičně řídit sám, dle vlastního uvážení, nebýt na nikom moc závislý, neboť minimálně počátečních několik let je podle něho jakýkoli vliv rozptylující představu zakladatele na škodu věci. "Kompromisy zdržují investici a činí ji zranitelnější," je přesvědčený Zahradníček. Dalším důvodem, proč se nesdružuje do žádného "bratrstva či klubu", je, že nemá potřebu cizích zdrojů a vše až na malé výjimky realizuje vlastními financemi. Stejně postupuje i Eduard Míka, který sám sebe popisuje jako vlka samotáře. To mimo jiné znamená, že se může zabývat jen velmi omezeným počtem investičních případů, což souvisí i s tím, že jeho styl je "hands on". Neboli že se firmě, do které investuje, snaží aktivně pomáhat, což zabere poměrně dost času.

To je případ i Jiřího Deváta, bývalého šéfa tuzemské pobočky Microsoftu anebo společnosti Cisco, který se teď věnuje vlastním projektům, kde, jak říká, může sám přímo prospět, anebo Margarety Křížové. Investorka a partnerka advokátní a poradenské kanceláře Central European Advisory Group (CEAG) se na možné investice dívá společně se svými partnerkami z firmy a zajímají ji spíše malé projekty, kterým může pomoci. Ale pečlivě si vybírá. Jak říká, chce někoho, kdo v sobě nemá tu občasnou startupovou nadutost, ale potřebuje prostě normálně poradit, jak se svým podnikáním uživit. Podle ní na trhu takzvaných start-upů panuje mýtus, že jakmile se vymyslí nápad, je třeba hledat investora. Jenže pokud je projekt v úplném začátku, je si Křížová téměř jistá, že investora nalézt nejde. V tom případě je nutné sehnat kamaráda nebo někoho z rodiny a jedná se spíše o půjčku či dar.

"Většině startupistů by mělo být jasné, že o mikroprojekty investoři prostě nemají zájem," myslí si. Na druhou stranu je ale přesvědčená, že většina z těchto začínajících podnikatelů nepotřebuje ani tak peníze jako spíše tvrdě dřít, nevzdat to, a možná pak i někoho, kdo poradí se správným nastavením ceny a byznys modelem. S tím souhlasí i Devát, podle něhož mnozí nadějní startupisté bohužel stále vnímají investora jako pijavici na svém nápadu, nikoli jako rychlozdviž k úspěchu.

Přehazovat nápady vidlemi

Margaretě Křížové se do rukou dostává hodně byznys nápadů, ale možná tak dvě procenta jsou reálná, tedy stojí za to se s těmi lidmi setkat a jednat o možné pomoci. Do společných investic ani "investorských klubů" se nijak zvlášť nehrne. Není to prostředí, kde by chtěla trávit svůj volný čas. I ona má svoji síť dlouhodobých kontaktů na lidi, se kterými je příjemné se sejít na kávu a probrat projekty, které má na stole. "Je to mnohem efektivnější a vím, že mluvím s lidmi, kteří chtějí opravdu investovat, pokud je něco zaujme," říká Křížová. Jak těžké je najít skvělou příležitost, vědí i ostatní oslovení. Do VICF chodí čtyři až pět byznys plánů týdně, jednou za kvartál se na to tamní analytici a investoři seriózně podívají, a jak říká Michael Rostock-Poplar, "jednou dvakrát do roka se to okotí".

Jeho denní prací je tak zkoumání, zda a jak by případný projekt fungoval, jestli dává smysl a podobně. Velká část nápadů také k investorům přichází na nejrůznějších konferencích pro začínající podnikatele, úspěšná se svými podnikatelskými nápady a záměry občas bývají i inovační centra. Poměr toho, co si investor sám vyhledá, a toho, co k němu nějakou cestou dorazí, bývá půl na půl. Jak říká Jiří Devát, vyplácí se prostě mít oči otevřené, uši nastražené. A spojovat lidi, protože jedna i druhá strana se pořád ještě učí.

"Není to tak, že bychom vidlemi přehrabovali spoustu byznys plánů a projektů," směje se Ondřej Bartoš. I v Credo Ventures jen tak jedno až dvě procenta z toho, co vidí, u nich získá investici. Jednak proto, že drtivá většina se nakonec neprojeví jako dostatečně zajímavá, anebo je tam jiný důvod: třeba si nepadnou do oka s lidmi, kterým nápad patří, nesdílejí s nimi jejich vizi. Velmi často jde i takzvaně o nesoulad v ambicích či očekávání. Credo a jeho zakladatelé chtějí investovat do projektů, které mají ambici být globální, číslo jedna v určitém segmentu. "Region střední a východní Evropy vnímám z hlediska distribuce kapitálu v podobných rizikových projektech jako podinvestovaný, takže je tam výrazný prostor pro další investice," souhlasí se strategií CV Karel Janeček.

