Mnozí Evropané dospěli k přesvědčení, že už přestáli hospodářskou a finanční bouři. Deficity a dluh se v posledních dvou letech stabilizovaly. Výnosy ze suverénního dluhu slabých ekonomik na okraji eurozóny prudce klesly. Portugalsko a Irsko opustily sanační programy. Diskuse o vystoupení Řecka z eurozóny zeslábly.

To všechno je pravda, ale je tu jeden velký háček: hospodářský růst v Evropské unii zůstává neduživý. HDP v Nizozemsku a Itálii v posledním čtvrtletí klesl a francouzský HDP se sotva hnul z místa. Prognostici upravují odhady pro rok 2014 směrem dolů a růst eurozóny má podle nich meziročně dosáhnout pouhé jedno procento.

Nezaměstnanost v eurozóně jako celku zůstává na závratných 11,6 procenta, zatímco v USA činila v nejhorším období velké recese 10 procent. V Řecku a ve Španělsku přitom míra nezaměstnanosti přesahuje 25 procent - a mezi mladými lidmi je ještě vyšší.

Evropskou ekonomiku dále svazují tři problémy - suverénní dluh, euro a rozkolísané banky -, a to navzdory několika novým politickým opatřením: Evropskému stabilizačnímu mechanismu, politice evropské banky spočívající ve snadno dostupných penězích a držení suverénního dluhu a listopadovému převzetí dohledu ECB nad zhruba 130 největšími bankami působícími v celé eurozóně. Žádná z těchto reforem však nepostačovala k obnově silnějšího růstu, který Evropa zoufale potřebuje.

Odrazem všeobecné ekonomické nespokojenosti je i nedávná politická nestabilita. Květnové volby do Evropského parlamentu šokovaly evropské elity, neboť v mnoha zemích zaznamenaly silné zisky krajně pravicové strany, euroskeptici všeho druhu, a dokonce i levičáci, k čemuž zčásti přispěla frustrace obyvatel z koncentrace moci v rukou Evropské komise. Velká Británie možná směřuje k referendu o členství v EU v roce 2017, nebudou-li revidovány některé podmínky jejího členství.

Volené představitele čeká nesnadný úkol: uzákonit obtížné strukturální reformy trhů práce, penzijních systémů a daní. Všechny byly naléhavě zapotřebí už dávno před krizí a dodnes ve většině zemí zůstávají přinejlepším ve velmi rané fázi, přičemž fiskální situace vysoce zadlužených států se zlepšila jen mírně. A Itálie a Francie požadují úlevu z pravidel eurozóny pro rozpočtové schodky a dluh.

Vzhledem ke stále neradostnějším demografickým vyhlídkám ve většině evropských zemí je současné tempo strukturálních reforem žalostně nedostatečné. Itálie a Německo spějí k poměru jeden důchodce na jednoho zaměstnance; bez rychlejšího růstu HDP, nových imigračních politik, zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu a úsilí o zastavení růstu sociálních výdajů se budou daně, které jsou již dnes na ničivě vysoké úrovni, neúprosně zvyšovat.

Evropa má tři široké možnosti. První z nich je status quo - to by znamenalo flikování reakcí na budoucí minikrize až po jejich vypuknutí, v souladu se schématem z několika uplynulých let. Vzhledem ke stále odlišnějším zájmům a problémům, jimž různé státy v eurozóně a EU čelí, v kombinaci s těžkopádnými strukturami vládnutí a obtížemi spojenými se změnami smluv je to pro volené představitele cesta nejmenšího odporu - tedy cesta, po níž se budou s největší pravděpodobností ubírat.

Druhou možností je seriózní společná strukturální reforma. Ta by zahrnovala přinejmenším reformy pracovněprávních vztahů, penzijních systémů a protirůstových ustanovení v daňových zákonech. Její součástí by byla také agresivní snaha o omezení převisu suverénního dluhu, který zůstává významnou brzdou růstu a dále ohrožuje některé evropské banky.

Současné dohody o dluhu nejsou dostatečné bez desetiletí trvajícího silného růstu, který se jeví přinejmenším jako nepravděpodobný. Evropské vlády a banky budou nakonec potřebovat řešení podobné Bradyho dluhopisům, které docela dobře fungovaly při překonávání latinskoamerické dluhové krize v 90. letech, a také hrozby, kterou tato krize představovala pro vysoce exponované americké banky. Stejně jako tehdy se však i nyní bude muset dojednat škála možností odchodu a prodloužení splatnosti úvěrů.

Třetí možností je revize a přepracování samotné EU, od eura až po její základní instituce. Jako společenství volného obchodu je EU velkým úspěchem. Euro však má ekonomický smysl pouze pro podmnožinu jeho současných členů, nikoli pro země, jako je Řecko v jeho současné situaci. Někteří ekonomové už navrhli dvoukolejné euro, v jehož rámci by "problémové" státy používaly "euro B" s volně plovoucím kurzem vůči "euru A" tak dlouho, až by začaly splňovat ekonomická a finanční pravidla a zasloužily si opětovný vstup.

Zvýšená mobilita pracovní síly je dalším obrovským přínosem EU. Rigidní byrokratické diktáty Evropské komise však dovedly některé regulace příliš daleko a snaha donutit státy s nižšími daněmi, aby své sazby "harmonizovaly", by byla ničivá pro jejich občany i firmy. Ačkoli je nepravděpodobné, že u druhé či třetí možnosti dojde v blízké budoucnosti k velkému pokroku, volení evropští představitelé by měli neustále testovat, co dává smysl a co je třeba reformovat. Nedávné volby byly budíčkem; je zapotřebí, aby evropští lídři otevřeli oči.

 

Michael J. Boskin
profesor ekonomie na Stanfordově univerzitě

© Project Syndicate 2013
www.project-syndicate.org

Související