Komu předat rodinný podnik

Bill Marriott sám vystřídal svého otce v čele firmy v roce 1964. Tehdy mu bylo 32 a v rodinném podniku pracoval pouhých osm let. Všichni si mysleli, že šéf předá řízení hotelového impéria svému tehdejšímu zástupci. Byl to zkušený a důvěryhodný muž, o dvacet let starší než Marriott junior, vynikající finanční odborník. Neuměl ale jednat s lidmi a nerozuměl hotelovému provozu, což je v tomto druhu podnikání závažný problém. Jeden z členů správní rady proto doporučil Marriottovi staršímu, aby podnik svěřil synkovi.

"Táta se obával, že jsem na to příliš mladý," vzpomínal Bill Marriott po letech, když se sám dostal do podobné situace. Jeho otec tenkrát nakonec na radu dlouholetého společníka dal. "Nejspíš si říkal, že tady bude ještě dost dlouho, aby zasáhl, kdybych se dostal do potíží."

Podnik, který J. W. Marriot starší vybudoval od základů - v roce 1927 začínal stánkovým prodejem nápojů - zdaleka nedosahoval dnešní velikosti. V následujících desetiletích, pod vedením jeho syna, se firma neuvěřitelně rozrostla: koncem loňského roku bylo její součástí 3800 nemovitostí v 73 zemích a výnosy dosahovaly 11,8 miliardy.

Po celou dobu, kterou Bill Marriot junior strávil v čele firmy, měl vedle sebe zkušené manažery, kteří by jej dokázali v případě potřeby kvalifikovaně zastoupit. Na některé z nich se pohlíželo jako na možné zástupce, ale šéf s odchodem do penze nespěchal. Až když v roce 1989, ve svých sedmapadesáti letech, utrpěl infarkt, začal se myšlenkou na předání podniku přece jen trochu víc zabývat. Do šesti týdnů ale byl z nemocnice zpátky v práci a jemu, stejně jako ostatním, bylo jasné, že ho hned tak něco od kormidla nedostane.

TĚŽKÉ ROZHODOVÁNÍ

To, že jej vystřídá některé z jeho čtyř dětí, stejně jako on kdysi vystřídal svého otce, se zdálo být celkem samozřejmé. Firma s téměř devadesátiletou tradicí měla do roku 2012 jen dva generální ředitele. Smysl pro kontinuitu je znát. Konec konců, rodinné jméno najdete v hotelech Marriott na všech dveřích. Tento druh osobní zodpovědnosti zavazuje, ale zvláště v oblasti služeb je také velkou výhodou.

Jenže nejstarší syn se narodil jako postižený. Dcera Debbie sice jako mladá v hotelu pracovala, ale pak strávila třicet let doma se svými pěti dětmi. A i když je dnes zpět v práci jako šéfka pro vztahy se státní správou, ten výpadek už zřejmě nebude moci dohnat. Nejmladší syn David, kterému je 39, řídí hotely společnosti Marriott ve východní části USA. Jako manažer je velmi dobrý, ale podle slov svého otce se "stále učí". Takže zbýval dvaapadesátiletý John.

Stejně jako ostatní členové rodiny, kteří nastoupili do rodinného byznysu, také on začínal od píky, jako kuchař, a prošel téměř všemi oblastmi hotelového provozu. Na to, že firmu převezme, se vlastně připravoval po celý svůj dospělý život a veškeré své úsilí věnoval tomu, aby hotelový byznys poznal do nejmenších detailů.

"Kdybych se rozhodoval podle svého srdce, asi bych si vybral jako svého nástupce právě Johna. Ale postupem času jsem si stále více uvědomoval, že by to nebylo dobré - ani pro Johna, ani pro Marriott. Jakkoliv to bylo osobní zklamání pro nás oba, musel jsem rozhodnout tak, aby to bylo správné pro firmu," napsal později Bill Marriot, když rekapituloval zřejmě jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života.

DO HRY VSTUPUJE CIZINEC

V roce 1993 se Bill Marriott poprvé setkal s Arnem Sorensonem. Firma tehdy měla složitý soudní spor a Sorenson byl jedním z právníků, kteří ji zastupovali. V případu bylo množství složitých finančních detailů a Sorensonovým úkolem bylo připravit Marriotta na soudní jednání tak, aby je tam dokázal srozumitelně a pokud možno jednoduše vyložit. Už tenkrát udělal mladý právník na Marriotta velmi dobrý dojem, takže zůstali v kontaktu i poté, co soud skončil, a po několika letech pro firmu začal pracovat.