I proto Credo baví inovativní a unikátní projekty v celé střední a východní Evropě. Jenže většina start-upů velké ambice podle jejich zkušeností nemá. "Oni chtějí jen dost peněz na dobrý život, chtějí být nejlepší v Praze nebo středních Čechách, a to je pro nás málo," vysvětluje Bartoš. Velmi často se také ukáže, že chce společnost podnikat v oboru nebo oblasti, které vlastně nerozumí, nezná svoji konkurenci a podobně.

Nejspíše vždy platí, že investoři, kteří mají mezi sebou dobrou zkušenost z minulosti, se v budoucnu spojují k dalším investicím. A většinou se ještě jedná o větší věc než v minulosti. Logicky s tím, s kým jste udělali špatný byznys dříve, do nového start-upu ani jiného projektu nepůjdete. Historická zkušenost je nepřenosná. "Scházím se s mnoha investory a byznysmeny. V rozhodování o společné investici je pro mne zásadní, co máme společného kromě zájmu vydělat peníze. A také jak se daný investor na trhu chová a jakou má reputaci," konstatuje Michal Zahradníček.

Každý investor, ať už institucionální nebo soukromý, prostě vyvíjí svoji vlastní činnost a vyhledává si investiční příležitosti. Je to propojený svět, kde se lidé znají a na investicích často spolupracují. Nejde přitom vždy jen o peníze, ale také o kompetence. "Ne nadarmo se investice označují jako 'smart money', protože pro většinu firem, které investice hledají, samotné peníze moc nevyřeší," myslí si Eduard Míka. Mnohem důležitější je know-how lidí, kteří sami rychlý růst firmy zažili, mají rozsáhlé zkušenosti s managementem nebo dobře rozumějí příslušnému odvětví.

Credo Ventures má sbor poradců, jehož členy jsou lidé s rozsáhlými zkušenostmi na mezinárodní investorské scéně a každý z jeho fondů má komisi, která rozhoduje o schválení objevené příležitosti, sami členové fondů - vkladatelé, se na rozhodování a investicích nijak nepodílejí. Jiné je to u VICF Michaela Rostocka-Poplara. "Základem je, že se investor musí podílet. Jen vložit peníze a prudit, to umí každý. Ale jestli z toho chce něco mít, musí se také snažit," potvrzuje Poplar. Nemusí to přitom být v denním režimu, ale představa, že budou jen tišší společníci, kteří budou po celou dobu investice mlčet, u něho nefunguje. Na druhou stranu on sám také nefunguje tak, že by do zainvestovaného podniku denně chodil a jeho zakladatelům říkal, co má kdo dělat. "Tím bych jim vlastně říkal, že jsou hloupí. Když se mě oni ptají, já jim odpovídám otázkou a oni sami musejí přijít s odpovědí. Sdělovat moudra shora je nemožné," myslí si.

Konkurence versus zlatý důl

Tuzemští investoři se v podstatě shodují na tom, že český investiční trh je trochu deformován. Margareta Křížová si myslí, že je tu hodně v podstatě virtuálních investorů, tedy lidí, kteří o sobě pouze tvrdí, že investují. Michal Zahradníček zase dodává, že velká část porevolučních tuzemských byznysmenů i investorů většinou zbohatla na pouhém překupu firem, anebo na tom, že měli jakousi výhodu v získávání informací nebo také danou konexemi převážně na politické úrovni. Podle něho tito lidé nevytvářejí nic nového, zásadního, skutečnou přidanou hodnotu. "Já jsem začínal naprosto z ničeho. Nic jsem nezprivatizoval ani nezdědil. Začínal jsem jen s výchovou v rodině, snad dobrým vzděláním a manažerskými zkušenostmi z nadnárodní korporace," vypráví Zahradníček. Podle něho byly jedinou možností, jak uspět na trhu, nové technologie a inovace a šlo o to správně odhadnout budoucí potřeby zákazníků. Všechny jeho investice vznikly na zelené louce v pomyslné garáži.

