Řecká bajka o morálce: Za dluhy by neměl být odpovědný jen dlužník

Když před pěti lety vypukla krize eura, keynesiánští ekonomové předpovídali, že úsporná opatření, která se tehdy zaváděla v Řecku a dalších zemích zasažených krizí, nepovedou k úspěchu. Že udusí růst a zvýší nezaměstnanost - a že nedokážou ani snížit poměr dluhu k HDP.

Jiní lidé - v Evropské komisi, v Evropské centrální bance a na několika univerzitách - mluvili o expanzivních kontrakcích. Avšak dokonce i Mezinárodní měnový fond na to namítl, že kontrakce, jako jsou škrty ve vládních výdajích, působí právě tak, jak jejich název napovídá - kontrakčně.

Další test jsme už snad ani nepotřebovali. Úsporná opatření opakovaně troskotají - od jejich raného použití za vlády amerického prezidenta Herberta Hoovera, kdy utahování opasků proměnilo krach na akciovém trhu ve velkou hospodářskou krizi, až po "programy" MMF vnucené v posledních desetiletích východní Asii a Latinské Americe.

Když se však Řecko ocitlo v potížích, byl tento recept odzkoušen znovu. Řecku se do značné míry podařilo splnit diktát předepsaný "trojkou" (Evropskou komisí, ECB a MMF): primární rozpočtový deficit proměnilo v primární přebytek.

Kontrakce vládních výdajů však byla podle předpokladů zničující: nezaměstnanost 25procentní, pokles HDP od roku 2009 o 22 procent a zvýšení poměru dluhu k HDP o 35 procent. A dnes, kdy strana Syriza zaměřená proti úsporným opatřením zaznamenala drtivé volební vítězství, dali řečtí voliči najevo, že už toho mají dost.

Co lze tedy dělat? Za prvé si jasně řekněme: Řecku by se daly jeho potíže klást za vinu v případě, že by to byla jediná země, kde medicína trojky ošklivě selhala. Španělsko však mělo před krizí rozpočtový přebytek a nízký poměr dluhu k HDP a také ono se ocitlo v depresi.

Zapotřebí totiž nejsou ani tak strukturální reformy uvnitř Řecka a Španělska jako spíše strukturální reforma uspořádání eurozóny a zásadní přehodnocení politických rámců, jejichž výsledkem je špatný výkon měnové unie.

Řecko nám také znovu připomnělo, jak naléhavě svět potřebuje rámec pro restrukturalizace dluhu. Nadměrný dluh nezapříčinil pouze krizi z roku 2008, ale i východoasijskou krizi v 90. letech a latinskoamerickou krizi v 80. letech.

Dodnes přitom vyvolává nevídané utrpení v USA, kde miliony majitelů nemovitostí přišly o domovy, a ohrožuje také miliony dalších lidí v Polsku i jinde, kteří si vzali půjčky ve švýcarských francích.

Vzhledem k tomu, jakou tíseň nadměrné dluhy vyvolávají, by si člověk mohl položit otázku, proč se jednotlivci a státy opakovaně do této situace dostávají. Koneckonců jsou takové dluhy kontraktem - tedy dobrovolnou úmluvou -, takže věřitelé jsou za ně stejně zodpovědní jako dlužníci.

Dokonce lze tvrdit, že věřitelé nesou ještě větší zodpovědnost: obvykle se totiž jedná o moderní finanční instituce, zatímco vypůjčovatelé bývají často méně obeznámení s nevyzpytatelností trhu a s riziky spojenými s různými smluvními ustanoveními. Víme například, že americké banky na svých dlužnících kořistily tím, že využívaly jejich malé finanční gramotnosti.

Všechny (rozvinuté) země si uvědomují, že má-li kapitalismus fungovat, musejí jednotlivci dostat možnost nového začátku. Vězení pro dlužníky v devatenáctém století neuspěla - byla nehumánní a nijak nenapomáhala k zajištění splátek. Pomohlo však poskytnutí lepších podnětů k dobrému půjčování tím, že se zvýšila zodpovědnost věřitelů za důsledky jejich rozhodnutí.

Na mezinárodní úrovni jsme spořádaný postup, jak zajistit státům nový začátek, zatím nevytvořili. Organizace spojených národů se s podporou téměř všech rozvojových a rozvíjejících se států snažila takový rámec vytvořit ještě před krizí z roku 2008. USA se však tvrdošíjně stavěly a stavějí proti; možná chtějí opětovně zavést vězení pro dlužníky, kam by putovali představitelé předlužených států (v takovém případě bude možná volno v zátoce Guantánamo).

Představa návratu k vězením pro dlužníky se možná jeví jako přitažená za vlasy, ale odpovídá současným řečem o morálním hazardu a zodpovědnosti. Panují obavy, že pokud se Řecku umožní restrukturalizovat dluh, jednoduše se stejně jako další země opět dostane do potíží.

To je čirý nesmysl. Opravdu se kdokoli příčetný domnívá, že by kterákoli země dobrovolně podstoupila to, čím si prošlo Řecko, jen aby se zbavila svých věřitelů? Pokud nějaký morální hazard existuje, pak je na straně věřitelů - obzvláště v soukromém sektoru -, kteří jsou opakovaně předmětem sanací.

Pokud Evropa dopustila, aby tyto dluhy přešly ze soukromého sektoru na veřejný - což je v posledním půlstoletí zavedené schéma -, pak by důsledky měla nést Evropa, nikoli Řecko. Současné strádání Řecka, včetně masivního navýšení poměru dluhu k HDP, je do značné míry chybou pomýlených programů "trojky", které byly zemi podstrkovány.

Nemorální tedy není restrukturalizace dluhu, nýbrž její absence. Na dilematech, jimž dnes Řecko čelí, není nic mimořádně zvláštního; v podobné situaci už bylo mnoho zemí. Tím, co ztěžuje řešení řeckých problémů, je struktura eurozóny: z měnové unie vyplývá, že se členské státy nemohou vymanit z potíží pomocí devalvace, avšak špetka evropské solidarity, která musí takovou ztrátu politické flexibility doprovázet, jednoduše schází.

Na konci druhé světové války před sedmdesáti lety si spojenci uvědomovali, že Německo musí dostat možnost nového začátku. Chápali, že Hitlerův vzestup úzce souvisel s nezaměstnaností (nikoliv s inflací), která byla výsledkem uvalení dalších dluhů na Německo na konci první světové války.

Spojenci nevzali v potaz šílené nahromadění dluhů, ani nemluvili o tom, jakými náklady Německo zatížilo jiné země. Místo toho nejen odpustili Německu dluhy, ale dokonce mu poskytli pomoc, přičemž spojenecké jednotky rozmístěné v Německu zajistily další fiskální stimul.

Když zbankrotují firmy, je výměna dluhu za kapitál spravedlivým a účinným řešením. Analogickým přístupem pro Řecko je proměnit jeho současné dluhopisy v dluhopisy vázané na HDP.

Pokud si Řecko povede dobře, dostanou věřitelé více svých peněz; pokud ne, dostanou méně. Obě strany by pak měly silný podnět usilovat o prorůstovou politiku.

Nezbývá než doufat, že ti, kteří rozumějí ekonomii dluhu a úsporných opatření, a ti, kteří věří v demokracii a humánní hodnoty, nakonec zvítězí. Uvidíme, zda se to opravdu stane.

Joseph E. Stiglitz, profesor Kolumbijské univerzity
(c) Project Syndicate 2015
www.project-syndicate.org