Sorensen měl pocit, že je čas na změnu. Práce v právnické kanceláři už mu přestávala vyhovovat. Dostal tedy nejprve na starosti vedení týmu pro fúze a akvizice, což byla jeho původní specializace. A když v roce 1998 odešel tehdejší finanční ředitel, stal se jím proti všem předpokladům právě on.

Marriott mu z nějakého důvodu věřil. I jeho ale překvapilo, jak dobře si vedl a jak rychle si dokázal získat podporu členů správní rady. To, co bylo zdrojem mírných obav, byla kupodivu právě Sorensonova právnická minulost. Kultura hotelové společnosti Marriott je soustředěna na pohostinnost, vytváření atmosféry, kde se hosté budou cítit dobře. Od člověka, který strávil léta v soudní síni, podával žaloby a vedl křížové výslechy, nikdo asi nebude očekávat vstřícnost a lidskou vřelost.

Ukázalo se ale, že Sorensonova "rodinná anamnéza" je zajímavější, než se na první pohled jevilo. Jeho otec byl luteránský misionář a on sám se narodil v Japonsku, kde jeho rodiče tehdy vedli misii. On sám v této církvi od dětství aktivně pracoval. A jak už to tak bývá u těch, kteří vyrůstali s podobnou výchovou, pro jednání s lidmi měl cit, třebaže to v jeho případě nebylo hned patrné. Byl trpělivý, uměl druhým naslouchat a vnímat je. Zároveň si však dokázal získat autoritu jako manažer. (Málo se ví, že otec Billa Marriotta také působil jako misionář, byť mormonský, oba muži tak mohou mít ledacos společného.)

OTÁZKA DŮVĚRY

Arne Sorenson měl tedy potenciál, ale neznal praktickou stránku hotelového byznysu. Nikdo si to neuvědomoval tak dobře jako on sám. Věděl, že všechny Marriottovy děti v hotelu prakticky vyrůstaly a toto prostředí mají v krvi. Přesto - nebo proto - se mu Bill Marriott se souhlasem správní rady v roce 2003 rozhodl svěřit evropskou část firmy, což tehdy bylo přes 150 hotelů. Nastálo měl sice kancelář v ústředí společnosti v americké Bethesdě, ale každý měsíc strávil týden v Evropě, objížděl hotely a seznamoval se s provozem. V roce 2009 pak byl jmenován prezidentem a COO.

"Věděl jsem, že někteří z našich konkurentů se pokoušeli jej získat a nabízeli mu velmi vysoké posty. A pokud věříte tomu, co se o rodinných firmách traduje - že talentovaní lidé, kteří nepatří k rodině, nikdy nevydrží, protože tuší, že mají jen minimální šanci se dostat do těch nejvyšších pozic, které jsou vyhrazeny pro rodinné příslušníky - řekli byste si, že mu tyto příležitosti musely připadat hodně lákavé," shrnul to později Bill Marriott. "Podle mé zkušenosti ale ty obavy o nemožnosti si je udržet jsou přehnané. Zvláště to platí u nás, kde obsazujeme většinu pozic interně, což dává lidem povědomí o potenciálu kariérního postupu." Podle Marriotta Sorenson o odchodu ani nikdy vážně neuvažoval. Vyhovovala mu firemní kultura a nechtěl opouštět místo, kde žil od doby svých vysokoškolských studií a kde měl rodinu.

VZTAHY V RODINĚ

Marriottův syn John zatím pokračoval ve své kariéře v rodinné společnosti. Prošel řadou funkcí, řídil restaurace, zastával významné posty v oblasti financí a brand managementu, jako výkonný viceprezident řídil veškerý prodej... V roce 2002 se pak stal členem správní rady. Byl nesmírně pracovitý a byznys znal skutečně do detailu. Věděl, že jeho otec s ním počítá jako se svým nástupcem a že mu v tomto směru bude nápomocen. Tak tomu skutečně bylo. Jeho otec si ale nemohl nevšimnout, že práce v ústředí Johna nenaplňuje zrovna nadšením. V provozu byl ve svém živlu a řídit hotely ho bavilo. Když se ale od něj začalo očekávat, že bude trávit dlouhé hodiny administrativou, v kanceláři, na nekonečných schůzích, zjevně to na něj doléhalo stále víc. Práce ve velké společnosti s sebou vždy ponese určitou míru byrokracie a čím vyšší manažer, tím více se řízení této byrokracie stává podstatnou součástí jeho práce. A Johna to prostě nebavilo.

