Usnuli jsme na vavřínech. Evropu budeme dohánět celá desetiletí

Před 25 lety - odmítnutím schodkového rozpočtu - se začaly rozbíhat ekonomické reformy, jinak řečeno přeměna socialismu na kapitalismus. Od počátku šlo i o dohnání vyspělé Evropy. A právě to se na 100 procent nepodařilo, velké očekávání vystřídala střízlivost, která dnes hraničí se skepsí.

V ekonomické úrovni, měřeno paritou hrubého domácího produktu, máme k Německu, tolik připomínaném po pádu komunism, u daleko a poměřovat se můžeme spíše s Řeckem, které však srazila dolů dluhová krize.

Jinak řečeno, Česká republika už deset let zůstává na čtyřech pětinách zemí Evropské unie. Důsledkem tohoto přešlapování na místě je nevíra části populace v tržní ekonomiku i demokracii, v porovnání se západem nízká spokojenost lidí se svým životem a obavy z budoucnosti.

To vyvolává otázku, do jaké míry byly tyto problémy zakódovány už v samotné ekonomické transformaci spojené se jménem tehdejšího ministra financí Václava Klause.

Jeho reformní balíček byl založen na úsporné rozpočtové politice jako hlavním protiinflačním nástroji a rychlé liberalizaci a privatizaci. To vše mělo přivodit a současně umožnit ustát šok, který jak podniky, tak celou populaci donutí změnit chování a naučí je žít v tržním prostředí.

Co kdyby se ale prosadily jiné představy? Například experti kolem české vlády Petra Pitharta požadovali okamžitý prodej klíčových podniků do rukou silných zahraničních společností, které by podobně jako Volkswagen mladoboleslavské Škodovce zajistily kapitál, moderní technologie a trhy.

Šéf za komunistů vytvořeného Prognostického ústavu ČSAV Valtr Komárek odmítal šokovou terapii úplně a chtěl, aby si vláda na přechodnou dobu ponechala v hospodářském životě důležitou roli a pomohla ekonomiku restrukturalizovat.

Klaus také mohl z čela reformy zmizet z vůle tehdejšího prezidenta Václava Havla, který se ho uprostřed roku 1990 neúspěšně pokusil odstranit z klíčového ministerstva financí.

Reformy a to, co na ně bezprostředně navazovalo, lze porovnat i s jinými postkomunistickémi státy. Polsko začalo nejdříve a nejrazantněji, nicméně později liberalizační politiku změkčilo a hlavně pomaleji privatizovalo.

Maďarsko postupovalo metodou postupných kroků, tu ale pak musela vystřídat drsná úsporná opatření. Česká rétorika byla radikální, výrazně ji však změkčil bankovní socialismus, který skončil nákladnou sanací finančních ústavů a to ekonomiku také zpomalilo.

Samotný transformační pokles v těchto zemích byl v roce hlavních změn srovnatelný, znamenal 10 až 13 procent dolů. Pro následující období, kdy se jejich ekonomiky otřepaly z šoku a začaly růst, je zajímavé srovnávat růst HDP na osobu. Z tohoto pohledu, opět přes paritu kupní síly, bylo v roce 1995 Česko na 76 procentech průměru Evropské unie, Polsko na 43 a Maďarsko na 51 procentech. Nyní Praha sahá na 80, zatímco Polsko na 66 a Maďarsko 65 procent. Z českého pohledu tedy nic moc.

Na jedné straně stojí vysvětlení, že tu v důsledku naprostého znárodnění zmizela podnikatelská tradice a existovaly přehnané iluze o někdejší vyspělosti domácího průmyslu. Jenomže na druhé straně tu před čtvrt stoletím panovala makroekonomická stabilita.

Maďarsko se ve stejné době topilo v dluzích a Polsko k tomu těžce postihl hospodářský rozvrat už v dobách úporného zápasu mezi komunistickou vládou a Solidaritou. Ostatně i Slovensko, které po rozdělení federace začínalo na polovičním HDP, nám dýchá na záda.

To vše ukazuje, že pokud Česko vůbec někdy bylo reformním premiantem, usnulo na vavřínech. A že další sbližování s vyspělou Evropou, která nám v posledních letech opět odskočila, bude běh na dlouhou trať. Zřejmě na celá desetiletí.

Více v aktuálním vánočním dvojčísle týdeníku Ekonom. Objednat si jej můžete i přes SMS. V elektronické podobě je k dostání i na iPadu a iPhonu a tabletu Samsung.