Místo toho vláda Bohuslava Sobotky oslavila dva měsíce své existence a začala alespoň kampaň před volbami do Evropského parlamentu. Ty jsou ovšem lidem v podstatě ukradené. Podle aktuálních průzkumů veřejného mínění se o ně "rozhodně" zajímá pět procent lidí, "spíše" 18 procent z nás. Už tak nízká osmadvacetiprocentní účast u voleb v roce 2009 může být tedy ještě nižší.

Eurovolby jsou sice zvláštní disciplínou, zajímat by nás ale měly. Faktem je, že si s nimi nevědí rady ani politici. Voliče je sice těžké čímkoli zaujmout a přilákat do volebních místností, výsledky se však interpretují zásadně s ohledem na domácí politiku.

Sociální demokraté s Bohuslavem Sobotkou v čele dobře vědí, že velký neúspěch i v těchto zdánlivě marginálních volbách může klidně pomoci sestřelit i premiéra - jako v roce 2004 Vladimíra Špidlu. Nyní jde ale spíše o to, kdo bude posílen ve vnitrostranické hře na přetahovanou mezi nyní silnějším Sobotkou a oslabeným Haškem.

Především ODS by pak ráda zastavila svůj propad něčím, co by šlo prezentovat alespoň trochu jako úspěch. Na devět mandátů z posledních voleb sice může rovnou zapomenout, ale počítat se bude každý poslanec a poslankyně.

O potvrzení své pozice stojí i hnutí ANO 2011, o roli hegemona na pravici TOP 09, ráda by se zviditelnila i Strana zelených a řada dalších.

Najít nosné téma však není snadné. A to přesto, že významná část v Česku platné legislativy má svůj původ právě v Bruselu, na nějž se tak často s gustem nadává. Jenže směrnice, nařízení a paragrafy komplikovaných právních přepisů (jež si často sami ještě více komplikujeme) nejsou sexy téma na billboardy. Snad jen jako heslo o tom, že se "zasadíme o omezení byrokracie". Ne že by to snad nebylo zapotřebí, ale podobná hesla slýcháme pravidelně - a bez následného efektu - i v českých volbách.

Šermuje se proto třeba bojem proti přijetí eura, které přitom vůbec není na pořadu dne a minimálně dalších pět let ani nebude. Nadbíhá se slibem zrušení roamingu pro mobilní komunikaci, jež ovšem stihne pravděpodobně ještě tento parlament. V týdnu poté, co jsme si nuceně posunuli hodinky o hodinu dopředu, lze mít pochopení alespoň pro snadno uchopitelné a populární téma zrušení letního času. Jinak je to celkem bída. Evropské volby, obzvláště ty letošní, přesto pozornost zasluhují.

Nejde o to, z jakých stran se bude rekrutovat 21 českých poslanců ze 751, kteří v Bruselu a ve Štrasburku zasedají. Půjde o potvrzení, nebo změnu trajektorie, na niž se Evropská unie vydala v důsledku finanční krize. Na výsledku předčasných voleb v Česku, nově i prezidentských voleb na Slovensku je vidět, jak voliči hledají alternativu a rozdávají protestní hlasy.

Roste nacionalismus, populismus a xenofobie i v těch nejliberálnějších zemích Evropy, jako jsou Nizozemsko, Švýcarsko nebo Dánsko. Ve francouzských obecních volbách výrazně uspěla antievropská strana Národní fronta Marine Le Penové. Pokud by se později dostala k moci i v celostátní politice - a není to vyloučené - idea Evropy táhnoucí za jeden provaz bude mít velký problém.

Úvahy o takzvaném "neuru", novém či severním euru, jímž by se platilo v Německu a několika dalších zemích typu Rakousko, Nizozemsko, Dánsko (a časem případně i Česko), by pak dostaly možná jasnější kontury.

Nadcházející eurovolby lze proto považovat za lakmusový papírek toho, co se v Evropě může dít dále.

Související