Bill Marriott tak začal stále více zvažovat, jestli by nebylo rozumnější, aby se jeho nástupcem stal raději Arne Sorenson. Nechtěl připustit, aby se mezi oběma pretendenty rozvinulo nějaké soupeření. Zároveň věděl, že rozhodnutí bude na něm. Přestože o nástupnictví rozhoduje správní rada, měl v ní takové slovo, že by svého syna do funkce CEO určitě prosadil. Otázka ale byla, jestli by to bylo dobré. A čím více Marriott starší sledoval situaci, tím více mu docházelo, že ne - ani pro jeho syna, ani pro firmu. Uvědomil si, že John je sice rozený podnikatel, ale nemá povahu na to, aby řídil globální společnost té velikosti, jaké Marriott mezitím dosáhl.

Naštěstí se na tom oba shodli. V roce 2005 se tedy John Marriott stal místopředsedou správní rady a z výkonné funkce odešel. Začal se věnovat vlastnímu podnikání a skutečně je v něm velmi úspěšný. A rodinné vztahy nebyly narušeny; možná naopak, protože otázka nástupnictví byla provždy vyřešena. Vycházejí spolu teď velmi dobře.

KONEC - NEBO JEN MEZIHRA?

V roce 2011 bylo Billu Marriottovi 80. "Nemyslím si, že někdo, komu je 80, by ještě měl něco řídit," komentoval to. Arne Sorenson tou dobou už přebíral některé úkoly, které zpravidla spadají do kompetence CEO, a Marriott se rozhodl, že je na čase, aby oficiálně předal funkci. Stalo se tak v prosinci roku 2011, a pokud to bylo pro někoho překvapení, pak spíše pro veřejnost. Lidé, kteří poměry ve firmě znali, se vesměs shodovali, že to byla správná volba.

Také Bill Marriott je se svým rozhodnutím spokojen, i když nezastírá, že by jej těšilo, kdyby jednou ve vedení firmy byl přece jen zase někdo z rodiny. Není to vyloučeno. I když si rodinná firma zvolí jako CEO "cizího" manažera, nemusí to být navěky - pokud si tedy vybere dobře. Příkladem může být automobilka Ford, která byla striktně rodinným podnikem až do roku 1979. Pak se ve vedení vystřídalo několik manažerů, kteří do rodiny nepatřili, ale koncem 90. let se předsedou správní rady stal Bill Ford a ten také v letech 2001 až 2006 firmu řídil.

V případě Marriottu je ve hře řada variant, například i vnuk Billa Marriotta, Christopher Harrisson, který v roce 2011 dostudoval na Harvardu. V úvahu by ale připadal nejspíše nejmladší syn Billa Marriotta David. Je zajímavé, jak to formuluje jeho otec: "Zná byznys a lidé pro něj rádi pracují. Sorenson si jej velmi váží a David si zase váží jeho. Sorensonovi je ale teprve 54, takže je předčasné se příliš hluboce zamýšlet nad tím, kdo by jej mohl nahradit."

Možná ne příliš hluboce, ale zamýšlí se, a je příznačné, co při tom považuje za podstatné. Bill Marriott chápe hotelové impérium jako své životní dílo a příliš mu na něm záleží, než aby je ohrozil riskantní volbou. Úkolem Arneho Sorensena tak je nejen pracovat třeba na tom, aby značka Marriott byla atraktivnější i pro mladší klientelu, ale i na tom, aby ji mohl "revitalizovanou" jednou předat další generaci Marriottů. On sám ví, že se na jeho působení mnozí dívají právě takto, a je s tím srozuměn.

Kdybych se rozhodoval podle svého srdce, asi bych si vybral jako svého nástupce Johna. Ale postupem času jsem si stále více uvědomoval, že by to nebylo dobré - ani pro Johna, ani pro Marriott.

Starejte se o své spolupracovníky a oni se budou starat o vaše zákazníky, kteří se pak budou rádi vracet.

Bostonský Marriott Custom House vznikl přestavbou budovy historické celnice, která byla 14 let zavřená a chátrala. Hotel s 87 pokoji patří v současnosti nejen díky své atraktivní lokalitě k nejvyhledávanějším ve městě.

FOTO MARCIO JOSE BASTOS SILVA / SHUTTERSTOCK.COM