Kalouskovo srovnání Babiše s Mussolinim kulhá na obě nohy

Hlavním argumentem je podle Kalouska Babišovo zpochybňování 25 let polistopadového vývoje a jeho masivní a dlouhodobý útok na tradiční politické strany krytý bojem proti korupci. Výsledkem prý může být likvidace svobodné soutěže politických stran a tím základů liberálního parlamentního systému.

Historická srovnání však bývají ošidná, dějiny vždy vzdorovaly úsilí o schematizaci. Do jedné řeky se dvakrát vstoupit nedá a úderná zobecnění, která se navíc vztahují k tak třaskavé minulosti, jako je fašismus, mají často problém s konkrétními fakty.

O politickém stylu Andreje Babiše si každý může učinit obrázek sám, podívejme se ale na opačný konec paralely - na to, jak se v Itálii před přibližně devadesáti léty prosadil Benito Mussolini.

Mussolini, původně k tamnímu socialistickému hnutí tíhnoucí novinář, se za první světové války přiklonil k nacionalismu a vzhlédl se v někdejší slavné italské, respektive starořímské minulosti.

V ní mohl najít nejen ideu středomořského impéria, o jehož obnovení dvacet let snil, ale také mnoho příkladů silných, ale nemilosrdných řečníků, vojevůdců a diktátorů.

Takové vzory přitahovaly tím spíše, že Itálie byla při poválečném dělení kořisti opomenuta a hledala svého silného muže, který by jí vyvedl z domácí krize a zajistil mezinárodní uznání.

Když kolem sebe Mussolini soustředil podobně uvažující přívržence, často nespokojené vojáky a důstojníky, kteří po ukončení konfliktu ztratili smysl života i uplatnění, zapojil své fašisty nejprve do pouličních bojů s domácí levicí.

Ta byla v hospodářsky rozvrácené zemi na vzestupu a marxisté se po vzoru ruských bolševiků připravovali na revoluční převzetí moci.

Mussolini a jeho úderné oddíly (Fascio di combattimento) ve spojení s velkými pozemkovými vlastníky i průmyslníky toto nebezpečí se sobě vlastní brutalitou zlikvidovali. Jeho vzestup byl tedy spojen především s násilím a něčím, co se dalo přirovnat k občanské válce mezi pravicí a levicí.

Během vítězných bojů fašisté zesílili natolik, že navzdory nevalným volebním výsledkům začali usilovat o moc. I pravicové strany, jak liberály, tak konzervativce, pokládal Mussolini za slabé a neschopné vlády.

Převrat, tedy pochod jeho oddílů na Řím v říjnu roce 1922, mu dal zapravdu. Armáda ani policie nezasáhly a král jej bez větších protestů jmenoval premiérem koaliční vlády, v níž - prozatím - ještě nepatřila většina ministrů k fašistům. Vše vyvrcholilo masakrem komunistů v Miláně, snížením daní, legislativou ve prospěch statkářů a tvrdým potlačením plebejského křídla ve fašistické straně.

Až následně, na základě zákonů schvalovaných v letech 1925 až 1927, vznikl novým režim s vládou jediné strany a korporací spojující fašistické politiky, podnikatele a zaměstnance. Charakterizovalo ho i postátnění ekonomiky, omezení parlamentarismu a demokracie a brutální likvidace politických odpůrců.

Oblibu si na jedné straně získával populismem, veřejnými pracemi, například přestavbou Říma, a také dohodou s vlivnou katolickou církví a Vatikánem. Mezi elitami zase podporou těžkého průmyslu a armády. Přežil několik atentátů a stal se diktátorem milujícím slávu, ženy a přepych renesančních paláců.

Řada západních státníků, zejména britských, v něm minimálně deset let viděla tvrdého, ale schopného muže, který se zasadil o pořádek, potlačil revoluci a zajistil jakýsi hospodářský vzestup. Názor změnili až v okamžiku, kdy se spojil s nacistickým Německem Adolfa Hitlera a začal ohrožovat jejich kolonie.

Příběh je to barvitý, ale styčné body s Andrejem Babišem v něm chybí. Ministr financí a majitel Agrofertu daleko více připomíná jiného Itala - dlouholetého premiéra Silvia Berlusconiho, který stejně jako on do politiky vstoupil jako miliardář a mediální magnát.

Ačkoliv i zde srovnání dost pokulhává: italský podnikatel se nikdy netajil pravicovými názory, zatímco u základů hnutí ANO 2011 stáli vedle Babiše (bývalého komunisty) hlavně lidé, kteří svou politickou kariéru zahájili v ČSSD. A jedním z lidí, kteří jej těsně před nástupem do politiky ovlivnili, byl například levicový prognostik Valtr Komárek.