Kolik lidí dnes chodí do divadel? Změnila na tom něco ekonomická krize?

Máme více divadelních diváků, než má třeba Polsko, jehož divadlo je ovšem v evropském kontextu daleko slavnější. Konkrétně v Národním divadle se návštěvnost pohybuje kolem 70 procent, což by v evropském kontextu bylo považováno za obrovský úspěch. V celé České republice, a to lidé moc nevědí, se prodá do divadel přibližně pět milionů vstupenek ročně, což, vzhledem k počtu obyvatel, je považováno za šokující číslo.

Jak prožíváte boj o rozpočet divadla? Co vás například v letošním roce čeká?

V prvé řadě chci říci, že divadlo z velké části financují diváci přímo, tím, že kupují vstupenky. Třeba Národní divadlo má míru soběstačnosti kolem 36 procent, což je například ve srovnání s Vídní nebo s Berlínem rekordní číslo. Rozhodující význam mají dotace, které jsou v našem případě výhradně státní. Navíc nám slušně přispívají sponzoři a částečně mecenáši. Je přitom třeba říci, že české divadlo, respektive ta hlavní divadelní síť, je chápáno jako veřejná služba; je tedy dotováno a zároveň regulováno. A často je regulováno v duchu praxe 80. let. To pak vede k ne úplně dobrému ekonomickému chování nejen na straně divadel, ale i na straně zřizovatelů a veřejné správy.

Co je tedy ta hlavní věc, kterou musíte ustát, aby divadlo bylo na té úrovni, na jaké je?

Nejbolestivější je, že máme podle mého mínění přeregulovaný mzdový systém. Je to naprosto demotivující, přitom osobní náklady tvoří v divadlech 60 až 80 procent celkových nákladů. Kapitál divadla jsou živí lidé na jevišti a okolo jeviště. V divadle se tak špatně šetří, protože si tam nemůžete koupit lepší stroje, propustit dělníky a dělat stejné věci s nižšími mzdami. V divadle prostě musíte mít orchestr, a když propustíte harfenistku, tak můžete propustit celý orchestr. Lidé k vám pak asi přestanou chodit.

V době krize je přitom kultura jednou z prvních věcí, na kterých se chce šetřit...

Já si myslím, že je do budoucna nutné podívat se na celý systém správy a financování tak, aby ředitelé divadel byli považováni za vědoucí jedince, kteří svoji práci chtějí dělat dobře a vědí, jak se chovat ekonomičtěji. Zároveň by si měl stát uvědomit, že šetření na kultuře je negativní investice do budoucna. Kultura přináší určitou úroveň vzdělanosti v základním kulturním rozhledu a hodnotovém systému. A jestliže lidé nejsou dostatečně hodnotově orientováni, pak se ani dostatečně nekvalifikují. Jestliže se dostatečně nekvalifikují, netvoří dostatečnou přidanou hodnotu jako zaměstnanci a stát se mění, jak se píše, v montovnu.

Vy jste na začátku mluvil o sponzorech a mecenáších. Rozumějí tomu, co potřebuje divadlo?

Národní divadlo má to štěstí, že má stále řadu kvalitních spolupracovníků jak mezi firmami, tak mezi osobami. Celkově se ale ta situace nijak nelepší. Myslím si, že se příliv privátních prostředků do kultury nijak nezvyšuje. Asi je to také otázkou uvolnění a liberalizace podmínek. Já si myslím, že je prostě třeba firmám minimálně nebránit v tom, aby část svých výnosů věnovaly na věci, které samy považují za užitečné a co třeba není jen reklama.

Poslechněte si celý rozhovor:

Studio ZetProjekt Alter eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.

Související