Tož to tedy ne, řekl prezident Tomáš G. Masaryk 21. prosince 1918 ve vlaku, kterým se vracel z emigrace. Ostrá slova musel vyslechnout tvůrce ústavy, sociální demokrat Alfréd Meissner, jenž si k Masarykovi právě přisedl do kupé a vysvětloval, proč mu přisoudil jen symbolické postavení. Nebylo to příjemné povídání. Podle historika Antonína Klimka dospěl Masaryk za svého pobytu za Atlantikem k názoru, že by se měl postavit, podobně jako americký prezident, nejen do čela státu, ale i vlády.

Meissner neměl snadnou úlohu. Ústavu psal takříkajíc na zakázku. Všichni sice uznávali, že bez Masarykovy zahraniční akce by habsburská nadvláda neskončila, avšak vrcholní domácí politici - "mužové října"- se o náhle získanou moc dělit nechtěli. Masaryk tak byl zvolen s velkým nadšením, ovšem vybaven byl jen chabými pravomocemi. V souladu s představou, že se začne vládnout z parlamentu.

Sebevědomý prezident nicméně nechtěl zůstat monstrancí bez vlivu a využil ohromné autority, které se u veřejnosti těšil. V květnu roku 1919, ve chvíli, kdy se politici třásli před rozbouřenou Prahou, si vymohl ústavní novelu. Ta ho například opravňovala jmenovat vládu i ministry, předkládat parlamentu návrhy, účastnit se schůzí kabinetu a v případě nutnosti ho i rozpouštět.

Bez ohledu na to měly prvorepublikové prezidentské pravomoci daleko k tomu, co Masaryk znal ze spojeneckých zemí, v prvé řadě z USA, z jejichž ústavy se tehdy v omezeném rozsahu opisovalo. Československo zůstalo parlamentní republikou, a pokud snad Masaryk někdy snil o tom, že by obnovenou státnost měla upevnit osvícená diktatura pod jeho taktovkou a s pomocí legií (o čemž hovořil před odjezdem do vlasti s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem), musel od radikálních plánů ustoupit.

Proč je dobré platiti svého prezidenta - čtěte ZDE

Síla osobnosti

Daleko více než ústavou či případnými mimořádnými nařízeními si Masaryk během prezidentské kariéry nakonec vymohl vahou vlastní osobnosti. Veřejné mínění zleva doprava v něm vidělo nejen prezidenta Osvoboditele, ale také nástupce staroslavných českých panovníků, což ostatně vyjadřovalo prezidentovo sídlo na Pražském hradě, a do jisté míry i dědice předchozích rakouských mocnářů.

Výsledkem byl kompromis. Faktická nadvláda v ústavě nikde nejmenovaných politických stran, zejména agrární, poměrně silné postavení premiéra a proti tomu vlivný prezident opírající se o přívržence rozmístěné ve státní správě i většině stran. Nebo dobré vztahy s velkým byznysem, ať s průmyslníky, tak finančníky. Ti nejen štědře přispívali do jeho nikým nekontrolovaného fondu, ale byli ochotni naslouchat Masarykovým názorům, pokud šlo o obsazování křesel hospodářských ministrů.

FOTO: Prezident Tomáš G. Masaryk si v roce 1919 na politicích vymohl podstatné zvýšení svých pravomocí. Foto: ČTK

Související