Tam také občas hledají i ti nejbohatší v Česku, ať už Petr Kellner a jeho PPF nebo Springtide ze skupiny KKCG Karla Komárka. I ti totiž občas v rámci svých institucí nějakou zajímavou startupovou investici udělají. Konkurence tak mezi investory přibývá, ať už jsou to institucionalizované fondy právě v rámci finančních skupin jako J&T a KKCG, ale jsou tu i Rockaway, 3TS anebo i soukromí investoři jako Míka nebo například Ondřej Tomek. Ten před osmi lety ve svých třiatřiceti jako hlavní akcionář prodal téměř 40procentní podíl ve společnosti NetCentrum, kterou spoluzaložil a jejímž hlavním aktivem byl portál Centrum.cz. "Na trhu je strašná spousta peněz, navíc v posledních letech se institut start-upu stal sexy, populární a spousta lidí má pocit, že si také chce zahrát o ten jackpot, když vidí některé z úspěchů, i třeba jen lokálních," myslí si Bartoš. Hodně lidí si myslí, že zainvestovat je způsob, jak snadno přijít k penězům ve smyslu, proč bych já nemohl mít štěstí, když je měli ostatní. Jenže ve finále je úspěšný jen málokdo. Míkovi se povedl Internet Mall, Ondřej Tomek na svůj velký úspěch čeká. Michal Zahradníček podle svých slov dává přednost kvalitě před kvantitou: například do společnosti Webcom s dvacetiletou historií kdysi investoval zhruba tři miliony korun, dnešní odhadovaná tržní hodnota podniku je zhruba 300 milionů. Obdobně Mikenopa.com na počátku spolkla zhruba 25 milionů korun, očekávání akcionářů je zhruba půl miliardy. Zahradníček se drží principu, že méně je někdy více: nemá rád způsob investování do mnoha projektů s tím, že to, co vyjde, zaplatí projekty, které se nepovedou. "To není má filozofie. Dodnes se mi všechny projekty povedly," tvrdí Zahradníček.

Michael Rostock-Poplar je v současné době nadšený ze softwarové brněnské firmy Skipper18 anebo slovenské softwarové společnosti ProfitUp, dalšími investicemi jsou opět softwarová Safetica a GoPay, která provozuje on-line platební systém. On sám přitom neřeší sumu, kterou vkládá. Může to být 100 tisíc až milion korun, nejde o astronomické částky. "Nebavíme se o budoucím Googlu, protože ten tady žádný nebude," konstatuje pragmaticky Poplar. Tvrdí, že svůj procentní výnos v podstatě neřeší: "Jsem v tom bohém, mě to baví. A pokud jde jen o můj čas a peníze, tak to vyzkouším."

V tom jsou institucionální investoři jako právě Credo Ventures jiní. Vkladatelé očekávají návratnost svých peněz. V rámci prvního kola před pěti lety se ze šestnácti zainvestovaných společností výborně povedla investice Cognitive Security, kterou nakonec koupilo Cisco jako svoji první akvizici ve střední a východní Evropě. Teď ve druhém kole fondu CV jeho zakladatelé očekávají zhruba 25 projektů, možná i menších. Fond je na 10 let, z toho první polovinu "se dává", dalších 5 let roste a pak se v ideálním případě prodává. "Aby se investice povedla, musí přinést minimálně desetinásobné zhodnocení," říká Bartoš. Jenže takových je jen asi desetina. Zhruba v polovině případů se pak alespoň vložené peníze vrátí, zbytek je ztrátový.

 

40 milionů eur

Taková je plánovaná velikost nově spouštěného fondu Credo Ventures Stage 2.

 

10 procent

Takové zhodnocení musí přinést investice, aby se o ní v Credo Ventures dalo mluvit jako o úspěšné.


Ondřej Bartoš, jeden ze zakladatelů fondu Credo Ventures. Povedená investice do Cognitive Security, kterou koupilo Cisco.


Eduard Míka, soukromý investor, jehož největším úspěchem byla zřejmě investice do internetové nákupní galerie Internet Mall.


Karel Janeček, spolumajitel a předseda dozorčí rady RSJ. Prostřednictvím RSJ Private Equity investuje i v rámci fondu Credo Ventures.


Michal Zahradníček, soukromý investor, jehož cílem jsou hlavně biotechnologie. Úspěšnou investicí je například Webcom, Mikenopa.com anebo PrimeCell Therapeutics.


Michael Rostock-Poplar, zakládající partner společnosti Venture Investors Corporate Finance. Současné investice: Skipper18 nebo ProfitUp.

 

Foto: Jan Rasch, Lukáš Bíba, Matej Slávik, Jiří Koťátko

Související