Věřil jsem, že jsou Skotové rozumní, a proto se rozhodnou proti nezávislosti. Potvrdilo se to. Ať už by však hlasování dopadlo jakkoli, do očí bijící vzestup nacionalismu ve Skotsku i jinde v Evropě je příznakem nemoci politického mainstreamu.

Mnozí lidé jsou dnes přesvědčeni, že současný způsob organizace našich záležitostí si nezaslouží ničím nezpochybňovanou loajalitu, že politický systém uzavřel seriózní debatu o ekonomických a sociálních alternativách, že vládnou banky a oligarchové a že demokracie je podfuk. Nacionalismus slibuje útěk od řady "rozumných" alternativ, které nakonec žádnou alternativu nenabízejí.

Nacionalisty lze rozdělit do dvou hlavních skupin: na ty, kteří opravdu věří, že nezávislost představuje únik ze zablokovaného politického systému, a na ty, kteří využívají hrozbu nezávislosti k vynucování ústupků na politickém establishmentu. Tak či onak mají nacionalističtí politici obrovskou výhodu v tom, že se od nich nevyžaduje praktický program: všechno dobré vyplyne ze suverenity. Ačkoli nacionalistickou politiku po druhé světové válce dlouho potlačovala hospodářská prosperita a vzpomínky na válečné hrůzy, Evropa nabízí živnou půdu pro její obnovu.

Není to jen kvůli vleklé hospodářské malátnosti na tomto kontinentu. Je to i proto, že prakticky všechny stávající národní státy v Evropě obsahují geograficky soustředěné etnické, náboženské či jazykové menšiny. Začleňování těchto států do Evropské unie - svého druhu dobrovolného impéria - navíc ohrožuje loajalitu jejich občanů. Nacionalisté proto mohou buď vzhlížet k Evropě, která je ochrání před vlastními státy, anebo ke svým státům, které je ochrání před evropským impériem.

Proto se ve Velké Británii zrodily dva nacionalismy současně. Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) vedená populistou Nigelem Faragem vzhlíží k Londýnu, který má ochránit britskou nezávislost před byrokracií EU. Skotská národní strana (SNP) pod vedením mazaného Alexe Salmonda zase vzhlíží k Bruselu, jenž má ochránit Skotsko před "imperiálním" parlamentem ve Westminsteru. Vytvoří-li se správné podmínky, nacionalismus si vždy najde nějakého "druhého", vůči němuž se bude vymezovat.

Skotský nacionalismus není produktem nedávné hospodářské krize, avšak skotské referendum ano. V roce 1999 svolalo Skotsko první zasedání svého parlamentu s novými pravomocemi, čímž SNP získala v Edinburghu politickou platformu, z níž mohla vést kampaň za nezávislost. Odstavení labouristické vlády v Londýně v roce 2010 bylo pro voliče způsobem, jak ztrestat Labour Party za hospodářský kolaps v letech 2008 až 2009. Ačkoli však potrestání labouristů vedlo ke vzniku konzervativní vlády v Londýně, zároveň přineslo vítězství SNP v Edinburghu v roce 2011. Aby si britský premiér David Cameron zachoval ve Skotsku schopnost vládnout, byl nucen dopustit referendum o nezávislosti.

Co by se stalo, kdyby většina Skotů byla pro odtržení? Nezávislá skotská vláda by se potýkala s obrovskými ekonomickými náklady. Zdědila by odpovídající podíl z dluhu britského veřejného sektoru a budoucích závazků, aniž by se mohla těšit ze značných dotací, které v současnosti pobírá od britského ministerstva financí. SNP tvrdí, že tyto dotace by se nahradily zvýšenými příjmy z těžby ropy v Severním moři.

Tyto příjmy jsou však pochopitelně časově omezené a SNP se zatím opomíjí zmínit o vysokých nákladech na odstavení těžebního zařízení, jakmile ropa dojde. Skotské daně by tak téměř jistě musely být vyšší než britské. Kromě toho se čelní banky se sídlem ve Skotsku a také mnohé velké firmy vyjádřily v tom smyslu, že by přemístily část svých operací do Londýna. Skotsko by bylo ohrožené rovněž ztrátou britských obranných kontraktů.

Na svém pochodu vpřed postkrizovou Evropou využívají nositelé standarty nacionalismu velmi často otázku imigrace, pomocí níž "vytěžují" předkrizový odpor vůči globalizaci, jmenovitě vůči erozi kultur a identit, slábnoucímu smyslu pro komunitu, stagnaci mezd, rostoucí nerovnosti, nekontrolované činnosti bank a vysoké nezaměstnanosti.

Kladou si otázku, zda se lidé mohou těšit z výhod globalizace a současně být chráněni před jejími náklady - a jaké existují alternativy vůči "tržnímu fundamentalismu", který od konce dvacátého století definuje kapitalismus. V této náladě jsou lidé ochotnější nebrat v potaz náklady nacionalismu, poněvadž začali zpochybňovat přínosnost jeho soupeře zvaného liberální kapitalismus.

Například obyčejní Rusové se odmítají postavit čelem k nákladům spojeným s politikou jejich vlády na Ukrajině, a to nejen proto, že tyto náklady podceňují, ale i proto, že jim připadají nedůležité ve srovnání s obrovskou psychologickou vzpruhou, kterou jim zmíněná politika přináší.

Nacionalismus dnes není zdaleka tak zhoubný, jako byl ve 30. letech, protože ekonomická tíseň je mnohem méně výrazná. Jeho oživení však slouží jako předzvěst, co se stane, když jistá forma politiky tvrdí, že uspokojí veškeré lidské potřeby kromě vědomí sounáležitosti s komunitou - a pak lidi zklame.

 

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související