Česká privatizace: Dobrá počítačová hra pro osm milionů lidí

Kdybys měl shrnout počátky transformace, co určitě nevynecháš?

Od června 1990 jsem byl ministrem a měl jsem příležitost realizovat vizi, kterou jsem měl už dávno předtím, tedy obnovu tržního hospodářství. První dvě věci, které jsem udělal, byly zákon o malé privatizaci a restituční zákon. Zejména na ty restituce jsem pyšný. Ty by bez mé iniciativy asi nebyly, protože někteří byli proti tomu, aby se majetek vracel.

Já jsem přišel z akademického prostředí a vůbec jsem nevěděl, jak se zákony předkládají. Kdybych věděl, jak se to dělá, tak jsem to dal do meziresortního připomínkového řízení, a tam by to někdo zadusil. Já jsem to ale strčil kamarádům do Federálního shromáždění, kteří to podali jako poslaneckou iniciativu, a ten zákon začal od prvního listopadu platit.

Jak se tehdy prezentovaly podobné názory? Jedna věc byla skupina lidí, kteří ti byli blízcí, ale ono tu bylo velmi nevyrovnané prostředí mezi regiony a podobně. Co to znamenalo?

Já jsem se nikdy nemusel s někým hádat. Společnost na tyto věci byla hladová a připravená. Rozvoj soukromého podnikání po roce 1990 byl raketový, což také vysvětluje, proč byla nezaměstnanost zpočátku tak nízká. Nás tehdy všichni poradci ze Západu a podobně varovali před nárůstem nezaměstnanosti, ale nic takového se nestalo.

Co klíčového potom v těch 90. letech bylo před tebou, případně za tebou?

Jinak to ani není možné, krize tam také byla. Nastala po kuponové privatizaci, v roce 1994, kdy skončila výměna investičních bodů nebo kuponů za akcie. Tam nebyla žádná chyba, to byla počítačová hra pro 8,1 milionu lidí. Problém nastal, když se s akciemi začalo obchodovat, protože legislativa kapitálového trhu prostě nebyla připravená dobře.

Už tehdy jsi tedy cítil rozpory v právním prostředí, ekonomické zájmy... Bohužel, pes byl zakopán v zákonu o investičních společnostech a fondech, tam bylo hrubé opomenutí - nebo úmyslné si dnes spíše myslím - které způsobilo, že správci fondů dostali nadělený majetek. Byla smazána hranice mezi majetkem správce a majetkem spravovaným.

Československý model privatizace byl ojedinělý. Byly tady i jiné varianty - Polsko nebo třeba Jižní Amerika. Jak jsi vnímal tyto věci, neměl jsi někdy chuť dělat věci trochu jinak?

Já jsem to dělal podle toho, jak jsme si mysleli, že je to nejlepší. A abych měl týden času na to studovat, jak to řešili v Jižní Americe, to ne. Takže se to dělalo tak, jak se to dělalo, a myslím, že to nebylo špatně. Znovu říkám, problémy vznikly po kuponové privatizaci kvůli mizerné legislativě a tomu, že kapitálový trh pět let fungoval bez dozoru.

Jak jsi vnímal takové ty doprovodné jevy, jako byla vysoká inflace a tak dále?

Myslím si, že dobrou roli sehrála Česká národní banka. Kromě licenční politiky - ona ji dělala takovou měkkou. Tenkrát licence rozdávala skoro na počkání, což byl produkt toho, čemu říkám falešný liberalismus. Podobně i ministerstvo financí dávalo licence obchodníkům na počkání. To byla chyba, ale jinak centrální banka dělala svoji práci dobře.

Poslechněte si celý rozhovor:

Alter Eko 46 2014

Přehrát video

Projekt Alter eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.